Nebeský kalendář
On-line výpočty
Něco ke čtení
Můj další web
Drobnosti
Najdete nás i na Facebooku
Mějte se krásně

Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

féerie a poučení z nedaleké budoucnosti
(V Kroměříži, Anno Domini MMVIII)
[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]

Vědění

Je dvojí vědění - rozumové a duchovní. Skutečné vědění ducha nemá nic společného s věděním rozumovým - a tím méně pak s učeností rozumovou. Duchovní vědění nemůže být dost dobře rozumově pochopeno.

Rozumové vědění totiž nemá a ani nemůže mít pevné základy, protože je vybudováno na nejisté půdě neustále se měnících, pomíjivých skutečností.

Hledající by se měl vždy snažit jednat i v nejintimnějším soukromí tak, jako by se nacházel na veřejnosti a s tvrdou sebekázní vykonávat, co mu cit velí vykonávat jako správné.

Bezvýhradnou vládu nad sebou, která se později stane samozřejmostí, však získáme tehdy a jen tehdy, provádíme-li trvale co nejsvědomitěji všechny - i sebenepatrnější - maličkosti všedního života.

Představme si malý modelový případ: Bydlíme ve 4. poschodí, bez elektrozdviže. Kráčíme na nějakou schůzku a tu si při východu z domu uvědomíme, že jsme něco důležitého zapomněli doma. Vracíme se domů bez zlosti na svou zapomnětlivost, ale i bez zlosti na choť, „která nám to přece mohla připomenout!!!". Nespěcháme, protože si před odchodem vždy vytvoříme malou časovou rezervu. S úsměvem pak znovu vycházíme z příbytku, majíce radost, že venku svítí sluníčko...

Ano, zní to tak trochu jako sci-fi. V běžném životě bude „pět lidí ze čtyřech" zuřit, spílat sobě i příbuzným do desátého kolena a proklínat okolnosti. Na to, že svítí sluníčko jaksi nezbude času.

A to je právě ono. Nestačí být „hledajícím" pouze ve vážných filozofických problémech, ale hledat - co kde na sobě můžeme vylepšit - je třeba stále, a životními maličkostmi je třeba začít nejdříve...

Kdo má skutečné duchovní vědění, snaží se i v maličkostech všedního dne zůstávat v harmonii, v ideálním případě takové, v jaké se nachází při upřímné modlitbě, kdy je napojen na pramen života a veškerého poznání.

Kdo je nevědomý, často bývá nevěcný a nezdrženlivý - a snadno pak vědoucího označuje za fanatika - protože nechápe, jak se může vědoucí „tak chovat, když to přece nic nevynáší...".

Mít pochybnosti - je normální. Nevědomý však nad problematikou, které není sto plně porozumět, mávne rukou, kdežto hledající, který usiluje stát se vědoucím, se má snažit ostře, svým citem a svým rozumem o rozšiřování svého poznání - bez používání informací „předžvýkaných poraděnkema všeho druhu", např. kněžími apod.

Vše je třeba požadovat především od sebe - od druhého naopak málo nebo nic. Pamatujme, že co nevyrůstá ze svobodného přesvědčení, nemá v sobě pravou životní jiskru a je více nebo méně bezcenné. Hledající by se měl podobat stromu: čím výše vyrůstá, tím hlouběji zapouští kořeny. Hmotnost lze skutečně pochopit jen duchovním poznáním působení přírodních zákonů. Tyto zákony ovšem nestačí pouze poznávat, ale je zapotřebí podle nich i žít.


[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]