Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Každý lidský duch je podroben vývoji, který spočívá v mnoha opětovných zrozeních do pozemského „slzavého údolí". První známkou toho, že na této pouti sbíráme zkušenosti, je naše morální vědomí, čili svědomí. Štěstí a neštěstí, které na nás doléhá, nás učí soucitu a porozumění pro druhé, nutí nás uvědomovat si sama sebe a formuje naší povahu.

Naše povaha, postoje a reakce jsou výsledkem našeho dosavadního života. Žádná maličkost není ztracena - při dalším vtělení však zapomínáme konkrétní události z minulých životů. Kdyby tomu tak nebylo, pod vědomím svých přečinů a přestupků bychom se zhroutili a ztratili bychom chuť žít - což by bylo brzdou duchovního pokroku v dalším vývoji.

I kdyby naše povaha byla sebelepší, vždy se může stát - a také se stává - že provedeme něco, čeho potom litujeme. Pocit viny může být až drtivý. Co potom vlastně máme dělat? Jaké jsou možnosti nápravy?

„Církevní otcové" dávných století, když ze svatých písem pečlivě odstraňovali vše, co se týkalo převtělování a karmy, přemýšleli o tom, jakou náhradu mají věřícím poskytnout.

Když prohlásili, že existuje pouze jeden život a potom už jen nebe - očistec nebo (nejčastěji) peklo, a připravili tak člověka o možnost odčinit chybu karmickým prožitím v průběhu dalšího života - postavili tím před neřešitelný problém mnoho poctivých lidí, kteří chybovali - a neměli možnost svou chybu napravit.

Proto církev vymyslela elegantní okliku - zástupnou oběť! Ježíš Kristus dobrovolně za člověka zemřel za strašlivého utrpení na kříži, čímž ovšem jednou provždy smyl hříchy všech, kteří v něho uvěří a půjdou v jeho šlépějích.

Toto řešení je ovšem velmi pohodlné. Občan prohlásí, že věří v Ježíše - a tím jest z obliga. Dlužno se ještě vyzpovídat, pomodlit 25x Otčenáš a Zdrávas - a vina je Bohem zapomenuta.

Že je to podle Božích zákonů nemožné - s tím si církevní veličiny nikdy moc hlavu nelámaly a nelámou ani nyní, protože tuto příšernou zrůdnost stále ještě mezi „poctivé věřící" rozšiřují!!!

Nevědí nebo nechtějí vědět - že slepá víra (v cokoli) je naprosto bezcenná. Duchovní hodnotu má jedině prožitím prožhavená víra, přecházející v přesvědčení. To ale nepřichází na objednávku a nelze je vyvolat žádným prohlášením. Ostatně - ani „jít ve stopách Ježíšových", tedy nehřešit více není vůbec snadné. Nikdo se přece nemůže stát dokonalý obratem ruky ani jakýmkoliv jednorázovým slibem. To je vývojový úkol na desítky a možná i stovky vtělení. Lidé však většinou nejsou ochotni o tom přemýšlet do hloubky - a církvím tento status quo nesmírně vyhovuje, protože to rozšiřuje počet jejich oveček.

Kdyby totiž Ježíš za nás skutečně smyl všechny hříchy, znamenalo by to vlastně zástupné smytí karmy. Pak bychom se ovšem měli takříkajíc „jako vepříci v žitě" - ale nikdy bychom se nenaučili soucitu a porozumění pro druhé, jakož by nemohlo vzniknout ani naše svědomí...

Celý smysl tohoto blábolu o zástupné oběti Kristově, o spasení skrze Ježíšovu smrt, o zpovědi atd. je ten a jen ten, aby bylo lidem pomoženo zbavit se - když už ne viny samotné, tak alespoň pocitu viny. Samozřejmě i to má jistou hodnotu, ovšem „věřící" za to platí dosti velkou cenu, kterou je pozastavený duchovní pokrok v důsledku dobrovolného připoutání se k nepravdě a k církevním dogmatům.

My ovšem víme, že všechno je naštěstí jinak - což nám ale nezabrání občas propadnout malomyslnosti a pocitům viny. Ovšem ne vždy jsou tyto pocity na místě. Nesmyslné sebeobviňování je negativním povahovým rysem, který tvoří značnou překážku v dalším duchovním vývoji.

Jestliže jsme spáchali nějaký přestupek, který nás nyní tíží, měli bychom si především ujasnit, zda ta událost vznikla ze zlého úmyslu nebo z nedbalosti.

Pokud jsme někoho poškodili bez zlého úmyslu nebo hrubé nedbalosti, měli bychom se pokusit to dotyčnému vysvětlit, případně se formálně omluvit nebo ho i odškodnit - podle povahy případu. Vnitřně je však třeba důrazně odmítnout pocity viny nebo výčitek. Odpovídá to totiž nářku nad rozlitým mlékem.

Pokud zjistíme jisté zavinění na naší straně, musíme si především rozebrat - proč jsme to učinili! Ze zlosti? Víme, že zlost je svého druhu reakcí na to, že naše chtění narazilo na překážku. Neměli bychom však chovat žádné přání tak úporně, aby z něho mohla vzejít zlost. Nebo z nenávisti? Ta obyčejně pramení ze strachu. Proč se dotyčného vlastně bojíme? Či snad ze závisti? Což se opravdu domníváme, že závistí můžeme dosáhnout něčeho pozitivního?

Po tomto rozboru bychom měli učinit taková opatření, aby se taková situace v budoucnu j již nemohla opakovat. A potom je třeba - si odpustit!!!

Jestliže nás totiž nějaká událost poučí o pravdě, kterou je v tomto případě poznání i nesprávnosti našeho jednání, pak tento náš „hřích" má pro náš další duchovní pokrok neocenitelný význam a měli bychom ho přijmout i s vědomím, že nám tím vznikl jistý dluh, který bude v budoucnu nutno jednou splatit. Ale již poznání chyby a rozhodnutí ji už neopakovat ulomilo naší vině ty největší hroty, takže do budoucnosti rozhodně nemusíme umírat strachy před případnou „karmou". Víme totiž, že z Boží milosti se vzniklá karma může projevit třeba jen symbolickým nebo jinak zmírněným způsobem. A co by mělo vést Boha k udělení podobné milosti více, než upřímná lítost a snaha po odčinění???

Přirozeně - snaha napravit, co se ještě napravit dá, by měla být hned dalším krokem. Ne hned žebronit u Boha Otce o odpuštění. Je třeba pokusit se odčinit prohřešek vůči tomu, koho jsem poškodil. Hledat možnost odčinění na té úrovni, na které vznikl. A pokud již prohřešek odčinit fyzicky nejde, protože poškozený je mimo náš dosah, neboť např. zemřel, pak vždy ještě zbývá možnost pokorné modlitby za odpuštění s tím, že alespoň symbolicky se budeme snažit své provinění odčinit v podobné sféře. Např. jsme se provinili odmítnutím nebo nedostatkem péče (třeba o rodiče) - pak můžeme - v tomto případě je zástup možný a žádoucí - svou péči věnovat nějaké opuštěné staré osobě nebo dítěti apod. A pokud jsme třeba zesláblí a nemůžeme udělat ani to, je alespoň možné věnovat přiměřenou finanční částku třeba ústavu, který takovou péči vykonává a tone ve finančních nesnázích...

V každém případě bychom měli udělat co nejvíc pro odčinění, co udělat můžeme, ale pak bychom se měli jednoznačně od pocitu provinění oprostit, protože tím škodíme jenom sami sobě - aniž by sebetrýznivější pocit sám o sobě cokoliv pro odpuštění naší viny mohl vykonat.