Nebeský kalendář
On-line výpočty
Něco ke čtení
Můj další web
Drobnosti
Najdete nás i na Facebooku
Mějte se krásně

Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

féerie a poučení z nedaleké budoucnosti
(V Kroměříži, Anno Domini MMVIII)
[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]

Pokora

Pokora je prakticky nejdůležitější ctností, které by měl člověk dosahovat, protože právě pokora je matkou dalších žádoucích vlastností, jako je ušlechtilost duše, srdečnost, stud, takt a nesobeckost a další.

Hlavním předpokladem k vývoji pokory je úplné pochopení dokonalých zákonů Stvoření. Pokora přináší požehnání a poznání. Ve své pravé formě nepředstavuje pokora tupé podrobení se moci Boží, ale vážné zkoumání a radostné žití v činu - tedy žádné slepé následování nepochopitelných nauk či věcí.

Chození do kostela v noci, jak bylo a ještě někdy je zvykem v klášterních řádech, je na úkor spánku a zdraví. To je hloupost – ne pokora.

Stejně tak „dobrý člověk", který se rád nechá za svou dobrotu chválit, má k pravé pokoře na míle daleko. Naopak - je to nebezpečný člověk, protože si vlastně vynucuje vyznamenání. Takový člověk se stěží kdy dopracuje pravé pokory.

Na druhém pólu stojí lidé, zmítaní stálým pocitem méněcennosti a zkroušenosti. Pravá pokora vyžaduje nejvyšší míru pohyblivosti, pilnosti, vytrvalosti, svědomitosti a čisté lásky. Vyžaduje rovněž krajní zdrženlivost v posuzování bližního, protože kritika je určitou opovážlivostí, upírající bližnímu právo na vývoj. Krajní zdrženlivost ovšem neznamená, že by každá kritika byla špatná, a že bychom bližního měli jen chválit.

Čím dále člověk postupuje ve svém vývoji, tím se stává pokornějším. Pokora je vlastně totéž, jako odvaha ke službě, resp. odhodlaná služba Lásce! Jakmile se někdo vědomě a radostně vřadí do záchvěvů Stvoření a koná svou práci bez podmínek, přání, otázek - i bez ohledu na to, jaká je to práce a na jakém místě - aniž by zkoumal, zda je pozorován a zda bude oceněn, takový duch již přijal milost pravé pokory.

Školou k dosažení pokory mohou být Ježíšova slova: „...pravím vám, abyste neodporovali zlu, ale udeří-li vás kdo v pravou tvář - nastavte mu i druhou...". Protože „vyletět" hned proti útočníku a oplácet stejnou mincí nevede k pokroku.

Stůjme vždy klidně nad možností urážky, nerozčilujme se a neklesejme na stupeň našeho protivníka. Ježíšův výrok je přirozeně míněn obrazně a zcela jistě nevyzývá k tomu, abychom se tupě podvolili jakékoli zlovůli nebo dokonce hrubohmotnému napadení.


[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]