Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Vždycky, když byla lidstvu poskytnuta slova ze Světla, snažil se je člověk pochopit. Ale prakticky vždy to chytl za špatný konec, různě je upravoval, tak aby odpovídala pozemským zvyklostem, a tím je vlastně zavlekl do úzkého okruhu svých očekávání a svých přání.

Přitom někdy nejde ani tak o změnu slovního znění, ale čistě o nepochopení. Zvěstované informace přicházejí shora dolů a vyžadují proto mimořádné úsilí při snaze je pochopit. Naproti tomu většina hledajících je béře jako ostatní běžná lidská sdělení, a tak jim mnohdy uniká pravý smysl zvěstovaného poselství.

Vezměme problematiku „duchovní cesty". Mnozí hledající, ne-li většina, se domnívají, že duchovní cestou je studium „duchovní" literatury, zbožné poslouchání (mnohdy) chorých výplodů mysli různých „mistrů" a „guru" a jako měřítko svého „vzestupu" béřou naučení se toho, že se umí uvést do mimořádných stavů mysli, kde zažívají různé halucinace, iluze, ba mnohdy i bludy - a tomu říkají vznešeně „vnor", „božské souznění", „samádhí", „poznané prožití Pravdy", „pravé mystické vytržení" a podobně. Prostředkem k dosažení těchto cílů je koncentrace, moderně např. (mimo jiné) holotropní dýchání, cvičení „reiki" a různé další více či méně pofiderní praktiky. A tak hledající hledají a putují a kameny zaměňují za zlato, protože dosáhnou nanejvýše pozoruhodných kousků duchovní ekvilibristiky, což jim ovšem pro skutečný duchovní vzestup není pranic platné.

Formy, které člověk takto vymyslel, jsou všechny pochybené, a dříve nebo později se musí rozpadnout v trosky. To vše je následkem falešného myšlení vzniklého pokřivením pozemského rozumu.

Právě domýšlivost je tou dominantní lidskou vlastností, která drtivé většině lidstva, a žel - i mnohým hledajícím, nedovolí dospět k Pravdě.

Většina lidstva, včetně mnohých hledajících, je v současnosti už takřka ve stavu volného pádu, ale oni ještě nic necítí. Spodní paluby jsou již pod vodou, ale na horních palubách duchovního Titaniku lidstva se ještě vesele tančí.

Celé davy podléhají omylům, které si ovšem samy vyrobily, protože se všichni řídili pouze souborem vlastních přání - a Božím zákonům věnovali jenom pranepatrnou nebo žádnou pozornost.

I ti z hledajících, kteří přijali slovo knihy „Ve světle Pravdy“ jako svaté zvěstování, ihned do jeho interpretace vkládají vlastní prosby a očekávají odpovídající splnění. Světlo tedy má - nebo snad dokonce musí? - přinést taková splnění, která si hledající přejí.

Jak neupřímné a farizejské je často slyšitelné „...Pane, jsem Tvůj, zde máš moji duši a nalož s ní dle své libosti..." - tomu říkají lidé „pokora". Ale Bůh nechce jednat za člověka - jednat musí vždy člověk sám, člověk se musí s veškerou silou namáhat, aby plnil Boží zákony! Jak často člověk na pokraji tragické situace říká rádoby se vznešenou pokorou „...A pane, staniž se vůle Tvá..." - ale kdyby svitla jen sebemenší jiskřička naděje, tentýž člověk by okamžitě a rychle a rád uplatnil vůli svoji, aniž by ho Boží vůle, kterou před chvílí vyzýval, ještě dále zajímala...

Hledající si musí uvědomit, že dnes už dobré chtění samo o sobě nestačí. Bezprostředně poté musí následovat dobrý čin, chce-li hledající hovořit o možnosti ke vzestupu! Bůh - v našem vlastním dobru - požaduje! přesné a přísné plnění zákonů a jedinou naší nadějí je - co nejdříve to plně pochopit. Nestačí zákony plnit jenom přibližně, jenom polovičatě, ba už nestačí ani - plnit je ze sedmi osmin!

V tom je omyl církví, omyl, který dnes vede k vražednému hnití lidských duší. Církve prezentují Boží spravedlnost změkčile. Ano, hřeš člověče, hřeš, ale občas musíš svých činů litovat, vyzpovídat se a přispět do pokladničky. Pak bude vše v pořádku. NEBUDE! Jen přesné a přísné dodržování Božích zákonů vede vzhůru! To je Vůle Boží. Přestupování Božích zákonů je oním hříchem proti Duchu Svatému, který nemůže být - z principu věci samé - odpuštěn!!! Což církve sice hlásají, leč jednak nevědí proč tomu tak je, a jednak se tím nijak neřídí a ani řídit nehodlají...

Kdo hledá, nalezne - kdo tluče, tomu bude otevříno! Kdo s dostatečnou hloubkou myšlení a s nejlepším chtěním přistupuje ke studiu slova „Poselství Grálu“, ten zde získá informace potřebné k tomu, aby šel skutečně vzhůru! Je třeba hledat a začít žít přesně dle Božích zákonů. Nic míň, ale také nic víc! Žádná mystická vytržení, žádná samádhí, žádná kyvadélka, žádné automatické kresby, žádné reiki - nic z toho není duchovní cestou, ale jde o pouhé hříčky, těžce člověka zdržující, a proto spolehlivě strhující dolů!

Častou chybou hledajícího bývá - spěch! Kdo spěchá příliš kupředu, nemůže ve své horlivosti dostatečně prožít to, čemu se již naučil. A co není prožito - jako by nebylo vůbec! Každé naučené slovo se musí prožitím stát činem! Teprve potom se opravdu stane naším duchovním vlastnictvím!

Hledající by měl proto zanechat stálé touhy po novém - a naopak se snažit prožívat, a tím si dokonale uvědomovat to, co z Božích zákonů již zná - a to postupně převádět do života. Tak jako přesycené tělo postupně zleniví, totéž se týká ducha. Přemíra informací nevede ke zvýšení vědění, ale naopak k jeho rozředění! Je třeba svěže začít, třeba s málem, ale nezastavovat se!

Jedním z nejdůležitějších prvků skutečného duchovního vzestupu je - naučit se bojovat proti přemíře vlastních přání, a to jak v oblasti pozemsky hmotné, tak ale i v oblasti duchovní.

Dosáhnout toho - je asi tím nejtěžším krokem na cestě vzhůru. Kdo toho skutečně dosáhne, ten už nebude mít proseb, protože s konečnou platností pozná, že prožívá přesně to, co je pro něho osobně to nejlepší, aby jej nasměrovalo vzhůru. A to i tehdy, když půjde o prožití nemilá nebo dokonce těžká! Nakonec zbudou na rtech hledajícího jen slova díků - díků za každé prožití, za každý okamžik. A to bude ten čas, kdy z hledajícího se pomalu, ale jistě stává naleznuvší, kdy se člověk začíná stávat plně vědomou duchovní bytostí, která v brzké době bude oprávněna vstoupit na práh rajských zahrad, plných míru, harmonie a radosti...