Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Absolutno - nezávislé, neměnné a ničím nepodmíněné jsoucno. V hierarchii kosmického dění to nejvyšší.

V Bhagavádgítě je A. charakterisováno takto: Nejvyšší duch bez počátku a beze jména, protože žádné slovo nemůže To vystihnout jako bytí, ale ani jako nebytí. To prolíná všemi vesmírovými jevy. To je nekonečnost a přece to udržuje tento pomíjivý svět. To je bez vlastností a přece to všech vlastností užívá. To je vědění, To je předmět vědění, To je cílem vědění. To je všude, To není nikde.

Starý čínský Mistr Lao-c' hovoří o absolutnu ve svém stěžejním díle TAO-TE-TING, což sice volně překládáme jako „O cestě a ctnosti", ale vlastní pojem TAO je zcela jednoznačně „absolutno."

Skutečné domyšlení pojmu Absolutna jako stavu naprosté dokonalosti v každém směru, vede k těžko představitelnému, ale přece nutnému výsledku, že v něm je současně všechno a nic, že v něm je existence totožná s neexistencí.

Logicky prvním rozlišením, které z A. může vzniknout, je rozlišení na klad a zápor. Nerozlišené jsoucno můžeme definovat jako absolutní nekonečno. Nerozlišené nejsoucno pak stejně logicky - jako absolutní nic.

Základní zákon Stvoření:

podstatou všech pozorovatelných skutečností je stav nerozlišitelný, bez poznatelných vlastností - Objektivní Absolutno = Bůh, Bráhma, Tao,Alláh, Jehova…

Z vnitřní zákonitosti přistupuje Objektívní Absolutno k periodické cirkulaci spirálním vlněním. Tato cirkulující číst OA vytváří postupným zahušťováním jednotlivé světové úrovně – sféry, z nichž poslední, nejhutnější je lidsky poznatelnou oblastí hrubé hmoty – Vesmír.