Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Hledající často hovoří o duchovní cestě, ale ne vždy ji skutečně umí nastoupit. Mnohdy pod tímto pojmem rozumí ve skutečnosti duchovní ekvilibristiku. Domnívají se, že kráčí po duchovní cestě, když se umí nějakými praktikami a cvičebními prvky dostat do stavu změněného vědomí, kterýžto stav jim přivede zajímavé zážitky. Říkají tomu „naplnění kosmického vědomí", „stav vnímání Boha", „vnor do duchovního světa" a kdovíjak ještě. Ve skutečnosti jde o určitý druh halucinací a dalo by se s určitou nadsázkou i říci, že jde o vyvolávání jakési umělé schizofrenie. Na více místech zdůrazňujeme, že přírodní, tedy Boží zákony platí na všech úrovních, vždy a všude a jsou přísně logické. Nyní se zkusme na chvíli zamyslet: Podobné stavy lze nabudit i „zkratkou", použitím drog. Zdá se vám logické, aby pomocí chemického působení na mozek se člověk stal lepším? Jistěže ne. Ale pravá duchovní cesta má učinit člověka lepším. Stavy změněného vědomí k tomu mohou - ale nemusí - být prostředkem, avšak v žádném případě nemohou být cílem. Pro většinu lidských duchů je zažívání těchto stavů, které v podstatě poodhalují závoj, dělící náš „reálný" a „onen" svět, spíše škodlivé - byť třeba právě jen tím, že mohou „příjemně polechtat" a tím vlastně zdržet od skutečného nástupu na pravou duchovní cestu.

Pravá duchovní cesta je ovšem jednak trnitá a jednak též příliš prostá, takže některým „takyhledajícím" se prostě nelíbí.

Pravou duchovní cestou tedy není žádné absolvování Reiki, Sylvovy metody, Tai-chi, ale ani jógové praxe a tím méně je pravou duchovní cestou tzv. mystika. Pravou duchovní cestou je pouze a jen - a z toho není výjimek - vědomé a uvědomělé prožívání. Kdo chce nastoupit pravou duchovní cestu nemusí vůbec nic cvičit, ani trénovat, ba nemusí se ani postit, či zdržovat se pohlavního styku s milovanou bytostí - ale musí poctivě hledat Boží (=přírodní) zákony a zákonitosti a snažit se je uplatňovat ve svém životě. Svůj život má adept duchovní cesty brát jako darovaný čas, ve kterém se má zdokonalit. Mnohému se sice lze naučit, ale nejcennější je to, co člověk „na vlastní kůži" prožije. Přitom přírodní (=Boží) zákony to každému jedinci „zaonačí" tak, že jsou mu k prožívání předloženy právě ty situace, které dotyčný nejvíce prožít potřebuje. A tak - ač to vypadá na prvý pohled někdy absurdně - platí, že cokoliv se nám v životě přihodí, je vždy výhradně (jen a jen) k našemu dobru, protože jen prožitím daných situací můžeme pokročit vpřed - a kvůli duchovnímu pokroku jsme vlastně na Zemi přišli. Přirozeně je ovšem nutné, abychom si z daného prožití vzali ponaučení a toto ponaučení zaprogramovali do našeho dalšího života. Jestliže si spálíme prst jeho vložením do ohně, vznikne nám sice okamžitá bolest, což vypadá jako neštěstí, ale ve skutečnosti nás tato bolest zachrání později od mnohem větší bolesti, jaká by vznikla, kdybychom - nepoučeni prožitím - někdy vložili do ohně celou ruku. Vložení prstu do ohně je utrpením, ale utrpením s hlubokým smyslem, protože ponaučení nás chrání před dalšími podobnými zážitky většího rozsahu. Jestliže ovšem toto ponaučení ignorujeme a jednáme-li i nadále, jakoby dotyčné prožití nenastalo, vystavujeme se v budoucnu nebezpečí mnohem většího popálení a s ním spojeného většího utrpení. Každý případ není arciť až tak markantní, ale přesně v tomto duchu postupuje naše prožívání životních situací.

Pravou duchovní cestou tedy je stav, kdy lidský duch se propracuje na takovou úroveň, že dobrovolně a z vlastní vůle hledá přírodní čili Boží zákonitosti a vědomě se snaží svůj další život jim přizpůsobovat, to jest podřizovat se jejich platnosti. Takový lidský duch začne ihned stoupat strmě vzhůru, protože si je již plně vědom, že jak zaseje, tak sklidí. Jestliže se vědomě snaží, aby jeho další setba byla vždy jen dobrá, pokládá současně ostrou hranici, kterou vytyčuje omezení „příchodu" neblahých životních událostí, byť i ty ho vedou ke vzestupu.

S přibývajícím časem se stále více a více blíží okamžik, kdy této hranice - dané na jedné straně minulou „špatnou setbou" a na druhé straně současným nástupem na duchovní cestu - dotyčný duch (člověk) dosáhne.

Proto je třeba, abychom si vždy uvědomovali správnou definici jednotlivých pojmů. Pak nebudeme v životě zbytečně zklamáni a nebudeme za „duchovní cestu" pokládat něco, co je v nejlepším případě pomůckou pro nástup na duchovní cestu, ale ne duchovní cestou samotnou.

Cesta ke Světlu bývá označována za trnitou a obtížnou. Uvážíme-li přirozené děje, vidíme, že takové bývají pouze cesty neudržované a málo používané! Člověk musí trvale ve svém cítění odvažovat všechno co cítí a čte - a hned na počátku bude vyciťovat, zda ho to stísňuje nebo hřeje. Prostě pozná, co je dobré!

Pravá velikost tkví jenom v prostotě. Kde chybí prostota a na vysvětlení je nutno používat všelikých označení apod. - tam nejspíše chybí i správnost.

To se týká stejně mystiky, esoteriky (okultismu) - jakož i náboženských dogmat. Zahalování nevědění do učených formulí a vznešených názvů poutá lidského ducha a udržuje jej v nížinách.

Největší nebezpečí minulého okultismu, ale i současné, nesprávně chápané esoteriky a podobných nauk spočívá v tvrzení, že lidský duch skýtá v sobě netušené, všeobsáhlé možnosti, které je jen potřeba poznat, z člověka „vydolovat" a pochopit je!

Autoři těchto tvrzení nejednají vždy zlovolně, ale naopak - in bona fide - tedy „v dobré víře". Ano, v dobré víře, ale současně ve zlém nevědění. Neuvědomují si, že podobným tvrzením vlastně popírají Boží moc a staví člověka Bohu na roveň nebo dokonce nad něho!

Ze stejného kadlubu jsou i tvrzení, že člověk má v sobě Božskou jiskru a tak je třeba Boha hledat a objevovat v sobě.

To jsou nesprávné a velmi nebezpečné úvahy a nic na tom nemění ani skutečnost, že podobně např. hovořil velký učitel národů Jan Amos Komenský, který byl hluboce zbožným a věřícím člověkem.

Ve Světle je neustále pro lidské duchy připravena pomoc. Je pouze potřeba ve vší vážnosti se umět otevřít a sílu přijmout!

Není však možno zaměňovat děj otevření se pomoci za pomoc samu. Uvnitř lidského ducha nespočívá žádná síla, ani energie! Ta je vždy vně a přichází výhradně od zdroje Lásky, od Boha.

Nejlepším způsobem, jak se připravit k otevření se přílivu síly - je vážné zahloubání se do modlitby.

Nemůžeme si myslet, že když se např. těžce nemocný člověk v zoufalství pohrouží do modlitby - a je mu pomoženo, že se uzdravil silou vlastního podvědomí nebo nějakou autosugescí - jak je nám z mnoha stran tvrzeno. Zejména z USA přicházejí knihy se zavádějícími názvy jako „Neomezená moc podvědomí", „Uzdrav sám sebe", a podobně. Silou, která opravdu může pomoci je výhradně Boží síla - a nic jiného. Lhostejno, zda ji nazveme třeba kosmickou energií, pránou, energií čchi nebo jakkoli jinak.

Podobně je to i s možnostmi přímluvy. Těžce nemocný člověk se stane apatickým. Dříve byl třeba zatvrzelým ateistou a materialistou, nyní jsou nemocí jeho obranné reakce víceméně odpojeny. Pokud je takovému člověku poskytnuta služba duchovně hluboké přímluvy, může se Boží síla prostřednictvím této přímluvy a neodporu dotyčného navázat a vykonat léčivou moc. Třikrát však běda, jestli uzdravený člověk upadne znovu do svých starých názorů a chyb, před kterými jej právě dotyčná choroba měla varovat. V takovém případě by pro dotyčného bylo lepší, kdyby přímluva vůbec nebyla vyslovována, protože při nesplnění rovnice uzdravit = učinit lepším = dosáhnout duchovního pokroku jej čekají mnohem smutnější konce...