Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Každý hledající musí dříve nebo později narazit na nejrůznější varování, která se jako červená nit táhnou všemi náboženskými soustavami i filozofickými systémy - tedy alespoň těmi, které to s vývojem lidského ducha myslí vážně. Jsou to varování potřebná, protože drtivá většina lidí často schází při svém hledání ze správné cesty - a mnozí, tak mnozí, ji dokonce ani nehledají.

Doba, kterou prožíváme, je svým způsobem v historii lidstva ojedinělá, protože se nad námi vznáší Soud. Ano, mnozí tuto důležitou informaci neberou příliš vážně, poukazujíce na skutečnost, že to si lidé mysleli v dějinách již mnohokráte - a nikdy nic se nestalo. Kdo však má uši ke slyšení a oči k vidění, nemohl si nepovšimnout, že tentokráte je tomu jinak, protože varování přichází člověku až z nejvyšších úrovní.

Lidé závodí, aby postrčili do popředí své malé, zdánlivé vědění, a tím matou mnohé hledající, kteří jim propadnou, čímž si vlastně zavírají dveře k pravému poznání. Mám nyní na mysli duchovní vůdce nejrůznějších uskupení, zakladatele sekt a jiné falešné proroky. V naší době pak konkrétně můžeme poukázat na smrtelné nebezpečí číhající z výkladů Svědků Jehovových, Mormonů, dianetiků, Hnutí Haré Kršna, pseudohnutí Grálu vedené psychopatem Janem Dietrichem Dvorským a mnohých jiných. Tito lidé s velikými gesty a otřepanými slovy staví hrdě a široce na podání, jehož skutečnému smyslu nikdy neporozuměli. Mohli bychom konstatovat, že mlátí prázdnou slámu, kdyby tito omezenci nesvedli tisíce lidí. A tisíce dalších se pak domnívá - viz adventisty, baptisty, katolíky, pravoslavné, soudobé přívržence islámu a jiné, že jedině oni mají pravou víru.

Plni falešné pokory a s vnitřním zadostiučiněním varují před pýchou tam, kde je něco, co nemohou pochopit. To jsou ti nejhorší! Právě oni patří vlastně již k zavrženým, protože ve své zarytosti a tuposti nejsou a nebudou schopni dobrovolně poznat svůj omyl.

O mnoho lépe ovšem na tom nejsou ani spousty „věřících", kteří vykonávají své bohoslužby s pravidelností a povinností jiných prací, jako něco nutného, užitečného a účelného. Zčásti ze zvyku nebo z obyčeje, z části také proto, že „...člověk nemůže vědět, zda to nakonec není k něčemu dobré...". Znal jsem jednoho ateistu, který ale ve své mateřské obci „dal na zvony", protože „...co kdyby...". Když zesnul, prohlásil pan farář dojemně, že „...zemřel věrný syn církve, který jistě ještě dnes bude sedět po pravici Páně...!!!"

Škoda je spíše toho, že vážných varování nedbají někteří poctiví badatelé, jejichž jedinou, ale zato velikou chybou je, že se neustále přehrabují v houštinách, do kterých se zaplétají stále víc a více, aniž by hledali a nacházeli cestu ven z temnot houštiny na denní světlo. Zde mám zase na mysli tzv. hermetiky, mnohé astrology, kabalisty, alchymisty, vykladače osudu z tarotu a podobné badatele, kteří jen občas a spíše výjimečně narazí na paprsek světla Poznání. Většinou se zaplétají a ztrácejí v nicotných hříčkách, které jsou snad zajímavými historickými postřehy, ale jinak ničím více a ostatně také nic neřeší.

Drtivá většina lidí však „nemá čas". Jsou to lidé zdánlivě velmi trápení, přetížení užitečnou prací - nutnou ke splnění jejich přání. Ani nepozorují, že s jídlem roste chuť, a že splněním se přání stupňují, a tak se vlastně nikdy neukazuje konečný cíl, po jehož dosažení by si dotyčný mohl konečně oddechnout a věnovat se také zamyšlení nad sebou. Tito lidé nemohou nikdy dojít k vnitřnímu klidu a k vnitřnímu probuzení, protože úplně bez vysokého cíle pro Věčnost se nechají štvát pozemským životem jako otroci svých pozemských žádostí. Znaveni tímto konáním pak po práci musí odpočívat, pěstovat tělo a trochu se rozptýlit. Na hledání duchovního poznání se jim pak přirozeně nedostává ani času, ani chuti - „ač by tolik chtěli".

U těchto lidí převažuje v myšlení jen pozemská nutnost, a nikdy si vážně nepřáli a nepřejí nic jiného. Když se někdy výjimečně stane, že jim okolnosti čas nabídnou - třeba na dovolené - ihned v nich vznikají nová přání, a tak znovu slyšíme výmluvy typu „...ještě musím vykonati to nebo ono, ale pak už určitě...". I tito lidé budou nutně zavrženi. Až konečně nahlédnou svůj omyl, budou klečet v prachu......aby naříkali a žadonili, aby jim bylo pomoženo a břímě z nich bylo sňato.

Tak mnoho lidí prosí za odnětí utrpení - ale není v tom ani jediná myšlenka na vlastní vnitřní změnu!!!!! Ani jediná touha po poznání nebo zmužilé přiznání dosavadních omylů a chyb.

Člověku byla naposledy podána pomocná ruka a přineseno Slovo, které nám lidem má ukázat cestu do výšin a – mezi jiným - také TOTO poslední varování:

Pro každého z nás v dnešní hodině platí BUĎTO - ANEBO! Záchrana nebo záhuba. Volba je ještě svobodná, musí však přijít IHNED, protože ubíhají poslední vteřiny vyměřeného nám času. Proto váhání je totéž, co volba záhuby.