Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Všichni „normální" lidé a mnoho, mnoho hledajících, se stále zaplétají do sítí věčného koloběhu. Nezměnitelnou nutnost odpykání našich chyb, přestupků či zločinů = „zaplacení dluhů", nemůžeme nikdy a nijak přesunout na druhého. Břímě, které jeden každý na sebe uvalujeme svými špatnými myšlenkami, slovy a skutky z nás nikdo nemůže sejmout. Tu neplatí žádná „svatá zpověď". Jedině sami a jen sami můžeme tomuto koloběhu postavit hráz. Neváhejme už ani chvíli a stanovme této nutnosti odpykávání KONEČNOU LHŮTU. Poctivé chtění k lepšímu, jemuž se obrovské síly může dostat procítěnou modlitbou, přináší konečnou spásu!

Bez poctivého chtění k dobrému nemůže nikdy nastat konec odpykávání. Stále nové poklesky vytvářejí potravu pro další zlé dění, takže se vytváří nekonečný řetěz utrpení a nepravostí.

Stálé dobré chtění přirozeně nemůže přinést KONEC všeho zlého ihned, ale již je vytyčena lhůta a KONEC je v dohledu!!! Začněme s dobrým chtěním hned teď - nikdy není pozdě!

Je zapotřebí také vědět, že k rozhodnutí o nastoupení cesty k dobru je ZDE potřeba mnohem méně energie než TAM. Vysvětlení je jednoduché. ZDE jde dobro vedle zla, dostáváme vždy nějaký čas na vydechnutí - i při sebevětším utrpení. TAM - nemáme ochranu hutného hruběhmotného těla, a tak vracející se následky dopadají přímo, drtivěji a pro svou obranu musíme vyvinout mnohem větší úsilí. Ale uvažme - když ZDE jsme nebyli schopni se ochránit malou nebo prostřední snahou (protože jsme ji neuměli nebo nechtěli vyvinout), kde vezmeme energii, abychom dosáhli velké nebo obrovské snahy, potřebné k záchraně TAM???

Jednou z nejhorších lidských vlastností je - nerozhodnost. Právě nerozhodnost nás ve vývoji vede k četným - zbytečným - oklikám, velí nám strkat hlavu do písku jen proto, že se událostem neumíme podívat přímo do tváře. Proto - neváhejme, rozhodněme se k vzestupu hned teď, hned tady. Žádný další odklad! Váháním si situaci dále ztěžujeme a možná, že si vzestup i na dlouhou, předlouhou dobu znemožňujeme. Uvědomme si, že skutečně začínáme žít teprve tímto rozhodnutím, teprve tímto prvním krokem! Vše „předtím" bylo jen duchovní živoření!!!

Jakmile toto rozhodnutí učiníme - pak - kolem nás začnou narůstat překážky. Všechno, čeho jsme se dosud stranili nebo se báli, se náhle objeví před námi. Jsme k řešení nápadně tlačeni tím, že se cítíme k problému jakoby přikováni. Odvážíme-li se však učinit první krok v důvěře ve vítězství a v Boží pomoc, rozváže se osudný uzel a jsme od něho osvobozeni! Ale sotva dosáhneme zproštění od jednoho problému, už spěchá další a další. Nebojme se jich. Budou pukat jako obruče, kterými nás zaklel zlý černokněžník. Najednou ucítíme, že je nám lehčeji. Ano - duchovní lehkost je pravdivým pocitem, protože jsou odstraněny řetězy (nebo alespoň jejich část), které nás poutaly k zemi.

Řiďme se v dalším vzestupu slovy Ježíšovými: „Miluj svého bližního, jako sebe sama" !!! Protože platí - co činíme bližnímu - činíme sobě! Rozdávejme sebe sama - úsměv, lásku, hřejivé slovo, dobré stránky své povahy.

Takzvaní „věřící" - pozor! Jak krutě uspávající je církvemi dogmaticky šířený názor, že Ježíšova smrt na kříži se stala spasitelským aktem, který je nám, „věřícím" průvodním listem do ráje - a že proto smíme celý pozemský život bezstarostně holdovat svým nižším choutkám. Jen opravdový pošetilec může očekávat od Boha tak ubohé a kusé dílo. Vždyť by to v konečném důsledku znamenalo pěstování zla!!!