Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Ráno zavolal paní Horynové, že se u ní ještě dopoledne staví a zastavil se také na hvězdárně, aby zjistil, zda je něco nového. Alena zatím neměla žádné novinky a Pablo Šťovíčka neopouštěl jeho pověstný stoický klid. Samozřejmě už věděl od Aleny, která bije, ale celkově byl dost málomluvný, takže kdyby se ho Zbydžova přímo nezeptal, určitě by situaci nijak nekomentoval.

„Víš Toníku, já si myslím, že lidstvo zasloužilo nakopat do prdele už dávno,“ začal lakonicky – „a jestli to bude zítra nebo až později je celkem jedno. A jelikož i my jsme lidstvo, tedy vlastně jeho část, zasloužíme taky. A co se týče nějakých příprav – no určitě si koupím nějaké menší zásoby, ale pokud se z toho vyvine dlouhodobější průšvih, jako že asi ano, tak nám to bude stejně houby platné“ skončil svoji filipiku a odkráčel za plněním běžných povinností.

Toník informoval Alenu o své pražské misi a spěchal na nádraží, aby stihl hradecký rychlík v 9,04. Krátce po desáté pak zvonil u Horynova bytu.

„Jejda, to je k nám návštěva“ pane Zbydžovo – halekala Vlasta Horynová. Podle Toníka to byla taková správná „herdekbaba“ – a v duchu přemítal, jak s ní asi šéf vychází. Po stručném vysvětlení pravého důvodu návštěvy předvedla paní Vlasta druhou stranu mince – tedy své povahy – a začala lehce hysterčit. Toník se jí snažil uklidňovat seč byl – a nakonec si vzpomněl, že má paní Vlastě zdůraznit, aby přijatou informaci zcela zásadně nikde nerozšiřovala. Adresátka této informace se zatvářila uraženě – „no co si to vo mně Jarda myslí, copak jsem nějaká drbna ?“ pravila nakvašeně, ale Toník si pomyslel, že pokud si to opravdu Jarda myslel, měl nejspíš pravdu, ale řešení tohoto problému už neleželo v jeho kompetenci.

Po odchodu od Horynové Toníka napadlo, že by se měl stavit v Klementinu nebo ještě lépe na Petříně, aby diskrétně vypátral co tamní hoši o problému vědí. Posléze se rozhodl pro Petřín, mimo jiné i proto, že ho napadl docela věrohodný důvod, proč se pracovník z nymburské hvězdárny náhle objevuje tak „brzy ráno“ na jejich pracovišti. Petřínští totiž dlužili nymburským okrouhlou sumičku 100.000.- Kč a jaksi s vracením příliš nespěchali a teď začátkem listopadu byl k tomu už nejvyšší čas, protože peníze bylo nutno utratit do konce fiskálního roku, tedy do konce listopadu. V opačném případě by obě hvězdárny měly docela slušný malér.

Toník se ohlásil u ředitele, který – podle zákona schválnosti nebyl přítomen – ale přistrčili ho k ekonomovi, který se zapřísahal, že právě chtěl vyplnit platební příkaz. Po chvíli se sice ukázalo, že spíše nechtěl, ale tvrdil, že do 15. listopadu dostanou zbytek dotace a pak už to bude opravdu otázka jenom bankovního převodu. Toníka napadlo, že pokud by epsilonka bouchla dnes nebo třeba pozítří, peníze už třeba taky v Nymburce nikdy neuvidí – jenže nebylo jisté, zdali by je pak vůbec potřebovali.

Petřínského ekonoma Toník znal jako docela moulu a tak ho ani nenapadlo se na něco vyptávat. Zašel proto hned do hlavní kopule, u vědomí, že tam určitě někoho najde. Našel tam hned jednoho odborného pracovníka a dva techniky. Protože se znali, nemusel nic složitě vysvětlovat, ale nechtěl se ptát přímo; chvíli vedl nezávazné řeči a zhruba po čtvrthodině nabyl přesvědčení, že tito hoši zatím nevědí vůbec nic. V tom po podlaze zaklepaly vysoké podpatky a za dalekohledem se vynořila půvabná sekretářka ředitele Marta. Zbydžovy, ani techniků si okázale „nevšimla“ a zamířila přímo za astronomem.

„Pane doktore – pan ředitel tu není, tak jdu za vámi. Přišel e-mail z Klementina, že dostali výzvu z Mt. Palomaru, aby se všechny hvězdárny, které mají odpovídající podmínky zaměřily na pozorováni hvězdy ε Tauri a to podle protokolu YE 23-622. Prosím, abyste si to pamatoval a vyřídil to panu řediteli; má se vrátit asi za 2 hodiny a já už odcházím na náhradní volno. Nevím, proč z toho dělají takovou kovbojku, ale musela jsem okamžitě odeslat zprávu, že příjemce s informací seznámil ředitele nebo jeho zástupce“ dodala slečna Marta, koketně se usmála na ostatní přítomné a pohupujíce se v bocích zase zapadla za teleskop, odkud se před chvílí vynořila.

„Hergot copak já vím, co znamená protokol YE 23-622 ?“ mručel oslovený doktor Brodský, „šerif dělá se vším tajnosti, to zase bude asi jeho ňákej vědeckej úkol. Teď už jenom abysme poručili větru a dešti, jak to v minulým století dělal bolševíci,“ mínil dr. Brodský a zase se nezúčastněně zahleděl do mapy, kterou studoval, když byl vyrušen pannou Martičkou, jak sekretářce ze žertu říkali technici.

Toník se rychle rozloučil a vydal se k domovu. Bylo mu jasné, že se zde už nic nedoví. Ale také – na rozdíl od dr. Brodského, Ph.D.. – věděl, že číslo řečeného kódu znamená „pozorování při stavu ohrožení.“ Situace začínala být asi opravdu vážná.

************

Toník měl zásadu „v Boha věřím, ale auto si raději zamykám.“ Proto před několika lety, po památné teroristické likvidaci dvou věží světového obchodního centra v New Yorku dne 11. září 2001 přistoupil doma na Žižkově, jak se jmenovala poděbradská čtvrť kde Zbydžovovi bydleli, k vybudování důkladného krytu. Měl naspořené nějaké peníze a na práci najal stavební firmu svého přítele z Moravy, aby zajistil akci co největší diskrétnost. Naštěstí měl za domkem dost velkou zahradu, která byla před zraky zvědavců kryta masívní zdí, kterou nechal vybudovat bývalý majitel usedlosti, takže stavební práce probíhaly víceméně za utajení. Zvědavějším sousedům Toník sdělil, že sklep je v tak dezolátním stavu, že hrozí zřícením a s ním i celý barák. Ve skutečnosti byl kryt vybudován ještě asi 1,5 metru pod pevnou podlahou sklepa, měl filtrovanou klimatizaci a kromě obyčejného, ale zamaskovaného vchodu sklepem měl ještě dva tajné východy; jeden vedl do odlehlého kouta zahrady a končil v zahradním altánku a druhý ústil do městské kanalizace, asi 30 metrů od domu. Vybudování této přípojky bylo nejožehavějším problémem, neboť musela být jednak zcela utajena, protože stavba byla samozřejmě načerno a jednak musela být dokonale zabezpečena, jak před nahodilými nenechavci, tak před případnou velkou vodou.

Magda Toníkovi kvůli krytu sice nespílala, protože mu vlastně nespílala nikdy – nebylo to v její povaze; nadšená z toho ale nebyla, protože soudila, že peníze se daly utratit i rozumněji. Také však znala Abd-ru-shinovo Poselství a dobře věděla, že Tonda nebuduje kryt ani proti teroristům, ani proti atomovému útoku, ale právě proti neurčitému nebezpečí z kosmu, které oba tušili. Pod nánosem zeminy nechal Toník vybudovat železobetonovou litou desku, silnou 55 cm, ve které byly zality tři vrstvy specielní gumoolovnaté hmoty, které Toník získal kdesi v armádním výprodeji. Každá plotna této hmoty, silná necelý centimetr, měla vytvářet radiační ochranu asi jako 75 cm tlustá vrstva betonu. Na dokonalejší kryt neměl Toník peníze a ani ho nehodlal budovat, protože si byl vědom, že pokud by nastala situace, že by se tento kryt ukázal jako nedostatečný, bude celková situace tak špatná, že bude skoro lepší dřív zesnout, než někde utajeně živořit a pak stejně bídně zajít.

Kryt byl postupně vybavován nejnutnějším zařízením, a v současnosti v něm mohlo docela dobře přežít 3 – 5 lidí dobu několika dní bez problémů a v krajním případě snad i dobu několika týdnů. Magda byla opravdu jednička – to si Toník uvědomoval už dlouho. I teď ho radostně překvapila, když v rekordně krátké době kryt dokonale vybavila potravinami, vodou, dekami, svíčkami, lampami, ale i soupravou řemeslnického nářadí. Plynové masky sice v krytu byly hned tři, ale pocházely ještě ze svazarmovských dob minulého století a tak bylo rozhodnuto vyměnit je za modernější, které se nyní daly docela bez problémů zakoupit, protože se kdekdo obával teroristů. Protože Magda myslela vždycky více na druhé, než na sebe, přesvědčila Toníka, aby koupili plynových masek hnedle raději pět. „Jednak se může některá pokazit a pak je také třeba počítat, že někdo bude potřebovat naši pomoc,“ vysvětlovala Toníkovi. Dlouhou diskusi manželé vedli o tom, zda má nebo nemá smysl pořídit si také nějakou zbraň. Pokud by opravdu k něčemu došlo, dalo se očekávat ledaccos, včetně rabování obchodů a později i obytných domů – takže dobrá zbraň byla určitě potřebná, ale jak Toník, tak Magda si ani vzdáleně nedovedli představit, že by byli schopni pozvednout zbraň vůči lidské bytosti, byť v ochraně vlastního života. Takže Magda byla proti, ale pragmatičtější Toník se před dvěma lety, když nějací darebáci přepadli dvojici pozdních návštěvníků hvězdárny při jejich cestě domů, okradli je a zbili do bezvědomí, na čas ponořil „do bahna maloměsta“ a obstaral si dvě zbraně; praktičtější malou pistoli se dvěma zásobníky a několika náboji nosil pro jistotu sebou a revolver, dobře promazaný a vybavený náboji s vyšší průrazností dobře uložil a zamaskoval v jednom z výklenků v krytu.

*******************

Když další den přišel Tonda do práce, Jarda Horyna už seděl ve své kanceláři a hned svolal malou poradu, kam pozval všechny profesionální zaměstnance hvězdárny. Stážisté měli dnes přijít až později a to všem vcelku vyhovovalo. Horyna se nejprve podrobně seznámil s Alenčiným pozorováním a předběžnými závěry a pak jim docela podrobně vylíčil, co se dozvěděl na Mt. Palomaru. Překvapil je i sdělením, že měl dlouhý telefonický rozhovor s akademikem Vinogradovem. Nikdo už neměl pochyby, ε Tauri pracovala k výbuchu. Co však bylo zvláštní, stále se zvětšující čáry vodíku napovídaly, že zřejmě půjde o supernovu II. typu, protože obvyklejší I. typ se spektrálními čarami vodíku nepropaguje. Z astronomického hlediska byla situace navíc pozoruhodná tím, že supernova II. typu ještě nikdy nebyla v naší galaxii pozorována, takže bylo velmi málo informací o tom, co takový výbuch vlastně provede a jak bude silný. Zatím víme – a i to pouze s otazníkem – že na konci supernovy I. typu obvykle vzniká neutronová hvězda, nebo strašidelná černá díra, která má tak obrovskou gravitaci, že z ní neumí utéci ani světlo.

Je jasné, že svět je na prahu velkého dění, které zcela jistě mnohé změní. Jak to všechno bude probíhat nikdo zatím netroufá předpovědět. Zatím je poprask jenom v odborných kruzích, ale astronomové si byli vědomi, že očekávané události nebude možno dlouho držet pod pokličkou. Proto byli již informováni americký prezident Prescott a ruský prezident Cholodov. Ostatní státníci dostanou informaci dnes, tedy s 24 hodinovým zpožděním a zítra, tedy o dalších 24 hodin později budou informována média. Bylo velmi potřebné, aby se státní aparáty jednotlivých států mohly na situaci připravit, ale astronomové si byli také vědomi, že situaci se v žádném případě už nepodaří déle utajovat; proto bylo seznáno za vhodnější brzy vyrukovat s oficielními informacemi, než čekat, až tyto se samy rozeběhnou po internetu a jinak, v každém případě pak rychlostí blesku. Co bude potom – na to se nikdo z astronomických odborníků ani neodvážil pomyslet. Asi vznikne panika, což je ovšem to nejhorší, co by se mohlo stát. Je pravděpodobné, že bude nutno vyhlásit stanné právo.

To bylo asi všechno, co Horyna přivezl. Z astronomického hlediska toho na Palomaru, ani jinde nevěděli víc, než Alena Čiklová a její spolupracovníci v Nymburce.

****************

Vedení Evropské unie vyhlásilo velmi přísná bezpečnostní opatření, mezi které patřil též regulovaný příděl potravin, noční zákaz vycházení, vrcholnou pohotovost armády, policie a bezpečnostních složek. Česko-moravská regionální vláda pak navíc ještě doporučila svým občanům, aby si opatřili bateriový radiopřijímač, pracující na dlouhých vlnách, o kterých se předpokládalo, že budou případným zářením nejméně ovlivněny. Se stejným prohlášením se připojilo i Slovensko. Obyvatelé byli dále upozorněni, že závazně platné informace budou denně zveřejňovány v listu EVROPA NEWS, který vycházel mimo jiné i v české mutaci a měl přílohu „Česko-moravský region.“

Lidé byli samozřejmě na nejvyšší míru vzrušeni, ale včasnými opatřeními se podařilo předejít panice. Média navíc ladila informace do optimistična, takže řada lidí ani nedoceňovala vážnost situace a připravovala se spíše na veliké přírodní divadlo. Obchodní boom zaznamenávaly především prodejny s prostředky civilní ochrany; prodej potravin byl přibržděn nucenou regulací. Nejvíce lidé sháněli dozimetry; opravdu sháněli, protože jich byl nedostatek – před pár dny vlastně nikoho nenapadlo, že by takovou věc mohl někdy potřebovat; ČR navíc tyto přístroje nevyráběla a výrobní země vývoz pěkně zakryly pokličkou, aby jich měly dost pro sebe.

Američané i Evropané se nakonec shodli, že nejvíce vědomostí o supernovách má akademik Vinogradov a japonský astronom, prof. Tokishiro Macikura a bylo rozhodnuto uspořádat celosvětovou elektronickou konferenci, kde by hlavní slovo měli oba zmínění vědci a z Prahy měl konferenci moderovat nebo spíše řídit astrofyzik Jaroslav Horyna, kterého na tento post delegovala EU. Z Mt. Palomaru bude do dění na konferenci zasahovat též přední představitel americké astrofyziky dr. Scott Fusare, PhD. Konference bude probíhat od 20,00 do 22,00 greenwichského času a na celém světě ji bude možno zachytit na TV buď přímo, případně ze záznamu, vždy ve 20,00 hodin místního pásmového času.

Horyna se chystal na zítřejší vystoupení, které bude řídit z ondřejovské hvězdárny, kde také několik roků pracoval a důvěrně ji proto znal. Na první pohled se jevil jako člověk železných nervů a s velkým nadhledem, ale Tonda, Pablo i Alenka – když je zavolal – poznali, že zdaleka klidný není.

„Přátelé“ – začal trochu obřadně – „chci se s vámi poradit, jak mám konferenci řídit, a na co se mám pánů specialistů především ptát...“

Po krátké, ale poměrně ohnivé diskusi vzešlo z porady „usnesení“ že by bylo vhodné se především zaměřit na otázky ze dvou okruhů. Tím prvním a nejdůležitějším je otázka momentálního přežití vůbec – co mají lidé dělat, aby je intenzívní záření co nejméně poškodilo. Druhý okruh by pak měl být zaměřen na vlivy, které zřejmě působení supernovy vyvolá v delším časovém horizontu. A konečně – kardinální otázkou by mělo být, zda je možné předvídat sílu výbuchu a tím i jasnost supernovy, jakož i otázku složení spektra záření, které zaplaví zemi – a konečně – v neposlední řadě – jak dlouho asi jev potrvá ve velké intenzitě, ve které bude přímo ovlivňovat Zemi a veškerý život na ní....

Nadešel čas konference. Protože bylo téměř neustále zataženo, nemohla Alena předložit prakticky žádné nové informace a o to více všichni očekávali, co se nového dozví od vědců, kteří měli lepší pozorovací podmínky, případně z hlášení umělých družic, které se samozřejmě na Býka a jeho dcery ihned podrobněji zaměřily.

Akademik Vinogradov hovořil z Centrální ukrajinské hvězdárny na Krymu. Profesor Macikura byl snímán na hvězdárně v Hatamaki poblíže Ósaky, dr. Fusare nebyl kupodivu přenášen z Palomaru, jak bylo avizováno, ale z Vermontského Mont Pélieru, kde bydlel. Konferenci slavnostně otevřeli ruský prezident Cholodov z Moskvy a americký prezident Prescott z Bílého domu. Záběry ukázaly též čínského prezidenta Tiao-pei-tenga, na zaplněném náměstí nebeského klidu v Pekingu. Po kratičkých uvítacích ceremoniích se slova ujal Horyna, hovořící plynnou angličtinou s lehkým středoevropským přízvukem. Celý svět doslova hltal slova pěti mužů, zapojených do diskuse.

Novináři doslova šíleli, aby jim neuniklo ani jedno slovo, ale astronomové byli čím dále více znepokojeni, protože si s ubíhajícím časem jasněji uvědomovali, že se dnes nedozví nic podstatného. Ukázalo se, že kapacity jsou ve svém vědění jen nepatrně napřed a ani na jednu Horynovu podstatnou otázku nedovedli zcela uspokojivě odpovědět; odpovědi na podstatné otázky se tak pohybovaly pouze v hájemství dohadů, byť velmi odborných.

Bráno ve velmi hrubých rysech - bylo řečeno, že supernova může dosáhnout až jasu Slunce, bude zářit přibližně 15 dní, převládat bude záření světelné, ale musíme se připravit i na dávku tvrdého kosmického záření. Po dobu, než hvězda začne opět ztrácet na jasu, by lidé vůbec neměli vycházet ven, a pokud tak v krajním případě budou muset učinit, měli by být vybaveni specielním ochranným oděvem; problém byl ovšem v tom, že takových oděvů bylo žalostně málo; velitel CO přiznal na druhý den ve zprávách ČT, že v celé ČR se jich nachází pouze 240 a navíc si nebyl jist, zda jsou všechny funkční. Mnohem více obav však vědci projevili na dobu, bezprostředně následující potom, co supernova zase zhasne. Lze totiž oprávněně předpokládat, že bude drasticky ovlivněna jak zemská atmosféra, tak především atmosféra sluneční. Interakcí bude ovšem příliš mnoho, než aby se dal dopředu byť jen přibližně vývoj předvídat, protože takový jev nebyl dosud v dějinách lidstva zaznamenán. Už nyní však bylo jisté že celé lidstvo stojí na břitu nože – a na prahu velkých až obrovských změn, které budou nutně následovat. Jen tušit se dalo, že nastanou obrovské bouře, povodně, možná i zemětřesení se změnou geografických profilů krajiny; zcela jistě bude ohrožena úroda a to možná i na dlouhá léta.

„Bože, buď nám milostiv !“ končil konferenci Normann Prescott a diváci by přísahali, že v očích většiny zúčastněných se zaleskly slzy ...