Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Zvláštní pojem - pýcha. Asi každý bezpečně ví, co tento pojem znamená, anebo naopak podstata tohoto pojmu nikoho moc nezajímá. Jak jinak si vysvětlit, že vysvětlení nebo ani jen prostou definici pojmu nemůžeme nalézt ve starších ani novějších všeobecných encyklopediích středního rozsahu, ani v Akademickém slovníku cizích slov, ani v Allmenově Biblickém slovníku, ani v Psychologickém slovníku, ani ve slovníku filozofickém. Pouze Slovník biblické theologie, vyd. VELEHRAD, Křesťanská akademie, Řím, 1991 se pokouší pojem dosti krkolomně vysvětlovat několika odkazy na Bibli.

Pojmem „pýcha" lze označit něco, co se vzdouvá a překypuje, v přeneseném slova smyslu vše, co je drzé, arogantní, co se vyvyšuje a je naduté, větší a významnější, než ve skutečnosti je. Pýcha je - dle Bible - kořenem hříchu. Jejími projevy jsou marnivost, touha po poctách a po slávě, pokrytectví, vyvěrající z neupřímného srdce. Pýcha nesnáší napomenutí. Vrcholem pýchy je to, že člověk sám sebe staví na roveň Bohu. Bůh nepotřebuje běhat za lidmi a prosit je, aby v Něho uvěřili. Mnozí dobří lidé se stále znovu a znovu snaží nevěřící „obracet", ale to je činnost daleko méně záslužná, než si většina lidí myslí. Proč? Protože mnoho lidí, když si uvědomí, že „věří v Boha", cítí jakési zadostiučinění, jakoby patřili k nějaké vyvolené skupině. Jsou prostě pyšní, pyšní na to, že „prohlédli" a že věří. Tím se staví na úroveň biblického farizeje, který se modlil - „Pane děkuji Ti, že nejsem jako ti druzí...". Tito lidé duchovní pýchu považují dokonce za pokorný přístup k Bohu! Oni to jsou, na které platí Ježíšovo, že mnozí přední budou poslední - protože řada oficiálně „nevěřících" je na tom duchovně lépe než tito věřící, kteří předstupují před svého Boha ne s prosbou, ale s nepřímým požadavkem, aby je odměnil za jejich víru, modlitby a zbožná slova. Ano, odměněni budou, ale jinak, než se domnívají. Nasytili se již zde na zemi u vědomí své vlastní ceny. Pozor proto na duchovní pýchu!