Nebeský kalendář
On-line výpočty
Něco ke čtení
Můj další web
Drobnosti
Najdete nás i na Facebooku
Mějte se krásně
|
Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...(V Kroměříži, Anno Domini MMVIII) Důkaz, chceme důkaz. Jak chceš dokázat, že máš pravdu? Věřím jenom jasným faktům... Taková a podobná zvolání slyšíme často, nejčastěji ovšem z úst lidí, kteří se mnoho nenamáhají přemýšlet a „věří jenom zdravému rozumu a tomu na co si mohou sáhnout". (Tito duchovní lenoši dokonce zakládají různé spolky a ve své omezenosti se do nich hrdě hlásí. Příkladem může být český „klub skeptiků Sisyfos.") Při hledání Pravdy ovšem na důkazy tohoto typu nenarážíme - protože zpravidla už z podstaty věci jsou nemožné - neboť je žádán typ důkazu ve hmotné rovině, pro věci neb záležitosti, které se právě ve hmotné rovině neprojevují buď vůbec nebo jenom druhotně, přeneseně, což přirozeně neznamená, že jsou méně pravdivé nebo vůbec nepravdivé. Podívejme se nejprve na definici pojmu „důkaz:" Důkazem je postup, kterým demonstrujeme pravdivost nějakého tvrzení. Dokazované tvrzení se nazývá „téze" a tvrzení o něž se důkaz opírá a ze kterých téze logicky vyplývá, známe pod pojmem „argumenty". Jinak se též dá říci, že důkazem je prostě „to", co vede nezvratně a pro každého přesvědčivě rozum k tomu, aby uznal pravdivost nějakého tvrzení. Důkazy mohou být přímé, vytvářející řetězce platných úsudků a teze je závěrem posledního z těchto úsudků - nebo nepřímé, ve kterých je platnost téže dokazována pomocí toho že logicky nevnímáme její existenci, ale vnímáme její projevy. Tak přímým důkazem např. toho, že Frantík vylil lahvičku inkoustu je to, že ho při tom někdo viděl. Nepřímým důkazem pak je vylitá lahvička inkoustu, inkoustem čerstvě politá podlaha a skutečnost, že v daný čas, kdy byla lahvička vylita, prokazatelně v inkriminované místnosti nikdo kromě Frantíka nebyl a neexistovala žádná jiná logická vysvětlení, jak by se lahvička mohla vylít (např. otřes půdy apod.) sama. Při dokazování pravdivosti během filozofického hledání bychom měli vždy mít na paměti několik základních atributů:
Z uvedeného vyplývá, že důkaz nebo znalost (v otázkách hledání Pravdy) je záležitostí přísně individuální a jedinec k důkazu přichází nejčastěji jeho prožitím (přímý důkaz) nebo prožitím okolností, jejichž řada logicky a jedinečně vede k potvrzení téže (důkaz nepřímý). Je prakticky nemožné, shromáždit doklady, které by uspokojily každého. Proto nelze vnucovat své vědomosti a své Poznání jiným, ani nabídkou, tím méně pak nátlakem nebo násilím. Dotyční by to neuměli přijmout, protože na jejich úrovni pro to není zatím důkazu. Je potřeba vyčkat doby, až dotyčný se sám začne o problematiku zajímat a požádá o informaci - pak je naděje, že po trpělivém vysvětlení bude moci danou problematiku pochopit tak, aby to, co chápeme jako logický důkaz, bylo důkazem i pro něho. Typickou situací obtížného dokazování zřejmých Pravd je problematika dokazování existence Boha. Pro existenci Boha neexistují a nikdy nebudou existovat žádné přímé důkazy, protože lze jen velmi obtížně předpokládat, že by se Bůh snížil k tomu, aby otevřel nebesa a ze vzniklého otvoru na lidi pokřikoval nebo se jim ukazoval - , což by tedy byl důkaz „par excellence", který by zřejmě byl nucen uznat i ten největší tupec, případně třeba i předseda klubu skeptiků... Naproti tomu existuje řada důkazů nepřímých, pramenících z Jeho činnosti, které arciť „střízliví a věcní lidé" nemohou uznat, protože se na své úrovni nemohou vnitřně ztotožnit s nabízenou argumentací, jelikož jsou omezení. Pojem „omezení" je třeba v tomto případě chápat doslovně, neboť tito lidé se sami omezují tím, že uznávají „jen to na co si mohou sáhnout". Velmi logický, a v podstatě i materialistům pochopitelný, by měl být důkaz, vycházející z - dnes již bezpečně prokázané fyzikální hodnoty - totiž entropie. Zákon entropie (zjednodušeně) říká, že vesmír by se ihned rozpadl do chaotického seskupení, pokud by přestal dostávat energii „zvenčí". Že tuto energii nedodává soudruh Lenin nebo jiný materialistický koryfej je nabíledni. Zdroj této vesmírové energie můžeme přirozeně označit libovolně, jako Zdroj, jako Sílu, ale též jako Boha. Jiný logický nepřímý důkaz vychází rovněž z vědecky prokázané teorie pravděpodobnosti. Pravděpodobnost, že by Vesmír a v něm život vznikl souhrnem náhodných procesů je tak malá, že bez rozpaků může být označena, jako „reálně se blížící k nule". Pokud toto tvrzení připustíme, nezbývá nám, než uznat existenci Tvůrce neboli „prvního hybatele", a jsme opět u potvrzení existence Boha. Je velmi smutné, když nás historie informuje o tom, že již dávní myslitelé přinesli řadu kvalitních nepřímých důkazů, které však společnost a někdy i jiní myslitelé prostě neuznali. Již ve starověku bylo pozorováno, že v přírodě a ve Vesmíru vůbec panuje hluboký řád a již tehdy bylo jasné, že tak dokonalý systém nemohl povstat sám ze sebe. Jiný důkaz navrhl Anselm z Canterburry: nemůžeme myslet žádné vyšší jsoucno, než je Bůh a ten proto musí existovat nejen jako pojem, ale reálně, neboť jinak by muselo být myslitené ještě vyšší jsoucno. Tomáš Aquinský navrhl tzv. důkaz pěti cest - quinque viae:
Také tyto důkazy byly v průběhu času „moudrými" odmítnuty. Stejně tak se mnozí budou tázat „a jak chce autor těchto tvrzení, že jeho téze jsou pravdivé?" Myslím, že odpověď může a musí být křišťálově průzračná: tato tvrzení nejsou určena pro nemyslící lidi stádního typu, ani pro „střízlivé pragmatiky", ale pro hledající. A právě hledající by si měl dříve či později povšimnout důležité skutečnosti. Duchovní pravda osvěžuje, hned teď a tady. Je jasná jako studánka s čistou, pramenitou vodou. Není v ní nic nejasného, nic nemožného, nic nelogického, nic tajemného. Neslibuje poznání „za zavřenými dveřmi", tedy po nějakém úmorném cvičení, po nějakých specielních rituálech, po těžkém odříkání, po dodržování půstu a „pohlavní čistoty", a neklade si ani žádné podmínky. Je jen přirozené, že duchovní pravdu nemůže „vymyslet" člověk, ale musí být člověku sdělena. Člověk však musí zapojit všechen svůj cit i rozum k tomu, aby rozpoznal, kdy jde o skutečná, čistá sdělení duchovní pravdy a kdy „hlasatel" přináší pouze pěkně balené kamení, místo chleba. Člověk se musí trvale snažit o to, aby uměl porovnáním nepřímých důkazů poznat, kdy argumenty jsou pravé, logické a tudíž pravdivé - a kdy jde pouze o předkládaný balast. Hledající se tedy nejprve musí naučit pracovat s argumenty a s důkazy, aby nepřijal pseudodůkazy (viz např. bludná učení nejrůznějších sekt) na straně jedné a neodmítl pravé důkazy na straně druhé, jen proto, že jako proslulé biblické pošetilé panny marně čekaly na toho pravého ženicha, on bude marně čekat „na to pravé učení, na skutečnou Pravdu" - protože ve skutečnosti očekává ono „otevření se nebes a hlasem hromu burácející (Boží) hlas, přinášející Pravdu," takže si v tomto zaujetí nestačí povšimnout, že mezitím prošlo SLOVO PRAVDY tiše kolem… |