Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Kryt měl na štěstí pevnou konstrukci, protože Tonda ledaccos předpokládal, firma byla celkem poctivá a navíc si na práci osobně dohlížel. Takže teď mohl třesoucí se Magdě klidně tvrdit: „…neboj, kryt to vydrží – no a pokud ne…“ Nedořekl, protože otřásání se zesílilo a teď se dokonce zdálo, že celý prostor jakoby naklonil na stranu. V tom se ozvala silná rána, pak několik úderů tlumených. Něco se někam sypalo a vtom jakoby někdo prudce a silně zabušil na dveře. Magda se k Toníkovi silně přitiskla: „Co se to děje, pane Bože ?“ „Magdi, obávám se, že dům se nám sesypal na hlavu a to doslovně. Zkusím trochu pootevřít dveře !“ Než mu v tom Magda mohla zabránit, Tonda už odstraňoval bezpečnostní závoru a snažil se dveře pootevřít. Dveře se nepohly ani o píď, pouze se narušila hermetičnost a dovnitř vteklo trochu špinavé vody a pronikl sem sirný zápach. Tonda rychle vrátil závoru na své místo. „No, nelíbí se mi to; ještě že se dveře otevírají ven, jinak bychom tady už měli kupu ssuti.“ Nebylo pochyb – byli úplně zavaleni. Východ kanalizací se Toník ani nezkoušel využít, protože za ocelovými hermetickými dveřmi slyšel šplouchající vodu. „Muselo napršet hodně vody a ta nabrala zpětný směr. Vybudovaná „protipovodňová“ záklopka v kanalizaci nevydržela a voda je už až tady. A to je zlé, hodně zlé, protože to znamená, že minimálně náměstí je celé pod vodou – a kdoví co ještě. „Nezoufej, ještě nám zbývá únikový vchod do altánu na konci zahrady.“ Tonda ho opatrně otevřel; „…zdá se, že je to oukej, žádná voda, žádnej sirnej smrad. Takže to dobře těsní.“ – „Jen aby to netěsnilo tak dobře, že se zřítil i altánek a vůbec se nedostanem ven“ – bědovala Magda. Tonda byl sice také docela vystrašen, ale poťouchlé vtípky si neodpustil ani v této situaci. „Magdino, jestli se dostanem se zdravou kůží ven a vůbec to nějak přežijem, tak o tom napíšu nějakej román nebo tak něco – a z tebe udělám hlavní hrdinku. Už už budeš hynout, ale vtom tě zachrání krásnej mladej hasič, kterej mi bude obětavě dávát umělý dejchání z úst do huby, ale už to nebude nic platné. Ty však budeš zachráněna a zachrání se dokonce i tvůj rukopis brožurky, určené pro záchranu lidstva, a ukáže se, jak hnusně jsem se choval, žes musela vařit atd. - a tím ti nebyly vytvořeny podmínky pro dokončení a vydání spisku. Lidstvo tím pádem téměř vyhyne, ale zachrání se právě tolik lidí, aby stačili rozebrat první vydání bestselleru… A tak vlastně budeme hnedle v balíku…teda vlastněn jenom ty, když já budu kožka…“

Magda chtěla odpovědět něco hodně peprného, ale další hluk zvenku a další kymácení kutlochu jí v tom víceméně zabránilo. Podívala se na Tondu – a nemohla uvěřit svým očím – ten dobrý muž spal a dokonce začal chrápat, ačkoliv ze zdálo, že kymácení nebude nikdy konec. Stačila si ještě uvědomit, že nespali už asi čtyři noci – a najednou jí napadlo, že po celou dobu vůbec nejedli, jen se trochu napili. Přitom nepociťovala vůbec hlad, jen nesmírnou únavu. A tak otřesy – neotřesy ji únava také zmohla, Magda se ještě stačila přitulit k Toníkovi a taky usnula; za jiných okolností by se snad dalo říci, že spala spánkem spravedlivých.

********

Toník se vzbudil první. Pořád neměl hlad, jenom značnou žízeň a vody na pití bylo v krytu dost. Před časem investoval a pořídil přístroj na výrobu π vody⁵) a hodně jí vyrobil. Předpokládal, že π voda, coby voda ve stavu zrodu bude na pití „v těžkých dobách“ asi nejlepší. Pak se ale potutelně usmál a z tajného úkrytu vylovil flašku fernetu a flašku Novice. Dal si takříkajíc „kravský hlt“ kořalky a poté několik chvil vychutnával pívečko, a momentálně si představoval, že je v ráji. Přestalo ho tížit, že je možná zasypán zaživa. Teprve poté se začal věnovat Magdičce, která se ostatně už také probouzela. Záhy zjistili, že spali 48 hodin. To bylo docela fajn, i když vzduch začal být už poněkud vydýchán. Uvědomili si také, že necítí žádné otřesy a u vchodu do kanalizace nebylo slyšet žádné šplouchání, což by mohlo znamenat, že voda se zase stáhla. Venku měli umístěno několik malých kamer, leč ani jedna zřejmě nefungovala, včetně té nejdůležitější, která byla namířena na dozimetr. Takže nezbývá, než se pokusit dostat ven a zkusit vyhlédnout – a dál ať se děje vůle Boží. To, co se nejprve jevilo jako úplný klid, se po rozkoukání začalo jevit spíše jako malé, ale nepřetržité zemětřesení. Malé, trvalé vibrace a sem-tam jakési nepravidelné cuknutí.

Tonda zkusil dveře do „tajné chodby“ jak říkával spojení do kouta zahrady. Chodba byla udělána z velkých betonových trubek, takže se v ní dalo shrbeně kráčet a nebezpečí zavalení bylo velmi malé. Přesto pří otevírání dveří pocítil silnou žaludeční neurosu. Naštěstí chodba vypadala neporušeně a ztrácela se ve tmách. „Magdi, ty tu pobuď, já vykouknu ven a vyhodím dozimetr. Tedy – pokud to bude možné. A pak, podle okolností, uděláme válečnou poradu.

Vzal silnou laterňu a opatrně prolézal chodbou. V duchu si nadával, že výstup s kanálovým poklopem udělal v altánku. Jestli se ten taky zřítil a poklop je zavalen, tak může být průšvih.

Za chvíli si oddychl. Poklop zavalen nebyl, dal se odklopit. Altánek neexistoval, ale lehkou střechu asi vichr urval a stěny se rozpadly všemi směry – takže žádný zával. Opatrně vystrčil náhradní přístroj a raději zase zalezl. Po chvíli se na něj podíval. Nevypadalo to nejhůř. Žádné radioaktivní záření – jen stále to neznámé záření, pocházející asi z epsilonky. Ale byl bílý den, epsilonka tedy byla pod obzorem. Nepršelo, teplota 27 °C byla sice na listopad docela vysoká, ale poměrně příjemná, relativní vlhkost 80% byla vyhovující. Dýchalo se dobře, žádný pach cítit nebyl, vítr mírný až čerstvý. Vysoukal se ven a vystoupil ze zříceniny, aby se trochu porozhlédl. Kam až oko dohlédlo, všude viděl jenom hromady ssuti. Domky byly pobořeny, některé docela srovnány se zemí. Podíval se směrem ke Slunci a pojednou se mu zdálo, jakoby Slunce kousek spadlo níž. A za chvíli zase. Jev byl doprovázen trhavými pohyby Země. Toník raději rychle zalezl a přemýšlel co dál. Už mu bylo jasné, že je svědkem jevu, zvaného přepólování. Ale jak to, že široko-daleko neviděl žádného člověka ? A co bude dál ? Hodně otázek a žádná odpověď ! Raději se vrátil k Magdě, aby ji informoval o neveselém vývoji celkové situace.

********

Když Toník s Magdou vyšli na povrch zemský, za chvíli poznali, že Slunce míří nepochybně kolmo dolů, i když ne přímočarým pohybem. Byl to však pohyb nepochybně rychlejší, než normální rychlost pouti Slunce po obloze. Magda brečela, Toník si zcela nepatřičně prozpěvoval nějakou odrhovačku. Dozimetry se chovaly konstantně – tj. žádná radioaktivita, jen to nedefinovatelné „tajemné“ záření, vycházející pravděpodobně z epsilonky.

Vydali se tedy na obhlídku napáchaných škod. Prakticky celý poděbradský Žižkov byl srovnán se zemí, ale v dálce se rýsovala silueta zámku. „To je dobře, že něco přeci jenom zůstalo. Zajímali je ale především lidé. Ačkoliv bloudili sutinami již hodnou chvíli, nenarazili dosud na žádného člověka. Ani živého, ani mrtvého. „Bože, snad jsme nezůstali sami?“ – vydechla Magda. „No tak to určitě ne – ale myslím si, že asi bude víc mrtvých, než živých. Všichni byli různě poschovávaní a kdo neměl štěstí a hlavně pevný příbytek, ten je asi terazky pod sutinami. Možná, že bychom měli začít někde hledat přeživší lidi a snažit se jim pomoci – akorát vůbec nevím jak. Vytáhneme pár zmasakrovaných lidí – ale co s nimi ? Pochybuji, že se vůbec někde dohrabeme k lékařské pomoci. Magdi, uvědomuješ si vůbec, že jsme přežili největší katastrofu v dějinách bez jediného škrábnutí ? Měli bychom opravdu poděkovat andělíčkům strážným a hlavně pánubohu…“

„Myslíš, že už je nejhorší za námi?“ – zajímala se Magda. „Myslím, že ano. Magnetické pole už určitě naskočilo, takže bezprostřední nebezpečí radioaktivity už asi nehrozí. I počasí je přijatelné. Jenže, co dál ?“