Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Nakonec se rozhodli, že vyrazí tak trochu „do města“ na průzkum. Jelikož bylo všude plno suti a cesty byly téměř kompletně zavaleny, cesta autem nepřicházela prakticky do úvahy, ač „krytý vůz,“ parkující a volném prostranství zahrady vypadal docela zachovale a šrámy na něm byly spíše kosmetické, než nebezpečné. Vzali si tedy velocipédy, které prozřetelně byly „zaparkovány“ také na zahradě a vydali se vpřed. Nejprve objeli celý Žižkov. Ze zřícenin tu a tam vykukovalo několik méně narušených staveb. Více ale bylo hořících nebo doutnajících ruin. Vydali se tedy „do města.“ Sklárny už spíše neexistovaly, stejně tak nádraží. Koleje byly vytrhány a rozházeny docela legračně kolem dokola. V rozsáhlém lázeňském parku panoval nepopsatelný nepořádek – zlámané stromy, stavební drť, zničené trávníky. Už zdálky bylo vidět zámek, což jednak znamenalo, že nějak záhadně vydržel a jednak také to, že všechny budovy, které dříve clonily výhled už neexistují. Nicméně na kole se projet dalo. Cítili se stísněně, protože dosud nenarazili na jediného živáčka. Na druhou stranu, nikde neviděli ani žádné mrtvé.

Na náměstí, dnes už tedy víceméně bývalém, vynikala dominanta zámku a neporušena byla také jezdecká socha krále Jiřího z Poděbrad. I když stála trochu šejdrem. Ale také tu potkali prvního živého člověka. Shodou okolností jím byl Toníkův dobrý známý z mládí a v podstatě vrstevník – Václav Koreš, takto duchovní katolické církve. Vaškovy vlasy, dříve udržovány v pečlivě tmavém stavu, byly nyní téměř úplně bílé a v jeho obličeji se zračilo prožité utrpení.

„Vašku, zdaréééc ! Jak se ti podařilo přežít ?“ – zavřískal Tonda. Václav na Zbydžovovy nejprve hleděl jako by právě potkal sněžného muže, ale záhy se dostal do obrazu. „Nazdar Tondo a Magdino!“

„Asi mně zachránilo červené víno ! Připravoval jsem si právě kázání a dostal jsem na něj pořádnou chuť. Jenže v kredenci nebyla ani sklenička, ne tak láhev. A kuchařka, paní Pestrá, byla už dávno doma. Tak jsem si skočil dolů do sklepa – a asi právě v té chvíli začalo to nejhorší běsnění živlů. Tak jsem tam raději zůstal, ale bylo mi ouvej. Je to docela šílený. Kostel v háji, fara v háji, zůstala akorát sakristie,“ - smutně se pousmál Vašek. „Nechtěl bych to zažít podruhé! Nakonec jsem vylezl okýnkem, sotva jsem se protáhl. Představ si, že bylo zamřížované proti zlodějům, ale naštěstí mříže dělala ještě socialistická firma – tj. nepořádně. No, možná se to taky uvolnilo tím chvěním domu – jinak jsem dřepěl ve sklepě ještě teď. Ale Tondo, něco ti řeknu. Už jsem neměl tejden nic v hubě a já furt nemám žádnej hlad. Ani nevím, kde se nám podaří sehnat nějaké jídlo!“

Magda už byla asi ve formě a nezapřela v sobě učitelku: „…ale pane faráři – neříká se ,,neměl jsem v hubě,, - ale ,,neměl jsem v ústech,,!“

„Hrome, Magdi – nech už toho mentorování – a vůbec, uvědomuješ si, že my jsme vlastně taky neměli v hubě? A taky nemáme hlad !“ Magda se na Tondu trochu zamračeně podívala, leč ten pravil: „no, moc nekoukej, já nejsem svatý muž, jako tady Vašek, tak můžu mluvit klidně i sprostě – kurva wehrmacht, fix kuličky!“

„Vašku – a kde chceš bydlet ?“ – No, nejspíš v sakristii, naštěstí jsem tam nedávno spal, když jsme na faře malovali, takže tam mám feldlehátko. Nějaký jídlo snad v troskách najdu, ale zatím na něj stejně nemám pomyšlení – a naštěstí jsem zjistil, že pramen Poděbradky v zámku je víceméně neporušený“

Tonda a Magda byli rádi, že nezůstali na světě sami, rozloučili se s Vaškem a zamířili zpět ke svému doupěti, protože se blížil večer. Nejeli teď přes park, ale jinou cestou a uviděli po cestě i několik mrtvých lidí. Víc jich ale asi bude v troskách.

*******

Hodně se setmělo. To bylo docela divné, protože už několik dnů vlastně noc kvůli „dvěma sluncím“ neexistovala. „Že by už epsilonka zhasla?“ – tázala se Magda spíše sama sebe. Toník ale vytáhl „kuker“ – jak říkal triedru - a chvíli pátral po jasné obloze. „Magdičko, epsilonka ještě asi nezhasla, jenže milá zlatá – toho času jsme už na jižní polokouli, takže ji uvidíme už asi jen těsně nad obzorem anebo už vůbec ne. Zatím přesně nevíme, jak se póly uspořádaly. Jsem osel, zapoměli jsme vzít do krytu glóbus. Ale vyrechnujeme to i bez globusu.“ - Pak chvíli počítal, něco maloval, zase počítal a pak slavnostně pravil: „…Magdičko, takže situace zeměkoule je toho času taková, že severní pól je terazky někde v oblasti severního Mongolska, ale Země je prostorově převrácená, takže severní pól je vlastně bejvalej jižní. Na druhé straně pak jižní pól, bejvalej severní – leží někde v Chile, resp. Argentině. Rovník řeže našikmo Afriku a severní Ameriku a celá Evropa se nyní nachází víceméně v subtropech. Takže můžeme očekávat výrazné oteplení, změnu fauny a flory, vyhynutí spousty živočišných i rostlinných druhů. Sluníčko tedy budeme vídat výše nad hlavou a bude vycházet přibližně támhle – a ukázal rukou někam téměř k bývalému severu, kde bychom ho dříve nehledali ani náhodou.

„Co nám to přinese ?“ – byla zvědavá Magda.

„No, musíme si uvědomit, že šlo o děj celozemský, takže podobně jako to vidíme u nás, to bude všude. To mimo jiné znamená, že nemůžeme čekat odnikud nějakou superzáchrannou akci. Kdo měl prostě tu smůlu, že byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě, je už asi „kožka.“ Například všichni Mongolové. Než se dají trochu dohromady, tak vymrznou; Arktida a Antarktida dostanou trochu zatopeno – ve smyslu tepla - a vody, které Země získá jejich zahřátím, pořádně zvýší hladinu oceánů, i když na druhou stranu zřejmě zamrzne část oceánů v oblasti druhého pólu. Taky je hodně předčasné předvídat, jestli bude – a jak – fungovat Golfský proud. Spíš si myslím, že existovat nebude, ale Evropě by to vadit nemělo, protože se teď nachází v nižší zeměpisné šířce, takže by jí bohatě mělo stačit teplo přímo od sluníčka. Bude se muset předělat kalendář a mnoho, mnoho jiného. Mrzuté je, že jako lidstvo jsme prakticky nepočítali na zadní kolečka. Všecko bylo přes ty zasrané počítače; ty se časem sice podaří zprovoznit, ale dosavadní data jsou v háji – no vlastně asi ani nebudou potřeba. Osobně si myslím, že rázem vyhynula větší polovina lidstva – a otázkou je, kdo je na tom lépe, zdali mrtví nebo přeživší, protože o dalším životě si nemůžeme dělat velké iluze. Lidi se asi budou dávat dohromady spíše po malých skupinách, o nějakých státech – aspoň v počátku – nemůže být žádné řeči, protože prakticky byla zničena veškerá dopravní infrastruktura Takže prvním úkolem malých komunit bude – naučit se přežívat ve ztížených podmínkách, pak se začít učit v podstatě středověkým způsobem základům zemědělství – tedy rostlinné výroby, protože lovit asi nebude co. Odhaduji že tak 10 let bude trvat, než se všechno dá jakž-takž dohromady a o nějaké životní úrovni se bude moci začít hovořit tak za 20, možná 25 let. A teprve příští generace budou moci hovořit o tom, že jsou novými lidmi, schopnými založit nový, spravedlivější společenský řád.“

„A my konkrétně – musíme teď najít nějaké další lidi, začít pochovávat mrtvé, dohledat zbylé zásoby potravin a zvážit naše možnosti, co dál. Myslím, že nyní už žádné další kosmické nefajnovosti nepřijdou, jsme na prahu opravdu nové doby…“

Jak to bude dál ?