Nebeský kalendář
On-line výpočty
Něco ke čtení
Můj další web
Drobnosti
Najdete nás i na Facebooku
Mějte se krásně

Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

féerie a poučení z nedaleké budoucnosti
(V Kroměříži, Anno Domini MMVIII)
[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]

Společenský řád a světové dění

Česká republika je přibližně 20 let po tzv. „sametové revoluci" a u mnoha lidí vystřídal původní euforii pláč a skřípění zubů. Mnozí jsou zklamáni současným stavem uspořádání věcí veřejných, ale důvody zklamání se přeci jenom liší.

Mlčící většina je zklamána stálým a nespravedlivým rozevíráním „nůžek“ životní úrovně, kdy nespravedlnost je zřejmá zejména ve skupině opravdu dělných lidí - čímž přirozeně nemyslíme pouze dělníky jako takové - a pak také mezi důchodci, kteří se stávají „společensky nezajímavou = „společnost zatěžující“ složkou. Toto zklamání je dílem iracionální, protože někteří lidé si mysleli, že kapitalismus je prostě pozemský hmotný ráj a že „západ nám pomůže" - aniž by si uvědomovali, že „západ" chce pomoci především sám sobě - nebo jinými slovy, že relativně vysoká životní úroveň západních zemí vyrostla na svrabu a neštovicích zemí východních. Tito zklamaní nyní s obavami nahlédají na rostoucí nezaměstnanost a na rostoucí inflaci, která mávnutím proutku znehodnocuje celoživotní úspory, na výron moci bývalých „kádrů", bystře převlečených za managery, podnikatele atd. atd. - samozřejmě pravicového zaměření i partajnictví - ale i na vytvoření vrstvy zbohatlíků, jako vystřižených z Bezručových balad, kde ovšem paláce z krve mé a mého potu čněly při Dunaji, zatím co u nás čnějí při Vltavě. Zkorumpované a neschopné „nezávislé" soudnictví, nedostatek invence a umu zákonodárných sborů, které vytvářejí supernedokonalou legislativu, jež musí být neustále měněna a „novelizována", nechuť postihovat pravé příčiny zlořádů až ke kořenům - to vše nahrává nadvládě různých mafií, lobbistických skupin, zlořádu, všeobecnému chaosu a celkovému marasmu společnosti.

Hledající menšina je ovšem také zklamána, ale něčím jiným. Mnozí si naivně mysleli, že komunismus představuje absolutní zlo, takže odklon od těchto - ostatně samými bolševiky hrubě zkarikovaných - idejí bude automaticky znamenat zlepšení ve všech směrech. Především bylo očekáváno produchovnění veřejného dění. Leč - nastal pravý opak - což ostatně prozíravější lidé předvídali. Jestliže dříve byly duchovní prvky v životě postihovány takříkajíc „z moci úřední", což se dařilo čím dál méně a méně - nyní jsou jakékoliv duchovní snahy nemilosrdně převálcovávány a zadupávány do země - mnohem rafinovanější mocí peněz. Nic se „nevyplatí" - ani kultura, tím méně pak jakékoli duchovní projevy. Naděje, že bezbřehý, sprostý materialismus bude konečně vystřídán duchovnějším pohledem na svět - se rychle zhroutily, jak postupoval rozvoj dravčího systému věcí veřejných. Vše ovládl moloch peněz. Kdo se domníval, že ve školách i ve veřejné správě budou zaujímána humánnější stanoviska, směřující k postupnému objevování Pravdy, hořce musel zaplakat. Jedinou oficiální protiváhou triumfujícího materialismu zůstala vlastně pouze katolická církev a křesťanské politické strany. Církev ovšem není schopná překročit svůj vlastní stín a nelze proto od ní očekávat duchovní vedení. Jí postačí handrkování o možný návrat církevního majetku a několik nicneříkajících provolání. Křesťanské politické strany zklamaly docela. Křesťanská demokratická strana se - pro zvýšení politické prestiže - klidně spojila s materialistickou ODS a její vedoucí představitelé nikdy ani v nejmenším - na parlamentní půdě, ani nikde jinde veřejně nepronesli nic „křesťanského", pokud bychom do tohoto pojmu zahrnuli i duchovní snažení. Silnější Křesťansko demokratická unie předvedla na duchovním poli totéž v modrém a spokojila se s politickým lavírováním á la větrná korouhvička a s žertem míněným označováním svého šéfa coby „vrchního křesťana."

Zdá se tedy, že materialismus ještě více triumfuje, zejména ve své nejvulgárnější, finančně-vlčí podobě, která nyní absolutně převládá a vrcholí. Hledající naštěstí ví, že maximum yangu v sobě skrývá zárodek yinu, který se dříve či později musí zákonitě prosadit. Stejně tak se musí dříve či později materialismus začít zevnitř rozkládat. Ostatně - mohli jsme to pozorovat i na vývoji tzv. „socialismu". Rostl, mohutněl, terorizoval - a najednou se zřítil jako domeček z karet. Stejný osud musí potkat i současné materialistické uspořádání věcí veřejných. Jedině příklon k duchovnímu prožívání může vytvořit spravedlivější společenský řád a uspořádání společnosti. Vůbec nevadí, že se to dnes jeví jako naprosto neuskutečnitelné. Z mnoha možných řešení se totiž nakonec zákonitě musí prosadit to nejjednodušší, spočívající na poznání Pravdy. Každý hledající by měl v sobě intenzivně živit touhu po nápravě věcí veřejných, čímž může pomoci k rychlejšímu prosazení hlubokých změn, které se snad jeví dnes jako fantastické a nereálné, které nás ale příroda a Bůh dříve či později donutí vykonat.

Materialismus jde přirozeně ruku v ruce s ateismem - nebo přesněji - ateismus je vyvrcholením, odporným plodem materialismu. V lidských dějinách známe všelijak pokroucené náboženské systémy, ale zdá se, že masový ateismus je produktem teprve poslední doby.

Podívejme se nejprve, jak ateismus definuje novější česká Všeobecná encyklopedie „DIDEROT", vydaná péčí Nakladatelského domu OP v Praze, v roce 1996 - citát:

Ateismem rozumíme popření Boha, obvykle nejen jako osobního Boha či Bohů teistických náboženství, ale jakékoli i neosobní absolutní jsoucnosti. Též popření smysluplnosti a užitečnosti jakéhokoli náboženství. Pokus připsat náboženství čistě lidský původ a cíle. Rozlišujeme ateismus teoretický - obvykle jako prvek filozofických či ideologických výkladů světa a ateismus praktický, který je vyloučením náboženství ze života vůbec. Častou polohou ateismu je náboženská indiference - lhostejnost. Humanistický ateismus chce hájit svobodu a důstojnost člověka proti Bohu, či fikci Boha. Socialisticky a psychologicky motivovaní ateisté mají za to, že si člověk na nebe promítá ideální společnost, kterou není schopen reálně vytvořit. Vědecký ateismus připisuje vědě, že dokázala nadbytečnost „hypotézy Boha" ve vesmíru. Masovým jevem se ateismus stal až v 19. a 20. století. Sociologické příčiny tohoto jevu jsou různé...

Zrůdná ateistická ideologie vyrostla na půdě dogmatického křesťanství. Ze strachu z kacířství ustrnulo křesťanství nebo správněji - církevnictví - na formách poplatných době svého raného a středověkého stavu a není schopno vůbec nijak reagovat na vývoj duchovního poznání.

První vzedmutí masového ateismu v dějinách pozorujeme v tzv. Velké francouzské revoluci. Zřejmě není náhodou, že druhé vzedmutí bylo rovněž Velkou, tentokrát říjnovou revolucí. Z hlediska kosmu měly vlivy obou revolucí - naštěstí - jepičí trvání, byť těm, kteří řádění zločinců prožívali (a přežili) to příliš krátké nepřipadalo. Satan se po „revolučních" neúspěších poučil, a tak jím vyprovokované třetí vzepětí je vedeno pomalu, bez revolučních hesel, ale o to zavileji - ve jménu člověka a růstu jeho životní úrovně, přičemž za měřítko byl rafinovaně zvolen růst konzumu. Konzumu všeho: potravy, sexu, spotřebního zboží, tabáku, alkoholu, drog, požitků všeho druhu. Zasahovat není možné, máme demokracii a tudíž svobodu.

A ďábel pracuje dál - nenápadně předkládá nudícímu se lidstvu „duchovní prožití", formou zneužívání původně ušlechtilých myšlenek a starých léčivých praktik. Houfy tupých ateistů se tetelí slastným strachem, že třeba právě oni budou Maestrem vybráni k hypnotické „regresi", výletu do minulých životů - a v lepší společnosti dávají dámy a pánové u skleničky bourbonu nebo whiskey k lepšímu, že v minulosti byli tu ruskými cary (carevnami), onde zase čínskými císaři (císařovnami) nebo alespoň významnými dobrodruhy, cowboyi, zlatokopy, mágy.

„...Já jsem musela být obzvláště chybující, představte si, paní ředitelová, dokonce jsem se při regresi viděla, že jsem pejsek, totiž, že ano, jak bych to řekla, nu asi fenka, hihihi - a vidíte, teď mne Bůh konečně ocenil, mám naději být předsedkyní správní rady, hihihi...".

Všude vidíme marasmus, úpadek všech hodnot. Asi nejlépe to můžeme pozorovat v problematice zdravotnictví. Moderní - rozuměj materialistická - medicína žádá stále více peněz na novou techniku, na nové léky, na vyšší platy. Její úspěchy jsou skutečně markantní - úspěšně bojuje s chorobami, které by nevznikly, kdyby si je medicína sama svými nesprávnými postupy nevypěstovala. Pod mediálním tlakem lékařských „kapacit" lidé věří, že více peněz investovaných do medicíny jako celku, přinese také více zdraví. Zdraví se stalo jednou z úspěšných forem byznysu a nemocní jsou vedeni pokud možno tak, aby co nejméně přemýšleli - protože co kdyby přišli na to, že správná životospráva, podložená čistým myšlením vede ke zdraví příměji, než cesta nejrůznějšími specialisty dlážděná pilulkami, injekcemi a cytostatiky. Velkou medicínou hýbají různí „Sisyfové", bojovníci proti homeopatii, akupunktuře a jiným odvětvím, která tito „učení blbové" (Einsteinovo označení podobných „odborníků" - Fachidioten) nejsou schopni pochopit...

Tak bychom mohli pokračovat prakticky do nekonečna, protože podobný Schweinerei vládne ve všech odvětvích - v učitelstvu, v policii, v soudnictví, ve státní správě - všude, kam oko dohlédne - a jistěže nejen v České republice. U nás je však situace markantnější než kdekoli jinde, protože vývoj u nás není brzděn různými tradicemi, které „aby se neřeklo" nutí lidi k přetvářce, jako je tomu u tzv. „vyspělých západních demokracií".

Zbývá položit si otázku - zdali z této situace je vůbec únik?

Je!!! Každá situace v sobě skrývá už zárodky řešení. Ač to zní absurdně, zase jednou začíná platit občas trochu otřepané provolání či heslo - Čím hůř, tím líp! Vulgární materialismus a ateismus totiž přezrávají tak rychle, že jako shnilý plod ze stromu musí padnout relativně brzy - i když pravděpodobně ještě napáchají mnoho škody a běd.

Nová společnost musí být nutně duchovní. Někteří hledající k tomuto stavu dozrají, ostatní budou silou přírody (= silou Boží) donuceni - případně budou vymýceni, pokud budou klást příliš velký odpor.

Člověk v duchovní společnosti bude vědět, že podstatou všeho je duchovní energie, vycházející z Absolutna, tedy z Boha - a že Boží vůle = Duch Svatý - se projevuje přesnými zákony a z nich odvozenými zákonitostmi - což vše platí pro všechny a pro všechno, pro všechny úrovně a po všechny časy, bez jediné odchylky či výjimky. Jestliže se lidé budou těmito zákonitostmi řídit, zpětná vazba způsobí, že vznikne „království Boží na Zemi".

Dále bude člověk vědět, že jeho podstatou je nesmrtelný duch, takže tělo je pouze zevní pomůckou, kterou je ovšem třeba dokonale ochraňovat tak, aby bylo chrámem ducha a nikoli jeho pouhým futrálem.

Smyslem života je trvalý vývoj, spočívající v poznávání Božích zákonů a zákonitostí a postupné vřazování se do jejich toku. Jakmile člověk učiní svou vůli synchronní s tokem vůle Boží, přijme tím Ducha Svatého a do jeho duše vstoupí klid a pocit štěstí, bez ohledu na zevní podmínky jeho života.

Největším nebezpečím pro každé poznávání je mezerovitost. Vzestup lidstva není možný slepou vírou, ale jen plným pochopením a poznáním Pravdy bez mezer.

Kristus především učil dokonalé přirozenosti, to jest - lidé se mají přizpůsobovat zákonům Přírody, tedy Stvoření. Avšak přizpůsobit zákonům se může pouze ten, kdo tyto zákony zná. Přírodní zákony nesou v sobě vůli Stvořitelovu a samy tak mohou udávat cestu k poznání Stvořitele samého.

Žádná odchylka v Božích zákonech neexistuje - proto správně podané náboženské učení musí být v každém směru jednotné s přírodními vědami.

A je to právě nezaměnitelnost Boží vůle, která zcela vylučuje libovolné Boží zásahy do Stvoření! Proto a jen proto připouští Bůh existenci zneužívání přírodních zákonů lidmi, kteří mají svobodnou vůli a tím i zodpovědnost k rozhodnutí. Protože veškerý život Stvoření probíhá přesně dle neměnných zákonů, jako by jel po kolejích, je možno pozorovat jeho další průběh, a tím i předvídat mnohé děje. S využitím tohoto principu pracuje např. astrologie.

Tedy: nasadí-li jednou člověk svým rozhodnutím směr svého chtění, je možno rozpoznat, kam tento směr dle přírodních zákonů vede. Není však možno určit, kdy se k cíli dorazí, protože to opět závisí výhradně na dotyčném jedinci, „jak rychle" se bude v daném směru vyvíjet. Před dospěním ke konečnému cíli však je vždy možno změnou chtění a konání změnit „kurs plavby" a vydat se tak za jiným cílem. Ani tyto změny nelze zodpovědně prognostikovat, nicméně tyto „změny kursu" člověka nezprošťují odpovědnosti za skutky již dříve vykonané.

Je to asi tak: jakmile začne člověk přemýšlet - jakoby zvolnil „rychlost plavby". Rozhodnutí pak znamená „zapnutí" („vypnutí") lodního šroubu. Následný čin pak jest vlastním „pootočením kormidla", čili „změnou kursu". Přehlédnuty tedy mohou být pouze dráhy, lidskými duchy již zvolené - a jejich cíl.


[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]