Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Pojmem „idealismus" rozumíme v širším slova smyslu životní názor, dávající přednost duchovním hodnotám - chápaným jako ideály - před smyslovými požitky a hmotnými statky.

Jako „ideál" označujeme vzor nebo model jednání nebo mravního chování, který sami hodláme následovat nebo který jiným doporučujeme k dodržování.

Řada lidí o sobě tvrdí, že jsou „idealisté". Mnohdy jsou to fantasté, kteří se nikdy nenaučili svůj dar života používat tak, aby byl k obecnému užitku.

Nemůžeme k nim řadit ani ty, kdo jsou ustavičně nespokojeni se současnými poměry, odůvodňujíce tuto nespokojenost tím, že jsou ideálněji založení, než ostatní a proto se „nehodí do této doby."

Ani tzv. „nepochopení" sem nemohou patřit. Tito lidé trpí představou, že je nikdo nechápe. Žijí totiž v domnění, že mají v sobě vzácný poklad, který „obyčejní lidé", to jest ti, se kterými se právě stýkají nemohou pochopit. Přirozeně žádný poklad v sobě nemají - to jen hora nekonečných, nikdy neukojitelných přání, nachází takovouto cestu projevu. Takže „nepochopené", můžeme klidně nazývat neupotřebitelnými, nepotřebnými pro zdravý pozemský život.

K těmto neschopným lze zařadit i snílky. Ti jsou jen zdánlivě neškodní. Ve skutečnosti mohou mnoho lidí otrávit svými vábnými, ale neuskutečnitelnými fantaziemi. Přitom takový snílek může chtít to nejlepší - jenže je to neskutečné, prakticky neproveditelné a tedy bez prospěchu.

Také je potřeba ostře rozlišovat mezi dvěma skupinami lidí. Někteří totiž po ideálu pouze touží, ale jiní o ideál skutečně usilují.

Lidé po ideálu toužící jsou vlastně slaboši, kteří stále dychtí po něčem, co na Zemi nelze dosáhnout. Proto nemohou být nikdy opravdově šťastní a veselí.

Pouze lidé o ideál skutečně usilující, jsou cenní. Mají velké cíle, ale jdou k nim krok za krokem, aniž by se nezdravě vytrhovali z pozemského bytí.

Člověk by si měl stanovit cíl co nejvyšší, ale reálný - a pak usilovat, aby tohoto cíle dosáhl.

Člověk, opravdu usilující o ideál se pozná podle toho, že se snaží povznést to, co je na Zemi, aby to zušlechtil, nikoliv proto, aby mu to vyneslo obdiv a moc. Všechny jeho myšlenky jsou pozemsky uskutečnitelné a to má prospěch pro jednotlivce i pro celou společnost. Lidé po ideálu pouze toužící se stále obírají neuskutečnitelnými sny - a to je škodlivé.

Jako markatní příklad může posloužit „idealistický komunista". Chce dobro pro všechny, rovnost a spravedlnost, což je jistě hezké, jenže neuskutečnitelné, protože uskutečnění takové idee jednoznačně předpokládá rovnoměrnou, vysokou vyzrálost všech lidí – a právě to je utopie, neboť nebyla, není a nebude na Zemi v jednom okamžiku stejnoměrná zralost všech lidí - protože lidé jsou duchovně naprosto svéráznými a tedy odlišnými, jinými bytostmi, kterým nesmí být upírána svobodná vůle, aby se rozvíjeli, jak samy uznají za vhodné. Ostatně - kam komunistické pokusy dospěly, víme sami nejlépe.