Nebeský kalendář
On-line výpočty
Něco ke čtení
Můj další web
Drobnosti
Najdete nás i na Facebooku
Mějte se krásně

Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

féerie a poučení z nedaleké budoucnosti
(V Kroměříži, Anno Domini MMVIII)
[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]

Reinkarnace

Pojmem reinkarnace rozumíme tzv. převtělování duší. Lidská duše v důsledku potřeby vývoje přichází na Zemi vícekráte, přirozeně vždy v novém těle. Tím je zajištěna nepřetržitost a posloupnost vývoje.

Reinkarnace je vyjádřením známého zákona zachování energie. Duch je energetické povahy a víme, že energie se nemůže zničit, ale pouze přetransformovat.

Reinkarnace - vzato přísně objektivně - buď je nebo není. Buď existuje nebo neexistuje, třetí možnosti není. V žádném případě však o její existenci, či neexistenci není možno hlasovat. A právě této pošetilosti se dopustila katolická církev, když na koncilu v Konstantinopoli v roce 553 n.l. reinkarnaci „zrušila" a vyřadila.

Od nejranějších počátků se v křesťanství stále znovu a znovu vyskytovaly proudy, které se nedaly sloučit s tradovaným Ježíšovým učením - a tak již dějiny časného křesťanství jsou plny heretizmu neboli kacířství, mezi něž spadá všechno, co se nesrovnává s oficiálně vyučovaným názorem.

Kdo studuje dějiny raného křesťanství, nemůže přehlédnout, jak rychle se toto hnutí začalo odchylovat od čistého, průzračně jasného Kristova učení. Bylo tomu tak proto, že křesťané a především jejich vedoucí představitelé, kněží a různí „církevní otcové" zcela ustoupili od citového vnímání Ježíšových slov a začali se stále více a více věnovat rozumovému výkladu Ježíšova poselství a také různým rozumovým spekulacím a šarádám.

Tak místo toho, aby se co nejvíce snažili žít dle Ježíšova učení, zmítali se ve stupidních rozporech, zda je Ježíš Bůh a Člověk v jedné osobě, tedy Bohočlověk anebo zda má zachovány obě podstaty. Prvý názor zastávali tzv. monofyzité, druhý tzv. diofyzité. Jako báby na tržišti se handrkovali o tom, kdo je víc, zdali Duch svatý nebo Bůh Otec. Někteří neuznávali Trojici, jiní jí naopak přisuzovali vedoucí úlohu atd. atd.

Jak šel čas, křesťanství postupně vrůstalo do státního systému Říma - což mu sice na straně jedné zaručovalo vzrůst vlivu, na straně druhé se však zvětšovala i úloha státu v řízení církve, která přerostla až v tzv. césaropapismus, kdy císař měl i v čistě církevních záležitostech větší slovo než papež. Církev tak stále více a více ztrácela své duchovní poslání - přičemž se stále více přiostřovaly vnitřní spory a rozmíšky.

Proto Konstantin Veliký, který vládl mezi roky 306 - 337 n.l., zavedl tzv. ekumenické koncily (ekumenické synody), které měly současně platnost jakýchsi říšských sněmů. Označení „ekumenické" je ovšem jistým eufemismem, protože na prvních pěti koncilech byli v převaze biskupové z východních zemí, zatímco biskupové ze zemí západních byli trvale v menšině, ba stalo se i to, že nebyli zastoupeni vůbec. Rozhodnutí koncilu musela uznávat bez výjimky celá církev. Rozhodnutí koncilu musel potvrdit svým souhlasem papež. Kdo se proti takovému rozhodnutí vzepřel, byl prohlášen za kacíře, vyobcován z církve a dán do klatby. Podle stavu teologie a církevního práva platí tato ustanovení beze změny dodnes!!!!

Důkazem o propojení státu a církve bylo i to, že synody (koncily) měl právo svolávat císař. Papežové i církev se dobrovolně (?) podřizovali, protože císař zaručoval bezpečnost a pořádek.

Jednání v otázkách víry bylo sice formálně ponecháno výhradně biskupům, avšak historie ukazuje, v jaké míře byly přitom prosazovány zájmy státní moci.

Závěry koncilu nabyly ostatně právní moci teprve po schválení císařem, který se také staral o praktickou aplikaci jejich usnesení v říši.

Na prvých koncilech nebyli papežové osobně přítomni a zastupovali je jejich legáti. Podpisy legátů platily jako uznání závěrů koncilu papežem.

Jaký význam byl koncilům přisuzován, ukazují dva hlasy ze 6. století. Kartážský diákon Ferrandus např. říká: „...co je jednou nařízeno synodem, musí platit věčně. Proto všeobecné synody stojí ve vážnosti hned za kanonickými knihami..."

Jiný klerik se táže: „...co ještě zůstane neotřesitelné a nedotčené, jestliže rozhodnutí synodu by mělo být posuzováno jako nedokonalé a sporné? Vždyť jediným cílem koncilů je, abychom na základě jejich autority věřili tomu, co nelze pochopiti rozumem...".

Ve přích a hádkách žili tak křesťané spolu, až jednou císař bouch pěstí do stolu......a svolal do Konstantinopole na r. 553 ekumenický koncil, který měl vyjasnit tehdy velký spor, známý z historie jako „spor o Tři kapitoly". Pravá podstata tohoto sporu pro naše poznání není vůbec důležitá - mocipáni se handrkovali o tři žabomyší problémy - kdo je či není heretik, zdali mají pravdu monofyzité nebo diafyzité atd. atd.

Papež požadoval, aby koncil proběhl na západě, tj. v Itálii nebo na Sicílii, a aby bylo přítomno stejné množství západních a východních biskupů. Císař papeži nevyhověl a synod svolal do Konstantinopole, což se papeži nelíbilo a odepřel svoji účast.

Papežem v té době byl Vigilius I., který byl spíše slabý, a císařem byl Justinián V., který byl spíše silný.

Následkem tohoto rozložení sil bylo zahájení koncilu dne 5. 5. 553 bez účasti papeže. Ani císař nebyl přítomen, ale měl na koncilu „své lidi". Především ale byla ze 151 přítomných biskupů drtivá většina z východních zemí, kteří „fandili" císařovi.

14. 5. 553 vydal papež edikt, ve kterém jasně formuloval své stanovisko k problematice sporu o „tři kapitoly", ale císař jej odmítl přijmout a na 7. zasedání koncilu dne 26. 5. 553 dal císař papeže sesadit z funkce římského biskupa.

Osmým zasedáním dne 2. 6. 553 koncil skončil. Závěry byly podepsány 166 ze 151 přítomných biskupů, což je „dosti" podezřelé a ze zachovaných listin se již nedá přesně určit, jak k tomu mohlo dojít.

Bylo ovšem nutno získat podpis „neomylného" papeže. Vigilius se zprvu zpěčoval jednání koncilu uznat, protože ten rozhodl ve věci „tří kapitol" přesně opačně, než si papež přál. Císař ovšem neváhal a milého Vigilia nechal internovat v domácím vězení tak dlouho (kolem půl roku), až „změkl" a 8.12.553 a poté ještě jednou 23.2.554 výsledky koncilu uznal a tím je prohlásil za „platné pro všechny časy". Zanedlouho poté - již nepotřebný - papež umírá při své cestě z Konstantinopole zpět do Říma.

Celé jednání koncilu bylo dokonale v režii Justinianově, který je plně podřídil politickým ambicím. Zdálo se, že sílící spor o „tři kapitoly", jakož i spor mezi monofyzity a diofyzity může ohrozit celistvost říše, což Justinián mohl potřebovat ze všeho nejméně. Proto se mimo jiné rozhodl vyhlásit za těžkého heretika církevního otce a filozofa Origena (již dávno mrtvého), jehož dílo až dosud požívalo císařovy přízně a úcty. Origenes měl smůlu, že byl osobně neoblíben v bouřících se provinciích - a byl „vyměněn" za jejich loajalitu.

Justinián tak vynikl jako rozšafný císař, který uměl udržet celistvost říše - nicméně při svém jednání se neřídil čistě politickými důvody. Jeví se pravděpodobné, že alespoň částečně podlehl tlaku své rozkošné a velmi rázné choti Theodory, která netoužila po ničem menším, než - být po smrti zbožňována jako ženské Božské vtělení. Proto se jí myšlenka reinkarnace velmi protivila a dělala všechny možné i nemožné intriky pro její potlačení, což se jí nakonec podařilo.

Odsouzením Origena, který žil v letech 185 - 254 n. l. a celé Origenovy školy, byl vlastně heretizován celý jeden, do té doby mocný, proud v křesťanství, který se bezvýhradně stavěl za myšlenku reinkarnace.

Nositelé myšlenky reinkarnace byli heretizováni a každý, kdo se k této myšlence přikláněl, byl dán do klatby. Příslušné církevní materiály byly v potřebném směru upraveny. Z písemných dokumentů nevyplývá, zdali byly následkem tohoto rozhodnutí nějak upravovány i biblické texty, ale jeví se to jako velmi pravděpodobné.

Současná církev katolická ve svém novém Katechismu, který byl vydán po II. vatikánském koncilu a česky vyšel v r. 1995, ve svém článku 1013 praví:

Smrt je konec pozemského putování člověka, času milosti a slitování, který mu Bůh dopřává, aby naplnil svůj pozemský život podle Božích záměrů a aby rozhodl o svém posledním osudu. Když skončí náš jediný pozemský život, už se nevrátíme žít jiné pozemské životy. Každý člověk umírá jen jednou. Po smrti není žádné převtělování (reinkarnace).

Reinkarnace je ovšem důsledkem přírodních = Božích zákonů a nemůže tedy „nebýt". Pro tzv. skeptiky, kam řadíme nepřemýšlející materialisty, ale i pro zaryté „pravověrné věřící", není ovšem žádný důkaz dosti přesvědčivý a hledající by proto měl obě tyto skupiny naivních lidí nechat jít jejich cestami.

Z hlediska materiálního však dosti důkazů pro reinkarnaci přináší teorie pravděpodobnosti a zákon zachování energie. Z hlediska duchovního tak opět činí teorie pravděpodobnosti a zákon zachování energie.

Je obtížné si představit člověka, který je přesvědčen o existenci Boží, kdyby zároveň nebyl přesvědčen o jeho naprosté spravedlnosti. Jen reinkarnací lze vysvětlit, proč se někdo rodí slepý s hrbem, jiný zdravý, ale v takové chudobě, že celý život bojuje o denní skývu chleba a třetí se zrodí v bohaté rodině a jeho život je protkán samými výhodami a přednostmi atd. Chtít uvedená fakta vysvětlovat obzvláštní přízní Boží (Koho Pánbůh miluje, toho křížem navštěvuje) - rozuměj přízní k tomu slepému s hrbem, případně slibem „dorovnání" v nebi - je velmi, velmi naivní a ukazuje jasně, jak si někteří lidé představují svého Stvořitele a Pána uboze, s nízkými lidským vlastnostmi.

Jedině reinkarnací lze vysvětlit vývoj a zrání - a právě vývoj a zrání jsou smyslem našeho života ve hmotnosti. Jedině tehdy, jestliže člověk dostane „ochutnat" života v různém prostředí, jednou jako bohatý, jindy jako chudý, jednou jako mocný, jindy zase na pokraji zájmu společnosti - jedině tím se může tříbit jeho charakter a jedině tak může postupovat vpřed.

Všechno, co se v řetězu reinkarnací naučíme, jde stále s námi, byť si konkrétní prvky už (naštěstí) nepamatujeme. Prožitím získané zkušenosti jsou však spolehlivě zobrazeny ve zralosti a v úrovni vědomí, se kterým se rodíme.

Na druhé straně - nesmíme se divit, že církev, resp. církve nauku o reinkarnaci nemají rády. Princip reinkarnace je totiž principem odpovědnosti za své činy a myšlenky. Člověk, který věří v reinkarnaci, si je vědom vlastní zodpovědnosti, vyplývající ze svobodné vůle, a církev jako záštitu nepotřebuje. Naproti tomu chvějící se klubíčko citů, které se bojí, aby nepřišlo do pekla - ó jak je dobře takovému člověku, když nad ním bdí ta naše jedině pravá církev, která podá potřebné pravdy dokonale stravitelné, protože už předžvýkané, a v případě potřeby zajistí veškeré odpuštění atd. - takže je zárukou přímé cesty do nebe, v docela krajním případě s malou odbočkou přes očistec. Osobní zodpovědnost klientova je minimální, hřešit může jak chce, ostatně Ježíš zemřel na kříži kvůli spasení lidstva, takže postačí jen věřit a nezapomenout sumu hříchů vždy po čase „vyžehlit" u zpovědi. A kdybychom zapomněli a užuž směřovali do pekel, je tu ještě institut posledního pomazání. Populární princezna lady Diana to už nestihla, ale to nevadí, bylo jí uděleno po smrti, však ona to církev nahoře už nějak dohodne...

O reinkarnaci můžeme říci, že je rytmem všeho dění. Vše je trvale v pohybu, vše se neustále obměňuje. I jednotlivá vesmírná tělesa se „inkarnují" (transformují), kdy prostřednictvím „černých děr" vznikají další vývojové prvky. Reinkarnace je součást obrovského koloběhu, na jehož začátku i konci stojí sám Stvořitel. Je neuvěřitelné, jak mohl lidský rozum původní vědění o přírodních zákonech a zákonitostech v průběhu času natolik překroutit, že i ta nejdůležitější dění nejsou již většinou lidstva chápána. Na straně druhé je neoddiskutovatelnou skutečností, že pojem reinkarnace a s ním neoddělitelně spojený pojem karmy jsou poněkud zprofanovány příliš fatalistickým pojetím těchto pojmů některými orientálními naukami, což značnou měrou přispělo k tomu, že řada hledajících se buď od myšlenky karmy a reinkarnace odklonila, anebo ji naopak béřou příliš osudově.

Ještě je třeba upozornit na jednu důležitou zásadu: lidský duch je samostatný druh a proto nejsou možné žádné „nižší inkarnace" v tom smyslu, že by se lidský duch reinkarnoval třeba do zvířecího těla, případně ještě níže, např. do rostliny nebo do kamene.

Člověk je jako biologický druh, nacházející se v necelé polovině svého vývoje, ale již jsme natolik opožděni, že nás Bůh musí varovat, abychom se více snažili, protože již se začíná rýsovat reálné nebezpečí toho, že většina lidstva vůbec v určeném čase do cíle nedorazí.

V současné době je situace taková, že na Zemi již nepřicházejí noví lidští duchové a každý už máme cosi za sebou. Evropané v průměru asi 50-60 inkarnací, Američané severní asi 40, Asiaté asi 35. Američané jižní a střední asi 30, Afričané asi 25 a domorodí Australané a obyvatelé Tichomoří asi 20 inkarnací - jsou tedy asi o polovinu „mladší". Protože však „startovní čára" byla pro všechny duchovní zárodky stejná, jeví se pravděpodobné, že tito „mladší" lidští duchové „lelkovali" delší čas v jemnějších sférách, než si troufli spustit se do hmotnosti. Nejsou tedy ani tak mladší, jako spíše opožděnější ve vývoji. Přirozeně, že zde uvedené, jasnovidně získané hodnoty, jsou pouze orientačními čísly a mohou existovat značné osobní odchylky oběma směry. Ostatně, existují i názory, rovněž podložené jasnovidně, že každý máme za sebou inkarnací už několik stovek. Kdo opravdu ví!?


[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]