Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Mnoho lidí přemítá, jak zvolit formu modlitby, aby byla co nejsprávnější - a přitom je to tak jasné. Modlitba, zformovaná do slov, nemůže mít valnou hodnotu, protože slova jsou produktem hrubě-hmotného mozku a ke Stvořiteli se nikdy nemohou dostat. Mnohem větší význam má citový význam zvolených slov. Slova mohou působit pouze jako ukazatelé cesty, po kterých se má ubírat záření citů!

Existují tedy dva základní druhy modlitby. Jedním druhem je modlitba, která vystoupí z citu, bez uvažování, prostě v prožívání samém!

Tato modlitba reprezentuje silný cit, vážící se k přímému prožití a teprve později se vytrysklý cit halí ve slova. Jiným druhem je pak modlitba, kdy člověk nejprve uvažuje o slovech a formuje je - a teprve jejich prostřednictvím se ve zpětném cítění snaží v sobě probudit odpovídající cítění - a tak chce slova již dříve zformovaná naplniti citem.

Přirozenější je správné a proto není třeba zvláště rozvádět, která z obou modliteb má větší šanci dostat se výše!

V těžkém, drtivém prožití - např. při úmrtí milované osoby - je člověk schopen - v čistotě a v pokoře - vyvinout tak silný cit, který je schopen vystoupit až do světlých výšek. Taková modlitba ovšem dojde snáze splnění, než obyčejná modlitba slovní. Ne nadarmo se tedy říká „Když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší!"

Bylo by ovšem chybou obracet se k Bohu pouze ve chvílích nouze! Radostný vzdech ducha se doslova řítí nahoru, protože je ještě čistší, ještě pokornější, ještě nezkalenější, než hnutí ducha v nejtěžší nouzi. Proto je „pouhá" radost vlastně nejčistší modlitbou!

K modlitbě není naprosto nutné, aby při ní byla formována slova! Slovní modlitba má menší duchovní hodnotu - vždy je důležité, aby slova byla prožhavena citem! Proto nejmenší hodnotu mají modlitby s předem sestavenými slovy, různé ty Zdrávasy, růžence apod. Výjimku snad tvoří hluboce prožívaná modlitba - Otče náš! Prakticky bez hodnoty a svým způsobem rouhavé pak jsou modlitby, zaměřené k různým lidským duchům, např. ke „svatým" - protože porušují 1. přikázání!!! Modlitby můžeme zasvětit výhradně Bohu. Již v obracení se k Ježíši je určitá nesprávnost, protože on sám vícekrát zdůraznil, že rozhodující je Otec, nikoliv Syn!!!

Modlitbou by se měl stát obyčejný všední život a každá lidská práce! Je třeba ostře odlišit modlitbu od prosby. Prosba je prosba - a modlitba by měla být spíše formou uctívání! Modlitba musí být rozprostřením ducha u nohou Božích - v úctě, chvále a díku za vše, co On nám poskytuje ve své veliké lásce. Najde-li hledající skutečnou cestu k Bohu, pak nebude již míti žádných proseb a děkovat bude uvnitř, v trvalé modlitbě. Kdo hledá, nalezne. Kdo prosí, tomu bude dáno…