Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Lidský duch nemůže mít žádného prospěchu z hloubání nad problémy, kterým nikdy nemůže porozumět, protože jsou příliš vzdálené jeho druhu. Sem patří např. hloubání o tom, „jak vznikl Bůh" apod.

Lidské vědění má zcela přesné hranice, dané druhem. Co však je bez hranic a bez konce, je možnost vzestupu a zdokonalování ducha. Ve vzestupu se duch vždy stává silnějším, což samočinně rozšiřuje jeho pole působnosti a přináší mír, radost, štěstí, blaženost.

Blaženost může vyplynout jen ze zářivé radosti požehnaného tvoření. Zabývá-li se člověk výlučně dobrem, vše ostatní se dostaví automaticky.

Člověk musí usilovat o to, aby dokonale využíval toho, co má k dispozici - tedy vlohy, sklony, okolní prostředí, majetek atp. - protože to je přesně to, co potřebuje ke svému dalšímu vývoji. Aby však svěřenou hřivnu mohl člověk řádně užívat, musí se s ní nejprve důkladně obeznámit. Sem patří i absolutní nutnost znalosti Božích = přírodních zákonů a zákonitostí!

Lidé mnohdy chybují tím, že zlepšení hledají výhradně ve změně, a všechno cizí se jim zdá lepší. Je však třeba vědět, že změně nutně musí předcházet vykořenění! Vykořeněné pak je stavěno na cizí půdu - a proto snadno dochází k velkým chybám. Především je třeba přivést k rozkvětu to, co máme.

Chceme-li budovat, musíme nejprve rozjasnit svého ducha. Zjasnit však je totéž - jako nechat uzrát. U zralého člověka již nedochází ke vzkypění, ale převládá u něho klidná věcnost, laskavá přísnost a spravedlnost.

Kdo je ještě schopen vzkypět hněvem, ten musí na sobě ještě mnohé obrousit, protože vzkypět může vždy jen temno...

Měli bychom se též naučit být prostými, protože v prostotě je jednoduchost a v jednoduchosti pravá velikost! Pak již nebude hněvu, ale jen radost, požehnání a mír...