Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Duchovní lenost je jednou z nejnebezpečnějších vlastností, kterou oplývají mnozí lidští duchové. Pod vlivem církevního učení považují nemyslící lidé Boha a vše, co od něho přichází, jako změkčile milující a všechno odpouštějící. Ale Bůh je především spravedlivý - a ke spravedlivosti se bezpodmínečně váže také přísnost.

Většina lidí bude raději odvádět ze své práce desátky, bude se plazit po kolenou a mumlat četné modlitby - ale ani na okamžik nejsou tito lidé ochotni se duchovně namáhat.

A církve podlézavě vycházejí těmto lidem vstříc a hlásají, že vše, co člověk učiní pro církev, činí vlastně pro Boha. Ale to není pravda. Jak se mohou lidé odvážit diskutovat nebo dokonce hlasovat o Božích zákonech. Jakou drzostí a zpupností bylo, když roku 553 na koncilu v Cařihradu bylo hlasováním rozhodnuto, že z církevního učení bude vyřazena nauka o reinkarnaci, ačkoliv právě toto vědění je jedním ze základních pilířů Božího Vesmíru. Ale nemenší drzostí a rouháním je, když lidé takovéto zřetelné chyby (lépe řečeno - zločiny) blahosklonně přezírají, ačkoliv jen při troše uvažování by jim muselo být jasné, že v tom zřetelně spočívá snižování Boha. Takové neuvěřitelné jednání je možné jenom u bezmyšlenkovitých, stádních lidí, kteří si tím vtiskují znamení největší duchovní lenosti.

Zkusme se jednou klidně zamyslet, co přináší člověk svému Bohu, jestliže je poslušným „synem" Církve - lhostejno zda katolické, protestantské, zda je „pravověrný" muslim nebo pravoslavný. Lidé mohou Bohu sloužit jedině tím, co působením církví je vlastně potlačováno, totiž vlastním přemýšlením a samostatným zkoumáním. Každý sám musí projít mezi mlýnskými kameny Božích zákonů. A proto je nutné, aby každý sám poznal podstatu těchto „mlýnů" a jejich chod. Jenom čilostí svého vlastního ducha mohou lidští duchové sloužit svému Stvořiteli. Nekonečné zástupy daly se vlákat do uspávajícího lůna církví proto, že jim tam bylo dovoleno být duchovně línými! Opovážlivá a bludná víra v laciné odpuštění hříchů byla přijata a se vzrůstem duchovně lhostejných davů v církvi rostl i její pozemský vliv a pozemská moc. Lidé většinou nepozorovali, že mylnými názory a bludným učením byla jen zatemňována a špiněna Boží velikost: Místo toho viděli širokou a pohodlnou, ale předstíranou cestu ke Světlu, která však ve skutečnosti vede do temnot a k zániku!

Bohu nepřátelské sebeoslavování všech církví dělí jejich věřící od Boha, místo aby je k Bohu církve přiváděly! Učení jsou falešná - to ale měli lidé sami a snadno poznat, protože tato učení odporují nejprostšímu citu pro spravedlnost. A proto jsou „věřící" stejně vinni, jako ti „církevní Otcové", kteří tato bludná učení vymysleli a hlásají.