Nebeský kalendář
Něco ke čtení
Můj další web
Drobnosti
Najdete nás i na Facebooku
Mějte se krásně

Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

féerie a poučení z nedaleké budoucnosti
(V Kroměříži, Anno Domini MMVIII)
[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]

Životní úkol

Když člověk zemře a jeho duch se uvolní od hrubě hmotného těla, putuje životem dál. Nejde ovšem ani do pekla, ani do očistce a hlavně už vůbec ne do nebe. Zůstává v jemnější oblasti, zvané celkem výstižně záhrobí. Někteří lidští duchové - ti kteří se svým chtěním během života příliš vázali na cokoli pozemského - zůstávají dokonce dlouhou dobu v bezprostřední blízkosti hrubě hmotné oblasti, která jim tolik přirostla k srdci. Ostatní duchové se přemísťují výš, do jemné hmotnosti.

Je to vyjádření zcela správné, protože v jemnějších oblastech panuje přísné vertikální členění. Lidští duchové jsou zde působením zákona tíže automaticky „rozděleni" do úrovní, každý přesně tam, kam svým chtěním a myšlením směřoval za hrubě hmotného života.

Řekli jsme si, že Boží zákony platí na všech úrovních stejně - pouze projev se nám může zdát poněkud odlišný. Zákon tíže se v hrubohmotnosti projevuje jako zákon gravitační, kdy těleso o větší hmotnosti přitahuje k sobě těleso o hmotnosti menší. Projev tohoto zákona v záhrobí nemůže být přirozeně jiný, pouze termín hmotnost je třeba nahradit pojmem hutnost. Lidská duše, tedy duch obalený ještě jemnohmotným záhalem, je tím hutnější, čím je duch méně pokročilý ve vývoji - v církevní terminologii bychom mohli říci, že hutnost jemnohmotného těla je přímo úměrná hříšnosti hrubohmotného člověka. Pokud bychom si jemnohmotnou říši s trochou fantazie představili jako jakési akvárium, pak zesnulého, který je zatížen mnoha přestupky proti Řádu - napadá mne třeba soudruh Stalin - bychom v našem pomyslném akváriu viděli jako postavu ve vodě, která má na nohách přivázanou pěkně těžkou železnou kouli - ta představuje souhrn přestupků, kterých se dotyčný dopustil během pozemského života. Není třeba moc přemýšlet o tom, v jaké asi úrovni našeho akvária se bude taková smutná postava pohybovat - spolu s dalšími, sobě rovnými „koulaři". Není také pochyb o tom, že tito lidští duchové si navzájem budou způsobovat „peklo". Menší hříšníci budou mít na nohách koule mnohem menší, což jim umožní trochu se odrazit ode dna - o moc výše ale nedosáhnou. Jiní se budou v akváriu motat bez zátěže nebo se zátěží zcela minimální - což jim umožní pohyb někde uprostřed, bráno vertikálně.

Zemře-li hledající, ale ještě chybující člověk, i takového budeme moci spatřit v akváriu - na pomoc mu bude dána dřevěná kláda, která mu umožní pohybovat se víceméně těsně pod hladinou a občas se vynořit a nadechnout životodárného vzduchu. Zesne-li duch pokročilý - z nedávno zesnulých lidí mne napadá třeba matka Tereza - i on se přirozeně octne v akváriu, ale bude oblečen v korkové odění, které mu umožní splývat pokojně po hladině a „dělat si mlýnek", aniž by se ho nějak dotýkal boj o nadechnutí, zuřící pod hladinou.

Tedy - přesně podle zákona stejnorodosti a tíže - svůj k svému.

„Uchází-li" se duše ze spodní části pomyslného akvária o další inkarnaci, je „vypravena" na pozemskou pláň s jedním, jediným úkolem - pracovat na sobě, aby alespoň trochu konečně postoupila na pomyslném Jákobově žebříku. Je-li však „vypravována" k dalšímu vývoji na Zemi duše již pokročilejší, řekněme z horní poloviny akvária, má vždy - kromě úkolu vlastního postupu - ještě další úkol, spočívající v takové či onaké povinnosti pomáhat těm slabším, méně pokročilým duším. Je přirozené, že takový přídavný úkol je s dotyčnou duší vždy dopředu „projednán", a duše si ho víceméně vybírá sama. Je vždy takříkajíc „střižen na míru", aby co nejlépe odpovídal vnitřnímu uzpůsobení a dosažené úrovni té které duše. Znovu přicházející matka Tereza - pokud se ještě vůbec bude muset navrátit - bude nepochybně pověřena složitějšími a těžšími úkoly než duše hledajícího, ale ještě nevyzrálého jedince.

Hledat tento úkol je naší svatou povinností, protože ne vždy je tento úkol jasně patrný. Pokročilé duše s vyhraněným a jasným úkolem jsou obvykle do své práce vnitřně puzeny již od mládí, takže moc pátrat nemusí. O to větší je ovšem jejich odpovědnost.

Úkol běžného našince obvykle nebývá příliš závažný, takže se neprojevuje „na první pohled". O to je však větší nutnost se na jeho hledání zaměřit. Někdo přichází s úkolem - jako rodič vychovat dobře dokonalejšího lidského ducha, přicházejícího s velkým úkolem. Jiný zase bude obdarován hudebním talentem - aby jej rozvíjel a svou krásnou hudbou pomáhal těšit duše v tísni. Třetí má za úkol slovem i písmem šířit poznání Pravdy. Čtvrtý má být lékařem těla i duše, pátý bude „jen" sluníčkem, které má kolem sebe šířit jas a dobrou pohodu, šestý... Kolik lidských duchů, tolik různých úkolů v největší pestrosti a kráse.

Tak mnozí lidé žijí vcelku „dobře", ale nestarají se o svůj úkol. Postačí jim poklidný rodinný život uprostřed svých blízkých. Kuřeti by neublížili. Ale to nestačí. Nutná je aktivita, protože jen pohyb - tělesný, ale i duchovní - přináší skutečný Život. Takoví lidé jsou ke splnění toho, co kdysi slíbili (a namnoze dokonce o pověření jistým úkolem dokonce prosili) postupně přitlačováni. Tlak je nejprve jemný, tak jemný, že jej mnozí - ke své škodě - ani neregistrují. Pak přijde zesílení tlaku, které už nelze přehlédnout. Mnohý člověk - místo aby se zamyslel, proč ten tlak vlastně přichází, začíná v této fázi žehrat na osud a přičítá vše smůle, nepříznivé shodě okolností nebo dokonce - v horším případě - pochybuje o Boží spravedlnosti. Pokud ani toto zesílení tlaku nestačí a člověk si dál žije poklidně svým konzumním stylem, tlak opět zesílí a začnou přicházet „osudové rány", například formou nemocí nebo jinak. A pokud ani to s člověkem nehne, a on místo aby šel vpřed, stoupal vzhůru a urychleně dozrával v pomoci a lásce k jiným, spíše leze zvolna (někdy i dosti rychle) po pomyslném žebříku dolů, pak nutně musí přijít konečný úder, těžší osudová rána. Ta buď člověka konečně vzpamatuje, ale někdy ani to nestačí - pak je dotyčný lidský duch z pozemské pláně stažen „jako falešná pětka".

Mnohdy je člověk na rozpacích, jak má vlastně poznat, jaký je jeho životní úkol. Dědičný hřích - totiž zdegenerovaný mozek - mu to sice ztěžuje, ale i tu platí biblické „kdo hledá - najde" a „kdo tluče, tomu je otevříno".


[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]