Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

To, co nazýváme „životem", není nic jiného než pohyb. A pohyb je přirozeným projevem skutečného života. Lidský rozum tento pohyb probádal a považuje jej za to nejvyšší, co existuje - protože výš prostě - z podstaty věci samé - nemůže. Nemůže proto, že sám je produktem tohoto pohybu. Tento vrchol rozumového poznání je zván silou, živou silou nebo prostě životem.

Není to však život jako takový, ale jenom přirozený a nezbytný projev života, protože síla je pouze v životě samém, se kterým tvoří nedělitelnou jednotu.

Hovořit proto o objevu prasíly nebo dokonce o jejím využití, je zcela zcestné. Skutečné síly a skutečný život totiž představují něco docela jiného.

Život je totiž zcela samostatný, zcela neodvislý - a ten je jedině v Bohu! Jedině on sám je silou nebo spíše prasílou. Jsoucnost Boha, jsoucnost Síly, Světla, tedy Života má již sama za následek stvoření, protože živá síla, živé Světlo nemůže být bez vyzařování. A ve vyzařování je obsaženo všechno potřebné pro Stvoření, avšak vyzařování není Světlo samo!

Vše, co je mimo Boha, má svůj původ v Božím vyzařování. Vyzařování v blízkosti Boha je tak silné, že v něm nemůže být žádný jiný pohyb než přímo a rychle kupředu. V nedozírných dálavách, kde nesmírný tlak Božího vyzařování poněkud povolí, mění se dosavadní přímý a vpřed postupující pohyb v pohyb krouživý, což je vyvoláno tím, že se začíná uplatňovat také přitažlivost živé síly. Vše, co je vrženo za hranici přímého vyzařování, strhává živá přitažlivost zase zpět, až k místu, kde opět začíná převládat síla přímého vyzařování. Na tomto místě pak také nastává ještě štěpení záření v síly pozitivní a negativní. Je to oblast, kde končí Božská sféra, kterou bychom mohli přirovnat k bílému žáru.

V těchto krouživých pohybech nastává přirozeně zpomalení rychlosti pohybu, tím jisté ochlazování a to je zase příčinou srážení. Sraženina klesá stále hlouběji (nebo dále) od prazdroje vyzařování, ale stále na ni působí jak vpřed ženoucí síla vyzařování, tak síla přitažlivosti. Vznikají stále další a další krouživé pohyby, další ochlazování, další srážení a stále hutnější formy, které se soustřeďují na určitých úrovních od duchovní sféry, přes nejjemnější jemnohmotnost, až po nejhrubší hrubou hmotnost. Je celkem přirozené, že v této hierarchii vše dokonalejší je výš, neboli blíž prazdroji vyzařování - a naopak.

Tato zákonitost platí na všech úrovních a na jejím principu je založena např. astrologie. Představíme-li si na jedné straně prazdroj vyzařování jako entitu bílého žáru o nekonečně rychlém kmitočtu vyzařování a na protipólu stav zmaru, konce a rozkladu, jako entitu o nulovém kmitočtu vyzařování (což reprezentuje stav absolutní teplotní nuly = -273,16 °C, čili 0° Kelvina), pak platí, že každá entita podle své dokonalosti (=podle stavu „zatížení" nebo spíše nezatížení hříchy), čili podle stavu svého vývoje, má svůj vlastní, osobní kmitočet vyzařování, který se projevuje u člověka tzv. aurou, jasnovidcům dobře patrnou. Je jen přirozené, že entita na nižším stupni vývoje má nižší kmitočet svého osobního vyzařování, což se projevuje temnější, méně světlou aurou. Při svém zrození může entita vstoupit na Zemi tehdy a jen tehdy, jestliže její osobní vyzařování je synchronní s vyzařováním okolního vesmíru. Nevyvinutá (=hříšná) entita má nízký vyzařovací kmitočet a nemůže se vtělit tehdy, jestliže vesmír kmitá ve vyšším kmitočtu, což je při trigonech, sextilech a jiných harmonických spojeních nebeských těles - asi jako při stokilometrové rychlosti v autě, jedeme-li na 5. rychlostní stupeň, nemůžeme z ničehonic zařadit dvojku nebo dokonce jedničku - napřed musíme zpomalit. Z řečeného vyplývá, že rodný, čili nativní horoskop je vlastně jakýmsi „kádrovým posudkem", protože podle rozložení těles při zrození entity lze poznat úroveň vyzařování a tím i stav vývoje entity - a podle toho se značnou pravděpodobností předvídat další vývojové peripetie přicházející entity.

Takto tomu bylo od věčnosti, ale Světlo působilo pouze na hranici, za kterou již dále začínají krouživé pohyby. Teprve Božím vyjádřením vůle slovy Budiž světlo! - vylétly paprsky dále do prostoru a začal děj Stvoření! S největší pravděpodobností jde o onen okamžik, který věda nazývá BIG - BANG = VELKÝ TŘESK!

Soud, o kterém hovoří četná zvěstování, nebude žádným předvoláváním duší před nějakou porotu, jak je to mnohdy mylně vykládáno. Soud nastane pouhým zvýšením tlaku Boží síly, což se stane prostřednictvím vyslance Božího, kterému Bůh Otec svěří jiskru své živé síly.

Tato jiskra vyvolá takový tlak záření, který snese jenom to, co se zachvívá naprosto správně v Božích zákonech. To bude tedy posíleno - ostatní otřeseno, smeteno, rozloženo. To značí, že Soud bude postupovat zcela automaticky a „vyhodnotí" jednotlivé entity (lidské duchy) podle kvality jejich vyzařování, která zase odpovídá jejich současnému vývojovému duchovnímu stavu!!! Všechno, co vyzařuje správně, má v hrubohmotnosti jasnou fialovou barvu!!! Naopak nesprávné vyzařování „svítí" barvou potemnělé, kalné žluti. Ježíšem zaslíbený kříž na čele, který má být znamením spásy, je tedy dán jasně fialovou barvou osobního vyzařování. Z fyziky víme, že fialová barva odpovídá záření vysokého kmitočtu - to znamená, že konečné záchrany zřejmě dojdou jen nemnozí, protože jasnovidci, kteří auru vidí, přímo hovoří o fialové barvě jen v ojedinělých případech. Takový je nyní stav lidstva.

„Nahoře" je tedy sféra bílého žáru, nejvyšší, absolutní kmitočet vyzařování. Lidský duch nesnese tento žár, proto nikdy nemůže vystoupit do Božské sféry. Nejbližší sraženinou je oblast praduchovní, ze které vývojem vzniklo duchovní, z toho dalším srážením bytostné a ještě dalším srážením a ochlazováním pak sféry hmotné, počínaje nejjemnější jemnohmotností a konče nejhrubší hrubou hmotnosti.

Bílé Světlo, tedy Boží vyzařování, chová v sobě všechny základní součásti celého Stvoření. Stvoření je vlastně sraženina, vzniklá rostoucím ochlazováním bílého Světla.

Každý lidský duch musí nejprve dosáhnout nejvyšší zralosti jako vědomé JÁ, aby z této Země mohl vystoupit vzhůru do duchovní říše. Lidský duch ve své plné zralosti je potřebný k povznášení a ke zdokonalování úrovní ležících pod ním. Tyto úrovně jsou schopny odolávat pouze slabšímu tlaku, než je tlak, kterému odolá lidský duch, a proto zde lidský duch může vykonat mnoho užitečného pro další výstavbu a koloběh stvoření tím, že bude transformovat vyzařování Boží síly, které je schopen přijmout, na „potřebné" (pro danou sféru) nižší vyzařovací kmitočty.