Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Slečna Ali – jak si Alena Čiklová nechala přáteli říkat, bylo velmi pilné děvče. Ochotně převzalo část vědecké práce „velkého Jardy,“ totiž ředitele Horyny, za což jí dotyčný byl přirozeně hluboce vděčen a také to nikdy neopomněl projevit na odměnách a prémiích. Zato Toník a Pablo neobdrželi většinou nic, i když i oni pracovali navíc a ne právě málo. Alenka byla ovšem z mladé generace a tak jí vůbec nepřišlo divné, že béře téměř dvojnásobnou gáži, než mají pánové Zbydžova a Šťovíček. Nicméně Pablo získal v restitucích koncem minulého století jakousi nemovitost v Praze, která nějakou tu pětku vynesla a tak byl Pablo docela spokojen. Tonda zase dával přednost menšímu, ale poctivě zaslouženému platu, před zákulisně vybojovanými příplatky a proto vládla v malém kolektivu docela pohoda.

Jednoho podzimního dne – ředitel Horyna byl na jedné ze svých důležitých zahraničních cest – nakoukla Ali do Toníkovy pracovny a požadovala, aby jí Toník opravil uchycení okuláru u hlavního dalekohledu, které se právě porouchalo. Toník odtušil, že už je konec pracovní doby, takže se na to podívá hned ráno. Ali byla ale viditelně rozrušená a žádala opravu ihned, že musí ještě něco dodělat, než se definitívně zatáhne a nazítří jsou už hlášeny přeháňky. To byl arciť docela vážný argument a tak Toník – s nevelkým nadšením – vzal kufřík s vercajkem a odkráčel k hlavnímu dalekohledu. Porucha se ukázala jenom v povoleném šroubení a tak Toníkovi oprava trvala jenom pár minut. Sbalil fidlátka a měl se k odchodu, když do kopule vstoupila Ali.

„Pane Zbydžova, neodcházejte – něco vám ukážu.“

„Co to bude Ali ?“ Alenka chvíli seřizovala nastavení teleskopu a pak zavelela: „Teď se pojďte podívat!“

Toník si všiml, že dalekohled je namířen někam do souhvězdí Býka. „Co to je ?“ zeptal se Toník a zvědavě nahlédl do okuláru. Viděl několik nepříliš jasných hvězd.

„To, co vidíte ve středu zorného pole je ε Tauri. Podle katalogu je vzdálena asi 2.000 světelných let. Možná o něco více; údaj pochází z měření v roce 1958 a od té doby zatím nebyl revidován.“

„No a co je na ní zvláštního ?“

„Minulý týden jsem prováděla spektrální analýzu a měření absolutní jasnosti. Formulář se mi podařilo někam založit a tak jsem to včera sjela ještě jednou – a pak jsem ten formulář našla. Rozdíl mezi nimi je pouhých osm dní – no a podívejte se sám !“

Toník porovnával oba formuláře, ale zdály se mu oba stejné.

„No, tady, tady nahoře vlevo, vidíte ten vodík ?“ Ano, čára vodíku na druhém formuláři byla o něco málo výraznější, než na prvním.

„Poslouchejte, Ali – nevzala jste na podruhé citlivější materiál ?“ – tázal se Toník, ale Alena ho zpražila takovým pohledem, že si hned sám odpověděl –„Nevzala !“

Alena napjatě civěla na Toníka, ale tomu to dnes zapalovalo trochu pomaleji. „No, co – čára sem, čára tam, hvězdy jsou živoucí útvary, Alenko a tak pracují. Uvidíte, že příští týden to bude zase trochu jinačí“ chlácholil její vzrušení Toník.

„Ale to je přeci ε Tauri !!!“ téměř vyjekla Alena.

„ε Tauri ?“ opáčil Toník – „a co že jako má být ?“

„Jéje, pane Zbydžova, vy jste ale ignorant !“ Vy jste nečetl v minulém čísle EXPRESS INFORMACIJI IZ ASTRONOMII tu novou hypotézu akademika Vinogradova z oděsské hvězdárny ?“

„Ne, to jsem nečetl, jo já vím“ provinile se usmál Toník, „ten časopis se mi válí už pár dní na stole, ale ještě jsem se k němu nedostal“ – dodal omluvně. „No, tak už mně Ali nenapínejte a ven s tím, co vás tak na tom vzrušilo !“ – a tomu starému chlévákovi neušlo, jak pružné prsy Alenčiny (chodila zásadně bez podprsenky, potvora jedna) napínají tenké tkanivo halenky a mají postaveny bradavky, jakoby Alenka byla vzrušena ne vědecky, ale přímo sexuálně…

„Akademik Vinogradov se specializuje na výzkum hvězd v souhvězdí Býka. A ze všech nejvíc ho zaujala právě hvězda e - tvrdí, že ji pozoruje už dvě desítiletí a podle některých úkazů se mu zdá, že by se z ní relatívně brzo mohla vyklubat nova, nebo ještě prý pravděpodobněji supernova. A uvádí, že před výbuchem bude ve spektru zesilovat čára vodíku !“

„Jéjda – Ali, vy budete nakonec slavná – představte si ty titulky „Česká astronomka Alena Čiklová objevitelkou superno...“ dělal si legraci Toník, ale v tom jím projel blesk. Podíval se na Alenu a jejich pohledy se potkaly.

„A už je to doopravdy tady“ – pomyslel si Toník. Prosebně se podíval na mladou astronomku a jeho vykulené oči se tázaly „Kdy ???“

„Jestli má profesor Vinogradov pravdu, tak brzy, sakramentsky brzy.“

„Co je to brzy ?“ horečně se ptal Toník a nemohl zabránit tomu, aby se mu čelo neorosilo studeným potem - a dokonce ho přestala zajímat i Alenčina pružná ňadra.

„Pane Zbydžova, já fakt nevím“ přiznala se Alena. Ale tuším, že to nebudou už ani léta, ani měsíce nebo týdny, ale výbuch bude otázkou pár dní. Všechny výpočty ještě nemám provedené, podívám se na to až zítra, teď jsem příliš rozrušená...“

„Ali, říkala jste to už někomu ?“

„Neměla jsem ještě komu.“ Ostatně, šéf tu není, on je astrofyzik, já v tom teprve začínám. Musím to znovu sjet, potom spočítat a pak poslat hlášení do astrofyzikálního ústavu ČAV. A Toníku, totiž pane Zbydžova, udělejte pro mně něco – podívejte se na internetové stránky akademika Vinogradova. A taky na Mt. Palomar a Mt. Wilson a na Greenwich ! Co nejrychleji, prosím !“

Toníka přešla chuť jít domů. Zavolal Magdě, že se trochu zdrží na hvězdárně a vrhl se k počítači. Vinogradov, Palomar, Wilson, Greenwich. Trochu se uklidnil – stránky se na něho dívaly přívětivě a nic nenasvědčovalo tomu, že by v nejbližší době hodlaly vykřičet do světa nějaké nebezpečí.

Za chvíli do jeho pracovny vtrhla Alena. Byla rozcuchaná a neupravená, což u ní bylo zcela výjimečné. Trochu jsem to spočítala, ale nemám v počítači všechny potřebné údaje. Bohužel to opravdu vypadá, že ε Tauri pracuje k výbuchu. Podle údajů, které jsem vytáhla z katalogu a které nemusí být naprosto správné, by po výbuchu mohla dosáhnout magnitudy tak –26 až –26,5 – tedy jen o málo míň, než Slunce. A svítit bude asi 2-3 týdny, to se nedá přesně určit !“

„Bože, buď nám milostiv !“ vydechl Toník.

Alena se uklidnila. „No, do zpěvu nám moc nebude. Otázka je, jak to všechno proběhne.“

„Prudce se zvýší teplota vzduchu a mohutně stoupne výpar na straně jedné, což bude příroda kompenzovat strašlivými bouřemi a lijáky na straně druhé. To ale ještě nebude všechno. Zatím vůbec nevíme, v jaké části spektra bude ta mrcha nejvíc zářit. Kolik bude záření viditelného, kolik ultrafialového a kolik tvrdé radiace!“ Navíc vznikne nepředstavitelná panika a s ní spojené nepředvídatelné chování pracujících. Obávám se, že se přiblížil Armageddon“ – uzavřel svoji filipiku Toník.

„Pane Zbydžova – zatím to vypadá, že jsme široko daleko jediní, kdo tuší, co se bude odehrávat,“ pravila Alena, jediní, tedy alespoň tady u nás „...ale zítra na to buď přijdou i druzí nebo budou reagovat na mé hlášení, které musím udělat hned ráno. Lidstvo je v mimořádném ohrožení a my k němu patříme. Ale musíme se postarat i sami o sebe. Informujte vaší paní Magdu a hned jak ráno otevřou se vydáme nakupovat. Musíme nakoupit potraviny pro každého tak asi na měsíc, zejména konzervy a trvanlivé věci. Pak nějaké věci pro případ přežívání ve volné přírodě. Nesmíme zapomenout na gazmasky a ruční dozimetry. A především zásobu balené vody. A baterku, několik baterek a náhradní baterie. A dobrý, malý radiopřijímač. A pořádné ruksaky, takové, abychom to unesli. Zítra ještě bude asi klid, ale jestli jsou mé výpočty správné a ústředí je potvrdí, tak se to neutají, novináři to vytroubí a pozítří, nejpozději ještě o den později vznikne celosvětová panika. Pokud si pak „epsilonka“ dá trochu na čas, zase se to uklidní, ale v kostech cítím, že moc času nemáme.“

„Kdy se má vrátit Horyna ?“

„Příští týden.“

„To už může být pozdě – pokud se vaše výpočty Alenko potvrdí, měla byste mu ihned zavolat; jednak ho tu potřebujeme a jednak ho nemůžeme nechat ve štychu.“

„Co kdybych mu zavolala hned ?“

„Co byste mu řekla, ví vůbec o Vinogradovově teorii a že na tom pracujete ?“

„Neví ani o jednom, ani o druhém, ale vysvětlím mu to, myslím, že na mně dá !“

„Tak zlomte vaz ! Já jdu teď domů, protože tu jsem už platnej jako vládní vojsko v Itálii – a vy se běžte taky vyspat – jestli nám to teda půjde ...“

*************

Když Toník přikvačil domů, byla už černočerná noc; jak Alena správně předvídala, začalo se zatahovat. Magda už spala – a jak mívala ve zvyku, usnula s knihou v ruce a všechna světla, kolik jich v ložnici bylo, svítila naplno. Toník se napřed nad touto praxí rozčiloval, ale pak mávl rukou a všechny žárovky vyměnil za úsporné žárovkové zářivky, takže spotřeba proudu byla nyní víceméně mizivá; bylo mu jasné, že Magdu už v tomto směru asi nepředělá.

Něžně přistoupil k Magdě, aby jí opatrně vzal knihu z ruky. Zelený obal ho doslova trknul: Magda četla Abd-ru-shinovo Poselství a knihu měla otevřenou na přednášce „Velká kometa.“ Toník vzal obezřetně knihu – Magda se otočila na druhou stranu a trochu zachrápla – a odešel do pokoje, kde se pohodlně natáhl do křesla a rozsvítil měkké světlo stojací lampy; tuto polohu nazýval „studjiní“ a přečetl v ní mnoho dobrých knih. Abd-ru-shinova přednáška ho přitahovala doslova magicky, a to i přesto, že jí četl už nejmíň dvacetkrát...

Pojednou se ozval telefon. Toník zlobně pohlédl na hodiny, bylo už půl druhé, čas, kdy mohl volat pouze šílenec nebo naopak někdo blízký. V tom si Toník uvědomil, že zvoní „tajné číslo.“ Ačkoliv Tonda už nebyl nejmladší, snažil se držet krok s novou technikou a tak si před časem nechat zřídit telefonní přípojku ISDN, která především umožňovala rychlý přístup na internet, ale také zabezpečovala čtyři různá čísla jednoho připojení, což bylo velmi výhodné, protože každé číslo umělo jinak zvonit. V telefonním seznamu bylo uvedeno pouze základní číslo a zbývající tři veličiny tvořily čísla víceméně tajná - a tak bylo možno jednotlivá čísla „přidělit“ různým osobám v okruhu rodiny a známých a tak volaný už předem věděl, z jakého soudku bude asi volající – a mohl hovor buď vzít nebo volajícího zoufalce odvrhnout na záznamník, který nešťastníkovi pravil:

Magda kvůli tomto vzkazu Toníka častěji plísnila, zvláště když někdy volaly útlocitné členky Kruhu Grálu, které bývaly vzkazem vždy šokovány: „...paní Zbydžovová, ať ten vzkaz na tom vašem telefonu pan manžel hned vymaže. Jak to doma mluvíte ? Víte jaké formy vytváříte a jaké nitky do temnot navazujete ???...“ Ale Toník byl na „navazování nitek“ poněkud alergický a vždycky Magdu odbyl – „ať se ty bosorky starají o svoje nitky. Kvůli jednomu hovnu snad hned nebude tak zle“ – mínil rozšafně…

Podle tónu Tonda poznal, že zvoní nejtajnější číslo, které zná pouze Magda, vlastní děti, pár nejbližších přátel a z práce pouze šéf. A skutečně – byl to Horyna !

„Tondo, volám ze Států. Včera jsem byl na Palomaru a dozvěděl jsem se tam pár moc zajímavých informací. No a před chvílí mi volala Áli. Kdybych nebyl na tom Palomaru, tak bych si myslel, že se právě zbláznila nebo je opilá. Ale ono to dokonale zapadá. Áli říkala, že jsi v obraze, tak to nebudu rozvádět, ale brzo nám asi bude sakramentsky horko. Vracím se večer prvním spojem do Prahy, snad to stihnu dřív, než se epsilonka úplně zblázní. Hele, je mi jasný, že tam máte noc, ale tohle nesnese odkladu. Nechci jančit moji paní, ona je trochu na nervy. Prosím Tě, zajeď hned ráno do Prahy, vyhledej jí, měla by být doma. Třeba jí dopředu zavolej. Co nejšetrněji jí vysvětli situaci – jen žádnou paniku. Ale musí pochopit, že – velmi diskrétně – musí udělat zásoby. Asi půjde o kejhák. Ale ať to nikde nevytrubuje, stejně by tím nikomu nepomohla a ještě by jí mohli zašít za šíření poplašné zprávy !

Spoléhám na tebe ! Pozejtří se uvidíme. Servus !“

Tonda Horynu znal celkem jako flegmatika a když teď jasně vyciťoval z jeho hlasu docela obyčejný strach a bylo mu hned jasné, že bere situaci víc než vážně. Vinogradov má asi pravdu a to znamená... „To znamená, že jsme v klamprdónu !“ uvažoval Tonda nahlas.

Pak se znovu uvelebil do křesla, sáhl po zelené knížce a nalistoval „Velkou kometu“ a ponořil se do čtení:

Nad touto přednáškou strávil Toník mnoho chvil. Z astronomického hlediska se jevila jako jednoznačně zmatečná, protože žádná kometa se takto projevovat nemohla. Druhým faktorem proti Abd-ru-shinově podání byl faktor času. Tuto přednášku totiž autor proslovil někdy začátkem třicátých let minulého století – a teď máme už o nějakých 80 let navíc; a kdoví, zdali to není ještě déle. Nicméně, Toník dobře věděl, že Abd-ru-shin nebyl astronomem a proto jeho vyjádření nelze brát doslova, protože určitý astronomický děj mohl opisovat jinými slovy. Pouze fundamentalisté a fanatici vytrvale civěli na oblohu s napjatým očekáváním, kdy se konečně zjeví toužebně očekávaná kometa. Těšili se na ni jako malé děti na vánoční stromeček, aniž by si uvědomovali, že Abd-ru-shin hovořil o tom, že před časem klidu, míru, štěstí a pokoje, bude muset projít lidstvo velkou očistou. Každý „čtenář“ a člen Hnutí si totiž o sobě myslel, že právě On je tím vyvoleným, kdo jako jeden z prvních vstoupí do zaslíbeného pozemského ráje. No – úplně každý ne; Toník byl k sobě sebekritický a nedělal si o sobě žádné iluze, protože věděl, že čtení pravdy je jedna věc, a život podle poznané pravdy je věcí druhou – v tomto punktu mu bylo jasné, že aplikace poznané pravdy do obyčejného života není právě jeho nejsilnější stránkou. Věděl ovšem také, že „spolučtenáři“ až na nejsvětlejší výjimečné výjimky na tom vůbec nejsou lépe, ale problém byl v tom, že to nevěděli oni. Většině totiž postačovalo šroubovaně mluvit, „vznášet se“, nahlédat za stromy, zdali tam konečně neuvidí nějakého anděla, jak o tom krásně mluví pan Němec, navazovat světlé nitky a vytvářet ušlechtilé myšlenkové formy – aniž by ovšem měli hlubší pojem, co to všechno znamená. Plně jim stačilo, když si přečetli v Poselství, že se to tak má dělat; skutečnost je zhusta nezajímala – mají přece Slovo a tam je řečeno vše...

A jelikož v Poselství se hovořilo o kometě, nic jiného než kometa existovat nemohlo – a na Toníka, který se jim jednou snažil vysvětlit, že to může být i jinak (aniž by byly Abd-ru-shinovy vize nějak narušeny nebo dokonce zneuctěny) hleděli jako na heretika a málem zrádce. Jeden obzvláště kovaný a zocelený „čtenář Toníka dokonce označil za „duchovní odpad,“ protože ten nesouhlasil s jeho fantasmagoriemi.

Takže: kometa - nebo to bude jinak ? Ze všeho nejpravděpodobnější se dnes Toníkovi jevilo, že už brzy nám to všem epsilonka spočítá; je ovšem otázkou, zdali tento děj bude možno označit za očekávanou kometu – to se Toník neodvažoval zatím předvídat, ba ani odhadovat.

Toník zaklapl knihu a sáhl do knihovny pro hvězdný atlas; horečně hledal ε Tauri. Zjistil tyto její parametry: Katalogové číslo GC 5430 74 ε Tau, magnituda 3,54, AR 4 h 27 min, D 19o 08´ )³). V tom jím projel blesk – uvědomil si totiž, že AR 4 hodiny 27 minut má Slunce (každoročně) právě 30. května a to je více, než symbolické. Zatím, co církve slaví svatodušní svátky, podobně jako Velikonce, tedy proměnlivě, Abd-ru-shin stanovil jejich datum pevně na 30 května, protože právě v tento den se do Stvoření z tzv. Hradu Grálu pravidelně vlévá tvůrčí Boží Síla.

Toto byl – vedle již diskutované komety – další bod, ve kterém se Toník nemohl smířit s prezentací Abd-ru-shinova výkladu. Pravověrní si opět hlavu nelámali, prostě Abd-ru-shin to tak řekl a proto přes to nejede vlak. Jenže Abd-ru-shin mimo jiné také řekl, že Země není žádným středem Vesmíru, ale docela obyčejným tělesem jedné ze sedmi hlavních vesmírových částí. Pokud připustíme, že skutečně každého pozemského 30. května dojde k nějakému celovesmírovému ději, v tomto případě k vylévání kosmické Boží síly, pak je jasné, že v Božím plánu musí hrát Země zcela vyjímečné postavení, když synchronně s jejím kosmickým rytmem dochází k tak důležité události. Navíc – tady spíše citem, než rozumem – nedovedl Toník pochopit, proč by Tvůrce, jehož všechny zákony jsou jasné, rovné, přímé a jednoduché – měl najednou vymýšlet nějaké složité vylévání svého silového pole jednou za pozemský rok a to z nějaké nádoby (v tomto případě spíše z cisterny), vyskytující se v jakémsi Hradu, odpovídajícímu údajům zrovna germánské mytologie... Za mnohem logičtější a tudíž pravděpodobnější vysvětlení, proč je síla vylévána vždy právě pozemského 30. května - pokládal Tonda jednoduchou skutečnost. Síla není vylévána, nýbrž přitéká do Stvoření pravidelně a právě vždy 30. května je Slunce se svou soustavou nasměrováno do směru, odkud přítok přichází. Je přirozené, že Boží sílu, která je prvním hybatelem všeho dění potřebuje celý vesmír a přirozeně i Země stále. Země tuto sílu pochopitelně používá celý rok, ale tato síla na ni dopadá pod různými úhly, což její účinnost poněkud snižuje. Protože 30. května je však Slunce (i Země) nasměrováno přímo na tok záření, toto dopadá pod pravým úhlem, čili kolmo – a proto je právě 30. května vliv této síly největší. Toník byl přesvědčen, že toto Abd-ru-shin přirozeně věděl, ale buď – nejsa astronomem – to nedovedl zcela přesně vysvětlit ve správných astronomických pojmech anebo prostě nechtěl neznalým lidem dále komplikovat život sférickou astronomií a jinými těžko pochopitelnými astronomickými pochoutkami a použil vysvětlení s každoročním vyléváním síly 30. května. V konečných důsledcích vysvětlení Abd-ru-shinovo i vysvětlení Toníka Zbydžovy byla naprosto stejná – což však nebránilo „pravověrným,“ aby se od Toníka dále distancovali coby od nebezpečného heretika...

Tento teoretický rozpor nyní ovšem nebyl vůbec důležitý. Toník si uvědomoval, že pokud epsilonka bouchne, budou působit síly právě na severní polokouli. Při deklinaci epsilonky +19o bude supernova kulminovat přibližně ve stejné pozici jako Slunce v uvedený den, tedy 30. května a to je hezky vysoko nad obzorem. Pro Prahu by to na příklad znamenalo, že v poledne budeme mít epsilonku 59o nad obzorem, což znamená polohu vpravdě letní a z hlediska možného ozáření hodnotu vpravdě kritickou. To je ovšem horší než špatné, ale nemáme na výběr. Hm – také bude záležet, kdy to epsilonka provede; pokud počká do příštího léta, nastane pro severní polokouli nejhorší možná varianta, protože dvě „slunce“ nás budou opékat přibližně ze stejné polohy. Kdyby práskla hned, tak to snad nějak přežijem – dumal Toník – je listopad, takže bychom měli vlastně prodloužené léto. Vzal otočnou mapu oblohy a sledoval, jak by to vypadalo právě dnes: -„ je 7. listopadu,“ mumlal si Toník – „kdo asi právě teď vzpomíná, že bezmála před sto lety střílel jakýsi zoufalec z Aurory, teď to asi bude střelba většího kalibru..“ - epsilonka vychází v 18,15 středoevropského času a zapadá až kolem 9. hodiny ráno – takže zhruba 2 hodiny by nás se Sluncem ozařovala pěkně ze dvou stran – jako na pekáči – napadlo Toníka. Uzavřel pochmurné úvahy, zhasl lampu a odebral se do ložnice, kde záhy upadl do neklidného spánku.