Nebeský kalendář
On-line výpočty
Něco ke čtení
Můj další web
Drobnosti
Najdete nás i na Facebooku
Mějte se krásně
|
Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...(V Kroměříži, Anno Domini MMVIII) Tonda drapl svůj dozimetr, osedlal Šemíka = maličké „jojo“ nejmenší auto z produkce „domácí“ firmy Škoda - VW a ujížděl – nikoliv k Neumětelům – alebrž k Nymburku. Na hvězdárně se svítilo, takže někdo tu už je – to je fajn, aspoň se tu nebude bát. Domníval se, že se tu setká s kompletním osazenstvem, ale musel vzít za vděk pouze přítomností Pablo Šťovíčka. „Nazdar Tondo,“ – halekal Pablo, „takys nemohl spát? Kdyby se aspoň vyjasnilo, abychom konečně spatřili to naše nové sluníčko.“ „No, nebudu se tě ptát, co ty na to“ – pravil Toník a vyhlédl ven, kde právě přistávala Alenka se svým mrňavým Smartem. „Musíme zjistit, zdali už někdo ví, co bude milá epsilonka v krátké době dělat.“ „No však právě proto jsem tady“ usmál se Pablo a obřadně přivítal vcházející Alenku. „Sakrblé, Alenko – epsilonka, neepsilonka, vy ste čím dál, tím větší kočka…“ Alena jeho dobrou náladu ale nesdílela: „panstvo, do práce, zavoláme na Petřín nebo někam jinam do Prahy, a projedeme internet. No a taky brnkneme Horynovi, je divné, že se dosud neozval. „My o vlku a vlk v telefonu“ mínil Toník, zvedaje pevnou linku. Byl to vskutku Horyna a volal z auta – „jedu po dálnici, za chvíli tam budu. Máte něco nového ?“ Po ujištění, že nevědí zatím nic se telefon odmlčel. Petřínští zatím netušili, ale na stránkách Mt. Palomaru bylo upozornění na silně zvýšenou sluneční činnost. Bylo jasné, že je to dílo epsilonky, protože jinak bylo Sluníčko spíše klidné, jsa těsně po minimu jedenáctiletého cyklu. Když přijel Horyna na pracoviště – Pablo, Tonda a Alenka měli už pod kontrolou celý internet. Tonda se dokonce pokoušel volat akademiku Vinogradovovi, kterého znal z různých konferencí, ale ten nebral telefon. Horyna svolal malou pracovní poradu – a z té v podstatě vyplynulo, že situace zdaleka není až tak růžová, jak se obecně zdá a jak se tváří televize. Ostatně v 10,00 hodin na ČT 1 vystoupil šéf celostátní krizové komise. Sice i on obyvatelstvo uklidňoval, ale správně se zmínil o tom, že nebezpečí zdaleka ještě nepominulo; proto zatím nebude zrušen výjimečný stav, ani přídělový systém potravin. Lidé mají být ostražití a kdo to má hodně daleko do práce, ať raději nejezdí. Blížil se večer – a Slunce se chystalo zapadnout – a ε Tauri vyjít. Svobodná Alena se hlásila k noční službě, protože se kupodivu zdálo, že se může vyčasit. Pouze se domáhala přítomnosti „nějakýho mužskýho,“ protože se bála zůstat tam úplně sama. A bylo dohodnuto, že po několik dnů bude pracovat jenom v noci. Na první noc se přihlásil Tonda, na druhou Pablo a po třetí zůstane sám velký Horyna. Pak se uvidí. Nakonec ze služeb sešlo, protože se hlásilo hned několik stážistů. Alena většinu z nich znala a prohlásila, že bude mít práci pro všechny, ať klidně příjdou. Bát se nebude. „No a taky je lepší, pracovat s mladejma klučinama, než s postaršími seladony“ – dodala zlomyslně. Pablo a Tonda sice zamrkali a vyjadřovali nesouhlas, ale ve skutečnosti byli rádi, že se před krvavě oranžovým světlem epsilonky mohou raději ukrýt doma. ******* První dva dny proběhly v pohodě. Epsilonka svítila klidně a pochmurný listopad se chystal proměnit na žírný máj. Vítr sice foukal, ale nijak moc silně. Lidé už venku chystali oslavné ohňostroje. Třetího dne přišla zpráva z Oděssy, že Slunce začalo řádit a jedna chromosférická erupce stíhá druhou. A obrovské, silně zmagnetizované oblaky z této činnosti plují jako na potvoru v rovině ekliptiky, takže se zvyšuje nebezpečí, že některý z mraků do Země narazí. To bylo zneklidňující, protože hrozily silné magnetické bouře, které mohou ohrozit výrobu elektřiny, ale také vymazat data z počítačů. A kromě toho, umí potlačit magnetické pole Země a z vesmíru by na Zemi proudilo tvrdé kosmické záření, které normálně filtrují tzv. van Allenovy pásy kolem Země. Tonda neustále kontroloval dozimetr a zvažoval, že bylo dobré, pro sichr, se nastěhovat do domácího krytu. Kosmickému záření tam sice stejně neujde, ale bude ozářen mnohem méně, než v bytě nebo na hvězdárně. Za chvíli byl doma. Na silnici a i na ulicích Poděbrad byl jen minimální provoz. „Ještě, že mi Bůh dopřál Magdu, je to pro život báječná baba. Sice nemá sexappeal a její bývalý choť o ní soudil, že je úplně k hovnu, ale jak člověku přibývají roky, tento handicap se jaksi ztrácí a Tondu milostné hrátky přestávaly evidentně bavit a rád je přenechával mladším. Hele, takhle kroupové jelítko, pěkně propečené, s opékanými brambůrkami a pivkem jako křen k tomu a nebo spíš potom se pěkně v poklidu vyčůrat – to je lepší, než se dvakrát pomilovat… … i když kdyby třeba mlaďounká Alča fakt po tom toužila užít si právě s Tondou, hm to by se určitě zmátořil – když vidí ty krásné cicinky a pacičky – „…fuj, jak nemravné myšlenky to přicházejí člověku, kterému mnozí přisuzují nad hlavu svatozář…“ pomyslel si Toník a raději se s mírným násilím vrátil do reality.. Magdina na něho už čekala – „…víš Tondo, je mi doma samotné tak trochu úzko, takže je dobře, že si už doma. Nachystala jsem ti dobrou večeři…“ Toník otočil trochu hlavu, aby se mohl škaredě ušklíbnout do éteru, protože si představil kopec výživného polystyrénu, jak pracovně řikával „chutnému“ sójovému masu. Leč byl překvapen. Magdička šla do sebe a spáchala krásný vepřový řízek, Tonda ho odhadoval tak na 200 gramů. A k tomu nádhernou oblohu… „…jejda, jejda, Magdi, čímpak jsem si to zasloužil ?!“ tázal se lehce znepokojený Toník, an tušil nějakou čertovinu… „Neboj, žádnou kulišárnu nechystám, ale cítím, že prožijeme ještě dost strázní, tak si trochu pochutnej. I když bych byla radši, kdyby kvůli tobě nemusela být mordována nebohá zvířátka…“ V noci se Toník vzbudil s naléhavou potřebou čůrat; nebylo divu, večer mu Magda „povolila“ dva Novice, a třetího přidal jako obvykle tajně. Učinil potřebu a chystal se znovu zalehnout, když se mu podlaha zachvěla pod nohami. Celý barák se začal jaksi podivně otřásat. Tonda už zemětřesení prožil, ale toto bylo něco jiného. Mírně se třáslo úplně všechno. A nepříjemný pocit zesiloval. Začalo drnčet nádobí a rozkýval se lustr. Už nebylo pochyb, že jde o slabší zemětřesení. Ale jaksi to trvá dlouho. Tonda zažil zemětřesení v bývalé Jugoslávii, a jednou v Andách, kde byl na stáži na jedné chilské hvězdárně, ale to byly několikavteřinové jevy. Toto mělo jiný charakter – a upřímně vzato, nedoprovázel to ten strašný pocit zmaru a bezmocnosti. Barák se třásl spíše jako kdyby kolem projížděl hodně velký tirák. Ale to už se probudila i Magdina. „Co se to Tondo děje ?“ tázala se stísněně, ale tušila, že se odpovědi asi nedočká. „Magdi, stáhněme se do krytu“ – zavelel Tonda – „a raději se rychle pakujme, kdoví co se bude dít !“ Venku bylo vlhké, nepříjemné dusno a nikde ani větérek. Jen ten docela nepříjemný oranžovočervený svit epsilonky. „Ticho před bouří“- táhlo Toníkovi hlavou. Oba dozimetry byly zatím v poklidu a ani otřásání se nezvětšovalo. Bylo jasné, že se něco chystá. Toník s Magdou zapadli do krytu – měli to tam docela útulně zařízeno, ale stísněnost je nepřecházela. Pustili rádio a Tonda na laptopu našteloval televizní příjem. Antény měli venku, takže by příjem neměl být rušen. Rádio brzy odstavili, protože program byl stejný jako v TV. Z krizového štábu hlásili že sluneční vítr4) žene k Zemi obrovský silně zmagnetizovaný oblak, pozůstatek to po silné chromosférické erupci. Do oblasti zemské atmosféry mrak dorazí asi za 4 hodiny. Zemské magnetické pole má hodnotu kolem 2 Gaussů, oblaky jsou „nažhaveny“ i na několik tisíc Gaussů. Je jasné, že magnetické pole takového oblaku lehce „přepere“ magnetické pole zemské, to dočasně zanikne a země je z vesmíru bombardována tvrdým zářením, které jinak zemské magnetické pole spolehlivě odkloní do okolního vesmíru. Až se oblak přežene, zemské magnetické pole automaticky znovu naskočí a vše je poté O.K. Záleží na tom, jak dlouho by takový jev trval – při vhodném „dávkování“ by lidstvo mohlo docela klidně i vyhynout. Kromě toho – silné magnetické pole vymaže naráz všechny počítače na světě. Už jen tento jeden jediný jev by znamenal opravdu „sodu.“ Navíc při obnovení magnetického pole toto ne vždy naskočí stejně, s předchozími hodnotami. Magnetický pól osciluje různě, ale především „skáče“ do tří lokalit. Jedna je současná, jindy pól skočí do oblasti jižního Grónska a ještě jindy do oblasti severního Mongolska. Navíc se tu a tam stává, že póly se stranově vymění, tj. severní pól skočí „dolů“ a jižní „nahoru,“ tedy opačně, než je tomu v současnosti. Zemský rotační pól má potom tendenci se řádově poměrně rychle přiblížit svému magnetickému vzoru a Země se potom křečovitými trhavými pohyby vlastně překlápí do odpovídající polohy. Co by to přineslo je poměrně obtížné si představit, ale rozhodně by nešlo o procházku růžovým sadem. Kdo by přežil, by měl poté nad hlavou úplně jinou hvězdnou oblohu, přibližně odpovídající obloze současné jižní polokoule a sluníčko by vycházelo a zapadalo někde úplně jinde, než jsme dosud zvyklí. Podle sedimentace hornin vědci zjistili, že takový děj na zeměkouli nastal již asi 150x, v různých časových intervalech, nejdéle za 70,000.000 roků. Od posledního přepólování však uplynulo již 100,000.000 roků, tedy zhruba 30 milónů let je jaksi nečekaná přestávka navíc… Naštěstí k tomuto scénáři obvykle nedojde, příslušný oblak je třeba malý nebo Zemi jenom „lízne“ svým okrajem, což se projeví např. silnou magnetickou bouří s poruchami telefonního spojení, s výpadky elektráren apod. Jev zpravidla trvá jen několik hodin. Dobu jeho průchodu nelze zatím bezpečně určit, ale první výsledky napovídají, že by mohlo jít o 3-4 dny. Byl vyhlášen stav nejvyššího ohrožení a lidé byli vyzvání aby se uchýlili pod co největší vrstvu terénu nebo staveb, což je alespoň trochu ochrání před očekávaným kosmickým = radioaktivním zářením. Bylo oznámeno, že se na neurčito přerušuje veškerá pracovní činnost. Nemocnice propouští všechny, kdo nejsou na smrtelném loži a lékařská péče bude zajišťována jen ve zcela minimálním rozsahu, a s největší pravděpodobností jenom pro ty, kteří se nějak do příslušných ústavů dostaví, protože sanitní služba nejspíš nebude fungovat. Obyvatelstvo si má nachystat alternativní zdroje světla, protože lze očekávat velkoplošné výpadky elektrického proudu. Elektrárny, přehrady, a jiná důležitá zařízení přecházejí na omezené ruční ovládání, vlaky dojedou do nejbližších uzlových železničních stanic, kde budou odstaveny, letadla mají urychleně kdekoliv přistát. Nedoporučují se žádné cesty autem, ani jinými dopravními prostředky, benzinové pumpy se uzavírají… Bylo jasné, že sranda definitivně skončila a pro celé lidstvo začínalo jít docela do tuhého. A v ateistickém Česku hlasatel skončil prosbou – Bože buď nám milostiv. A poté bylo už jen upozornění, že se až na další přerušují všechny programy všech vysílacích stanic s tím, že budou vysílány pouze zprávy a případné pokyny a to každou celou půlhodinu a případné mimořádné vstupy vždy ve čtvrt a ve třičtvrtě, takže lidé budou bez informací nejvýš několik minut – tedy dokud bude fungovat spojení… ****** Bylo 22 hodin – tj., že asi ve dvě hodiny v noci může začít magnetická divočina. Chvění Země přestalo a dozimetry byly klidné. „Tak jsme na tento okamžik, který nepochybně přinese jakousi transformaci Země roky čekali - a terazky, když to opravdu přichází, máme už plné gatě – a to ještě ani nic opravdu pořádného nenastalo“ – blesklo Tondovi hlavou. Pustil uklidňující hudbu z magnetofonu, protože na spánek nebylo ani pomyšlení. „Kolem té druhé hodiny bychom měli změřit radioaktivitu“ navrhla nesměle Magda. „No, to určitě ano“ – souhlasil Toník; byl viditelně nervosní. „Tady trčím v díře, ale nejraději bych byl na hvězdárně“ – dodal po chvíli. „A víš co, Magdi ? Pojďme raději nahoru. Zatím se furt nic neděje a ať si to tu zbytečně nevydejcháváme. Tady asi stejně neusneme – a já ani nechci.“ – Magda souhlasila a tak se manželé vyštrachali z feldlehátek a vyšli přes sklep nahoru. Venku se nedělo nic mimořádného, jen se zdálo, že svit epsilonky je jakýsi ještě červenější – ale to mohlo být způsobeno i oblačností. Zprávy v 01,30 nepřinesly nic nového, pokud nemyslíme obvyklé uklidňující řeči. „Na co myslíš, Magdi ?“ „Moc velké zásoby jídla nemáme, co pak budeme dělat ? A co jestli vypukne rabování a někdo nás tady přepadne?“ - „No, rabování vypukne určitě, jak znám české pracující a tedy hlavně nepracující“ – filozofoval Toník – „leč o našem krytu nikdo neví, teda pokud jsi to nevyslepičila paní Zavažšňůrkové v koloniále. A je vysoce nepravděpodobné, že by někdo prohledával sklepy. Nejdřív přijdou na řadu velké obchody a sklady, potom menší kvelby a teprve nakonec rodinné domky a možná i byty. Hele, dveře jsou hermetické a z tak tlustého ocelového plechu, že je neprostřelí ani ze samopalu. A dobře zajištěné. No a pochybuju, že právě na nás by šel někdo z bazukou. I když ani to nelze zcela vyloučit…“ „…jsou právě dvě hodiny středoevropského času“ – oznámila hlasatelka v televizi. „Přepojujeme do krizového štábu – slovo bude mít generálporučík doktor Petr Nový…“ Toníkovi se zdálo, že generál je lehce takříkajíc „v lihu“ – protože se stále nějak nepřítomně usmíval. Sdělil, že v příští půlhodině dorazí oblak zmagnetizovaných plynů k Zemi. Co se bude dít přesně to nikdo neví, očekávají se minimálně větší výpadky elektřiny a telekomunikací a pravděpodobně i zvýšená radioaktivita, obyvatelstvo se vyzývá, aby se ukrylo a případně používalo osobní dozimetry. Generál se nadechl, ale pojednou přístroj prskl a obrazovka potemněla. Toník rychle pustil bateriové radio, ale po stupnicích všech vlnových rozsahů bylo slyšet jen praskání. Magda mezitím zkoušela pevný telefon a potom i mobily. Vše bylo hluché a němé. Po několika minutách vypadla i elektřina. Tonda mezitím vyložil oba dozimetry za okno a za chvíli se na ně podíval. Magdin přístroj ukazoval jen velmi slabé radioaktivní záření, zato dokonalejší přístroj Tondův začal pištět a rozsvítila se oranžová kontrolka. „Co to Toníku znamená ?“ - „No to jsem jelen, signalizuje to příliv nějakého poměrně silného, ale neznámého záření, na který přístroj není konstruován. Vlastní, radioaktivita běžného kosmického záření je slabá, na hranici měřitelnosti, zatím nás to valně neohrožuje. Nicméně to ,,tajné,, záření je dosti silné, ale naše dozimetry si s ním neví rady, takže ani netušíme, jak moc je škodlivé. Pročež nemůžeme dělat vůbec nic, než vlézt do krytu, změřit to tam a čekat, čekat, čekat…“ - „Jak dlouho ?“ - „Jak dlouho ? No, než zahřmí“ – nepříliš vhodně vtipkoval Toník. „Asi se vožeru,“ děl poté odevzdaně. „No to ať tě ani nenapadne – ostatně flašku ferneta jsem v krytu našla a raději jsem ho schovala, aby nebyl radioaktivní“ děla přísně Magda. Tonda se jen ušklíbl. Znal Magdiny protialkoholické postoje a kromě toho věděl, že flašku od fernetu, naplněnou vyčichlou kofolou úmyslně v krytu nastražil, aby ji Magdina našla a zlikvidovala. Ona byla schopná to i vylít – no a kofoly škoda nebude. Menší zásoby kořalky byly pochopitelně uschovány pečlivěji. „Co oči nevidí, to srdce nebolí – to platilo, platí a asi ještě nějaký čásek bude platit, tedy pokud záhy nevyhyneme, bručel si Toník pod vousy – tedy obrazně, protože byl čerstvě oholený a vousy mu moc nerostly… Elektřina v krytu také samozřejmě nešla. To ovšem nebylo žádné neštěstí, protože byly k dispozici hned dva záložní zdroje – jednak malá motorová elektrocentrála se zásobou paliva, která byla schopna dodávat přibližně 1,5 kw proudu asi dva až dva a půl dne a pak dvě plně nabité autobaterie 12 V 48 AH, což také cosi znamenalo. Tonda ale rozhodl baterky i centrálu raději šetřit pro případné horší časy a zatím tedy alespoň zapálil tři svíčky. Jednu pro Magdinu, jednu pro sebe a jednu pro případné přesuny; tu třetí za chvíli zase sfoukl – ať se šetří vzduch a na přesuny zatím mají několik baterek. Dále zkusil zapnout laptop a bateriové rádio, ovšem obé bylo passé a nevydalo ni hlásku, a tím méně pak obrázku. Tonda přemýšlel, jestli „ráno“ má jet do práce, čili nic. No spíš čili nic – aspoň do doby, než se podaří obnovit dodávku elektřiny a aspoň jakés-takés radiové nebo televizní vysílání. Zatím se nic nedělo a a čekání na kdovíco bylo velmi ponuré, zvláště když už kdoví jak dlouho nespali. – Ale usnout nemohli. „Magdi, vykouknu ven!“ – „Nevím jestli to je nejlepší nápad, ale tady dole jsou oba dozimetry v „radioaktivním pásmu“ klidné a co s náma udělá do divné záření, co ukazuje nebo spíše neukazuje tvůj dozimetr“ …nahlas zapřemýšlela Magda. „Hele, jdu s tebou.“ Pomalu vylezli z krytu, otevřeli okno – a ovanul je nečekaně horký závan. Tonda rychle vystrčil dozimetry ven a okno zavřel. „S takovou se to tady za chvíli začne vařit!“ – mínila Magda, ale to už Tonda vytahoval dozimetry. „Tě pic ! Rychle dolů ! – nekompromisně zavelel. – „Je to špatný, už jede tvrdý záření“! Než to stačil doříci – venku se rozpoutalo inferno. Z ničeho nic spustila vichřice takového kalibru, že okamžitě vyrazila okna na návětrné straně. A k tomu se spustil liják, jaký ještě v životě neviděli. Z vrchu doslova valily proudy horké vody, která tekla i do pokoje a docela rychle stoupala. Oblohu křižovaly fialovorudé blesky a ve vzduchu začala být silně cítit síra. Tonda už na nic nečekal, doslova drapl Magdu za ruku a spolu vletěli na schody do sklepa. Velmi pečlivě zavřeli dveře, ale stačili si povšimnout, že pod dveřmi proniká slabý pramének vody. „Rychle do krytu, ten je naštěstí vodotěsný, jinak nás to vyplaví jako potkany.!“ V krytu si konečně trochu oddychli. Byli celí docela mokří a začala jim být zima. „Jejda, jak dlouho to tu můžeme vydržet, jídlo a vodu máme sotva na pár dní“ – bědovala Magda. Ani Tondovi nebylo do zpěvu a mráz ho přejel po zádech, když si uvědomil, jak by na tom asi byli, kdyby neměli vybudované toto doupě. Stulili se k sobě a zapálili jednu svíčku. Naslouchali. Zvenku přicházel jen slabý hluk ale mezitím slyšeli - cinkot rozbíjeného skla. „Do prdele“ ulevil si Tonda - „venku je asi armageddon a my nemůžeme dělat vůbec nic.“ Pojednou se dům podivně zachvěl – a celý prostor začal vibrovat. Svíčka se převrátila, prskla a zhasla. Tonda hned rozsvítil svou baterku a s obavami vzhlížel ke stropu. Z toho padala omítka a vše se stále více otřásalo… 4) sluneční vítr je astronomický pojem a rozumí se jim proud částic ze sluneční korony; pozor – neplést s tlakem slunečního záření ! „Vítr“ je schopen „pohánět“ oblaka plynů vesmírem. Rychlost slunečního větru je cca 450 km za vteřinu, tedy je přibližně 666x pomalejší, než rychlost světla. Jestliže ze Slunce letí k Zemi světlo přibližně 8 minut, sluneční vítr je schopen konkrétní plynový oblak dotlačit k Zemi zhruba za 88 hodin, ale spíš za dobu poněkud delší, protože plynný oblak obvykle nesdílí plnou rychlost slunečního větru Takže můžeme mluvit – velmi přibližně o čtyřdenním putování oblaku. Doba průchodu oblaku kolem Země závisí na jeho velikosti. Jsou zaznamenány i případy, kdy konec oblaku se ještě nachází na Slunci a jeho čelo může již být u Země. Uvážíme-li, že oblak se pohybuje v 3D prostoru, je možnost zasažení Země velmi mizivá. Největší chromosférické erupce jsou schopny vyprodukovat takový oblak, který by kolem země procházel až několik dnů, ba hovoří se i o dvou týdnech. |