O.K.

Omen Kain

/kniha dvou tváří/

Kacíře vyvolil Bůh,

aby pokořil tradice otců.

Úvod

Vážím si každého, kdo "K.O." překonal a je stále odhodlán pokračovat v netradičním biblickém pátrání. Projevy sympatií rozhodně nečekám a tak nejvyšší odměnou je mlčení všech, kteří mne dosud neprokleli. A já zaručuji jen jedno.

Absolutní upřímnost!

Bude sice ještě hůř, ale není třeba se strachovat. Na to mohu přísahat.

Týden před dokončením K.O. jsem toho moc nenaspal. Poslední den jsem vstával již o čtvrté ranní. To aby dílo dostalo důstojný tvar a v příhodném čase z mého PC, cestou Internetu, vyrazilo do světa.

Hnala mne představa zaslouženého oddychu. Vždyť bezmála celý jeden rok jsem ve své mysli choval myšlenky abych se o ně nezištně se všemi podělil. Prospat se dosytosti mi však bylo dopřáno jen první dvě noci. Tu třetí jsem se na lůžku jen planě převaloval a spánek stále nepřicházel! Bylo notně popůlnoci, když jsem to vzdal, raději vstal a sedl si o samotě do křesla. Jen tak, zbůhdarma jsem zíral do prázdna noci a právě tehdy mi došlo, že vůbec nic neskončilo. Tak jako Den má dvě fáze, i já musím pokračovat a napsat ještě i druhou část. A že nemnohu spát? To proto, že musím tou noční částí pokračovat! Myšlenky na spaní byly rázem pryč a v mysli se mi zrodila zcela jasná představa, jak má celá kniha vypadat.

Právě nyní držíte v rukou mou devět měsíců starou noční představu. Je to kniha dvou tváří. Ta první nese název K.O. a ta druhá je zrcadlovým obrazem té první O.K. Je jen na Vás zda budete pokračovat. Nikomu nebudu nic vyčítat pokud se nyní rozhodnete vše vzdát. Můžete dál zůstat na podlaze toho svého ringu tiše ležet a nechat se ještě chvíli počítat. Já ale pevně věřím, že po tom všem co jsme spolu přestáli to už jen tak nevzdáte. Vždyť stačí ještě jednou, naposledy se zvednout a se starým policejním psem v O.K. pátrání pokračovat.

Tak jako má Den dvě tváře i člověk je bytost dvou tváří. A stejně pošetilé by bylo přemítat, zda nádech nemá přednost před výdechem. Toto je kniha Života a mnohý se bude bezpochyby divit, proč jedna kniha má dva Úvody a nikde žádný konec. Ne, tato kniha konec nemá. A můžete ji obracet a studovat sebe pečlivěji, konce se nedoberete. A pokud se někomu podaří triumfální čin a konec by přece jen objevil, nebudu mu radost brát. Mohu mu však pošeptat.

"To je tvůj konec, však unikl ti počátek Života."

A není to mazaný reklamní trik, když při přechodu z K.O. na O.K a zpět budete muset knihu obracet. Chci tak všem, neustále a neodbytně připomínat, že postavit zpět na nohy co bylo na počátku Člověkem na hlavu postavené . ne, tak snadno to nepůjde!

Za tisíce let tradice otců či chcete-li tradice předků natolik zakořenily, že na ně nemá rakovina ani AIDS.

A proto, znovu a upřímně, každého varuji. Pokud cokoliv z této knihy pochopíte a ten svůj poklad objevíte, nedejte na sobě nic znát. Dál musíte mrtvé hrát. S tisíciletými tradicemi budete bojovat. Je pouze jediný spojenec, který při vás bude vždy věrně stát. Jen na něj můžete spoléhat.

Že jsou to žvásty co mi nakukal čert?

Oh yes!

No problem. No stress!

Na co však můžete vzít stoprocentně jed!

Podobná šance se opět nebude 2000 let nabízet!!

D.Zálezly

04.02.2004

01.15 hodin CET

Ježíš řekl: Člověk, který hledá,

ať nepřestává hledat, dokud nenajde.

Když najde, bude otřesen

a jakmile bude otřesen,

bude se divit a stane se králem veškerenstva.

Tomášovo evangelium

Logion 2

I.

Po osmi letech biblického pátrání a psaní nastal čas abych se vážně zabýval otázkou pro koho to vše vlastně píšu. Koho to mé psaní může zajímat. Vždyť, upřímně řečeno, ani nevím jaký je právě váš vztah k Bibli.

Pravda!

Co to má co fízla zajímat? V právním státě dnes nikdo nesmí jiné šikanovat či jinak diskriminovat dotazem na postoj k Bibli.

Ne, nepotřebuji abyste mi cokoliv sdělovali, vysvětlovali či namlouvali. V realitě současného světa můžete zaujmout jen jednu ze tří pozic.

Jedna skupina uznává pouze knihy Mojžíšovy a proroky. To je v Bibli Starý zákon.

Druhá, nepoměrně větší část lidstva vyznává především osobnost Ježíše a jeho učení. To je v Bibli Nový zákon.

A třetí, největší část lidstva je přesvědčení, že se jich Bible naprosto netýká.

Tu první a nejmenší, zato ale nejstarší vrstvu lidstva představují Židé, Hospodinem, Bohem nad všemi bohy, vyvolený lid. Druhá, mnohem širší ale i mladší vrstva je tvořena lidmi křesťanského založení. Ke třetí, největší skupině náleží jinověrci. Bible pro ně nepředstavuje pramen jejich víry. K této skupině fakticky náleží i ateisté.

Přestože hledání Hospodina, Boha nad všemi bohy, je společné jak Židům tak křesťanům, vládne mezi nimi tradiční po dva tisíce let vzájemně kultivovaná nenávist. Rozumně vzato, jde přece o konkurenční vztah. Není na místě kohokoli soudit, nelze však přehlédnout hluboké sebevědomí Židů. Vědomi si své vyvolenosti při hledání cíle s jistotou sobě vlastní míří na opačnou stranu.

Vždyť jsou vyvolení a Země je přece kulatá!

A nezávidím ani sebevědomým křesťanům. Jsou právem přesvědčeni, že musí trefit i se zavřenýma očima.

Historie dvou tisíciletí je pro ně jasným důkazem vyvolenosti!

Já jako barbar, od mládí živený materialistickým racionalismem, stárnoucí policista a bývalý komunista náležím k největší skupině jinověrců a bezvěrců. V této skupině pak cela přirozeně na její samotný okraj. Dnes již na své postavení nežehrám. Ba naopak. Časem jsem přijal s jistým povděkem odstup a pozici nezúčastněného pozorovatele.

Mé barbarské sebevědomí postrádá podobnou tradici o níž by se mohlo opírat. Nebudu hanět ovoce jenž je mi nedostupné, protože ať už náležíte do kterékoli skupiny, všechny nás spojuje jedno. Zní to groteskně, ale všem lidem je společné právě to co je rozděluje.

Rozděluje nás Tradice.

Nový člověk se narodí a než se stačí rozkoukat je obřezán, pokřtěn či jinak v souladu s tradicí předků je mu stanovena životní dráha. Nikdo si nemůže vybírat jakou řečí by chtěl se světem komunikovat. Řadu let trvá než se naučí číst, psát, počítat a pokud má vše hladký spád, jde studovat. Vzdělání a informace tvoří v XXI. století základ sebevědomí člověka. Maturita či akademický titul a člověk zažívá pocit, že se stal svobodným a nezávislým na všem co jej 1/3 života formovalo a svazovalo. Všemu rozumí aby dříve či později zjistil, že teorie a životní praxe se v mnohém zásadně rozchází. A tak mnohému rozumí, ale ještě víc toho nechápe. Každý si to musí prožít a poznat sám na sobě.

Kdo byl vychován ve víře svých rodičů a předků je zřejmě teoreticky lépe disponován k pochopení smyslu svého života. Já tento pevný základ postrádal a tak mi nezbylo než začít sám.

Hledat, pátrat a zase hledat.

Nezačal jsem sám, to Osud mě musel donutit. Až po tvrdých lekcích jsem pochopil, že Život šel zřejmě jinudy než jsem v mladické naivitě spoléhal. V jistém smyslu jsem na mnohé ideály svého mládí rezignoval, když jsem ve svých 23 letech nastupoval službu u policie. Nelituji. A pokud by mi čtenáři detektivek chtěli něco závidět, pak vůbec netuší co vše jsem musel investovat.

Za to mi bylo dáno nahlédnout do osudů mnoha lidí a přesto jsem dlouho na místě přešlapoval. Přečetl nejedno filosofické dílo, ale na Bibli si sám netroufal. Život mne musel pořádně skřípnout, abych se rozhoupal a začal se konečně Ježíšovým osudem vážně zabývat. Protože, kdo dokáže Ježíšův osud pochopit, toho již nemá v životě co překvapit.

V pochopení Ježíšova osudu se nabízí poznání co je Tradice zač, co musíte očekávat i jak se vypořádává s tím, kdo ji ohrožuje. Již před 2000 lety měla moc rušit Boží přikázání. Bylo by pošetilé proti ní bojovat, protože právě Tradice nás pokouší zakládat nové spolky, církve i politické strany aby tak svou moc upevnila a rozšířila. Snad nepřekvapí, že ji nelze ani beztrestně ignorovat.

Ježíš proti Tradici nebojoval!

Proto tím významnější je pochopení jeho slov.

Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká je cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká je cesta, která vede k životu, a málo kdo ji nalézá./Mat 7,13-14/

Bez vlastního úsilí tu úzkou cestu nikdo nenalezne. Je nutno hledat a pokud se někdo hodlá vydat k bráně Života, vyžaduje to i notnou dávku odvahy. Ta cesta je úzkou stezkou a vstoupit na ni může jen jedinec. Nelze se na druhé spoléhat, ohlížet či o jiné opírat. Proto se ani nepokouším někoho vést a leda v zádech můžete cítit můj dech.

Oproti tomu tu širokou bránu TRADICE nemine ani opilec a slepý si k ní může sebevědomě vyšlapovat. Generace otců cestu dostatečně rozšířily a pečlivě upravily, takže vůbec nikdo nemusí nic hledat, nebo se namáhat. Však díky tomu má dnes Tradice tak obrovskou moc, že k sobě váže lidského ducha mnohonásobně větši silou, jak tělo k Zemi zemská přitažlivost.

Že pátrání je základní a charakteristická činnost policie o tom nemusím nikoho přesvědčovat. Však také bez dlouhé policejní zkušenosti bych sotva co při biblickém pátrání odhalil. Mé sebevědomí si může právem na mnohém zakládat a nejedním případem z praxe bych si snadno získal u čtenářů sympatie a pozornost. A přece mým sebevědomím otřásla zcela všední záležitost. Rád se svěřím, neboť kdo vše pochopí, rozhodně neřekne, že jeho se to netýká.

Když jsem v únoru 2004 dopsal "KO" a rozhodl se pokračovat, netušil jsem, že po napsání "Úvodu" bude má tvorba více jak tři měsíce stagnovat. Představa sice byla, ale nedokázal jsem ji dát uspokojivý písemný tvar. Zřejmě na zázraky nevěříte. Já rovněž ne, protože od jistého času na ně spoléhám. A tak jsem trpělivě, tři a půl měsíce, až do půli května čekal na životní lekci, která mi byla i nezbytným tvůrčím impulsem.

Zpočátku šlo celkem o všední případ. Rodiče oznámili na policii pohřešování své třináctileté dcery poté, když se nevrátila ze školy domů. Prvotní šetření potvrdilo, že k tomu zřejmě měla pádný důvod. Ve škole o přestávce kouřila na WC a vysloužila si poznámku do žákovské knížky.

Standardní postup. Popis, styky a vyhlášení pátrání.

Další šetření však naznačilo, že prvotní příčina útěku z domova byla jen vrcholkem velkého ledovce. Mezi kamarádkami se netajila úmyslem odejít z domova, poté co náhodně zjistila, že rodiče ji ve skutečnosti pouze osvojili. K uskutečnění svého plánu si našetřila i slušnou částku peněz ze štědrého kapesného. Kam měla namířeno se zjistit nepodařilo a tak první noc strávila jinde než doma. Druhý den začalo pátrání nabírat na obrátkách. Do akce se zapojili hasiči, městská policie, dobrovolníci a přesto i druhou noc strávila dívka mimo domov. Třetího dne již atmosféra povážlivě houstla. Případ hýbal nejen okresem, ale večer při sledování TV zpráv mohli diváci v celé republice sledovat rojnice policistů pročesávající okolí, kde byla nalezena její školní brašna. Ani vrtulník s termovizí nevedl k úspěchu a dívka i třetí noc trávila kdo ví kde. Mobilní telefon měla trvale vypnutý a nikoho z kamarádů ani spolužáků nekontaktovala. Čtvrtý den byly do pátrání nasazeny všechny síly a dostupné prostředky. Jestliže někomu situace nepřipadala až tak vážná, pak při sledování večerních TV zpráv každý musel uznat, že je veskrze dramatická!

TV zpravidla nesleduji, ale v tomto případě mne TV zpravodajství zajímalo. A právě při sledování dramaticky působivých TV relací mi začalo pomalu docházet, že takové pátrání má jen minimální naději na opravdový úspěch. Rozsah pátrací akce si v mnohém nezadal s hledáním teroristy či zločince. Přitom šlo o nalezení třináctileté dívky, která nedokázala řešit těžkou životní situaci a proto volila útěk.

Na chvíli jsem se zapomněl a vžil do její situace. Pokud ne hned po první noci strávené kdo ví kde mimo domov, pak po druhé zaručeně vše zásadně přehodnotila. Dozajista by přivítala nějakou důstojnou cestu k návratu domů. Nic se jí ale nenabízelo. Naopak, musela si připadat jako štvanec.

A tak mi přišlo na mysl, že vhodnější by bylo, aby pár policistů obešlo všechny její kamarády, známé a připravilo je na to, že je možná osloví jejich kamarádka procházející těžkou životní zkouškou. A pokud by se tak stalo, není třeba hned volat policii, aby jí raději poskytli kontakt na psychologa, který je připraven pomoci při řešení její těžké situace.

Ale současně s tím jsem pochopil, že s tichostí a chytrostí bych zaručeně zle narazil. Zaručeně nikdo by mi odpustil, že se nekonaly pátrací manévry.

A pokud by nevzlétl vrtulník?

No ., potom bych zaručeně ze svého místa "vyletěl" já!

Sotva komu přišlo na mysl, že té dívence bylo třeba chytře "hodit lano", pomoci jí, nikoli ji dopadnout.

Všichni byli zajisté spokojeni, když se pátého dne našla v pořádku nedaleko svého bydliště. Také se mi ulevilo, ale byl jsem otřesen poznáním, že jako policista nesmím pátrat tak, jak by bylo vhodné, ale musím konat co se tradičně očekává.

Proto i při hledání Hospodina, Boha nad všemi bohy, je nezbytné oprostit se od Tradice. Je třeba hledat s mimořádnou vnímavostí, citlivostí a "nechodit s bubnem na zajíce".

Kdo to pochopí, bude tančit.

A nebude to tradiční tanec svatého Víta.

Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má./Mt.13 12/

Možná rozumíte, ale je třeba pochopit!

Že co?

Tak trochu jinak.

Kdo má (chuť hledat), tomu dám a bude mít ještě víc; ale kdo nemá (chuť hledat), tomu bude odňato i to, co má.

Učedníci řekli Ježíšovi:

Pověz nám, jaký bude konec.

Ježíš řekl:

Odkryli jste počátek, že už hledáte konec?

Tam, kde je počátek, tam bude konec.

Blahoslavený, kdo bude stát na počátku,

ten uvidí konec a neokusí smrti.

Tomášovo evangelium

Logion 18

II.

Jistě ne každého jsem dostatečně motivoval k biblickému pátrání, ale co není, to může být. A tak pro toho, kdo dosud nenahlíží do své Bible, budu opět v nezbytné míře citovat z ekumenického překladu z roku 1985, vydala Biblická společnosti v ČSR 1990. Nenechte se zviklat pochybností, zda je to dostatečně "dobrá" Bible. Protože kdo skutečně hledá nalezne i sobě vhodnou Bibli, takže v jisté fázi hledání může být "dobrá" i dětská či obrázková. Ba naopak, kdo již má tu "svou", bude muset nutně překonávat tradiční pokušení, pohrdat ekumenickým překladem. Neulpívejte na Bibli a vyvarujte se jalových polemik o slovíčka. Hlavní je poznání Života a Toho kdo jej dává, abyste nakonec sami pochopili co společného má Bůh, Hospodin, Otec a Jahve.

Praxí ověřenou pravdou je, že úspěch pátrání nezáleží ani tak na výzbroji, jako na důvtipu a odhodlání.

Všechny snahy o nalezení Hospodina, Boha nad všemi bohy, jsou předem odsouzeny k nezdaru, pokud si neujasníte s kým máme co dočinění. Čím více toho budete o hledaném vědět, tím větší je i naděje, že se mu přiblížíte. V policejní praxi se tomu říká profilování hledaného. Většinu dnešních věřících taková opovážlivost může vydráždit až k zuřivosti.

Hledající ale mohu uklidnit. Kdo jde širokou cestou tradice, o toho se Hospodin nezajímá. O toho se zajímají jiní. Jen ale začnete sami hledat, získáte i Hospodinův zájem. Neboť dáváte naději, že naleznete tu úzkou cestu k bráně Života.

Zaručeně tím nejvýznamnějším předpokladem úspěchu je správná orientace. Dříve mořeplavci, dnes turisté dokonce i malí školáci dobře vědí, proč je nutno orientovat mapu k Severu. K topografické orientaci je běžně používán kompas nebo buzola. Podobně je třeba jedním směrem orientovat i Bibli. Na místo citlivého kompasu je však třeba mít vnímavé srdce.

Jinak se to ale má s mapou a Biblí stejně. Podrobná mapa ani vzácná Bible vůbec nezaručuje, že naleznete cíl. Teprve přímo v terénu, na moři či na poušti s mapou a buzolou v ruce se ukáže, kdo nejen že umí mapu číst, ale bez bloudění nalezne i cestu k cíli. A zrovna tak přímo v životě se ukáže, kdo nejen že umí číst Bibli, ale bez blouznění dokáže najít i tu úzkou cestu k bráně Života. Při čtení Bible na správnou orientaci lidé nehledí a proto se nemohou orientovat v převratných událostech XX. a XXI. století. Život se tak nutně jeví jako bezvýchodné bludiště, kde máme jen oči pro pláč.

Problémy se správnou orientací měli lidé od nepaměti. Již před více jak 2000 lety za proroka Jonáše ve městě Niniv, v tom velikém městě, v němž bylo více než sto dvacet tisíc lidí nebylo nikoho, kdo by rozeznal pravici od levice. /Jon 4,11/

Jen na samém počátku lze získat správnou orientaci. Proto je tak veledůležité, pochopení událostí ze samého počátku Genesis.

A tak, ještě než začneme, špetka zkušenosti starého policejního psa, co by časem mohla přijít vhod.

"Učte se pozorovat a mlčet."

Myslete na Jóba, co vše řekl a jak toho nakonec litoval.

"Učte se naslouchat a sledovat."

Čím více toho budete vidět a vědět, tím více budete v pokušení mluvit a diskutovat. Nezapomeňte na Jóba. Ruku na ústa a mlčte! Byl by to konec vaší cesty.

Nesuďte, abyste nebyli souzeni. ./Mt.7,1/

Ne náhodou jsem po osmi letech usilovného biblického pátrání došel na počátek Genesis. Pokusím se zúročit nejen oněch osm let, ale i své životní zkušenosti. Počátek Stvoření jsem četl mnohokrát, ale až nyní krom toho že rozumím vidím i širší souvislosti.

Uvedu vše co vidím, to ale neznamená, že sami nemůžete vidět mnohem víc.

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh:"Buď světlo!" A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první./Gn 1,1-5/

Připomínám, že jde o komprimovanou informaci, kterou je třeba s citem rozbalit. Sama o sobě je příliš kusá než aby bylo možno si utvořit představu o poměrech panujících na počátku stvoření Země. Ale dík Jóbovi, respektive vystoupení Elihú a projevu samotného Hospodina si lze hodnověrnou představu vytvořit.

Na první pohled se může zdát, že z této informace se o Bohu nedovíme nic podstatného. Ve skutečnosti se nám však podává, že Stvoření mělo dvě etapy. V první etapě, zcela na samém počátku stvořil Bůh Nebe a Zemi. Až ve druhé etapě přichází ona zdánlivě nejzáhadnější a nejtajemnější forma tvoření. Bůh řekne "Buď světlo!" a bylo světlo. Ve stejném stylu pokračovala i další tvůrčí činnost. Co Bůh řekl, to se stalo! Nemusíte se stydět. Já sám takovému tvoření rovněž nemohl dlouho přijít na kloub. Vždyť kupříkladu informace jak na počátku šestého dne byli stvořeni pozemští živočichové I řekl Bůh: "Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře!" A stalo se tak. /Gn.1 24/ ..no nezní to až příliš pohádkově?

Ne, právě naopak! Je to tak ryze racionální, že až to vše skutečně pochopíte, ztuhne vám v žilách krev. To se však hned na počátku nesmíte nechat svést očima a hledat boží slovo, které má tu bájnou tvůrčí moc. Ono všemocné vesmírné LOGOS, které od nepaměti všichni lidé hledají. Přitom však bez uzardění a jediného mrknutí oka zaměňují příčinu za následek. Bylo by mařením času hledat LOGOS, je třeba pochopit co předcházelo tomu, než Bůh mohl začít tvořit slovem. Musíme si ujasnit poměry v první etapě tvoření. Dík Jóbovi se nám o tom dostává naprosto spolehlivá informace přímo z úst Hospodina.

Na to odpověděl Jóbovi ze smrště Hospodin slovy:

"Kdo to zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy? Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě. Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom. Víš, kdo stanovil její rozměry, kdo nad ní natáhl měřící šňůru? Do čeho jsou zapuštěny její podstavce, kdo kladl její úhelný kámen, zatímco jitřní hvězdy společně plesaly a všichni synové Boží propukali v hlahol? Kdo sevřel moře vraty, když se valilo z lůna země, když jsem mu určil za oděv mračno a za plénku temný mrak, když jsem mu stanovil meze, položil závory a vrata a řekl: >Až sem smíš přijít, ale ne dál; zde se složí tvé nespoutané vlnobití!< Zdali jsi ty někdy za svých dnů dal příkaz jitru a vykázal jitřence její místo, aby se chopila okrajů země a svévolníci byli z ní vytřesení?./Jb.38 1-13/

Zcela na počátku byl Hospodin jako každý jiný bůh. V počátečním Chaosu neměl žádný bůh žádnou povinnost. Práva každého boha končila tam, kde začínala práva jiného. Byly to božsky opojné časy. Jitřní hvězdy plesaly, všichni bohové propukali v hlahol, každý bůh si užíval své jedinečnosti a výjimečnosti. Všichni se skvěle bavili, nikdo se o nic nestaral, vše bylo !!absolutně free!!, nebylo ani vpravo či vlevo, nahoře ani dole. Byla to ta nejryzejší svoboda o které dnes lidé mnoho vypráví a feťák co si dal "zlatou šlehu" ji i okusil.

Ale jeden, jediný bůh se od všech bohů, kolik jich jen v celém nebeském zástupu je, zcela zásadně odlišoval. Zatím co všichni bohové plesali, užívali si a slavili, on se žádných spolků a božských akcí nezúčastňoval. Byl všem bohům k smíchu, když kdesi na periferii Chaosu začal budovat jakousi Zemi. Byl pohrdán, neboť se neslušelo aby bůh natahoval měřící šňůru, budoval základy, dával všemu tvar.

Bylo to ostudné. No považte, bůh pracoval!

Je nasnadě, že prvotní božské opojení dlouho nevydrželo. Každý bůh si zakládal výhradně na své jedinečnosti, jeden na kráse, druhý na chytrosti, někdo na síle jiný na mazanosti. Objevila se řevnivost, jeden druhého hleděl předstihnout, ale především ovládnout. Bohové si vzájemně konkurovali, někteří i diktovali. Objevily se pletichy, tajné spolky jedněch proti druhým. Přetvářka a licoměrnost byly na denní pořádku.

A co ten všemi pohrdaný?

Nikdo se jej nebál, nikoho neohrožoval a proto jej ignorovali. Měli jej za podivína, který, kdo ví proč se namáhal a všemu dával smysl.

Že vám to něco připomíná? No jak by ne. Nikoliv náhodou jsou poměry z počátku Stvoření stále více podobné těm dnešním poměrům na Zemi. Pověsti o bozích jsou totiž reálnější víc než si připouštíme.

Kdo by nevěděl, že s jídlem roste chuť. Ten, kdo měl málo chtěl víc a kdo hodně, ten nejvíc. A byli i bohové, kteří chtěli všechno a stali se hrozbou všem ostatním. Postupem času již nikdo neplesal, nehlaholil a došlo to tak daleko, že žádný bůh si nebyl !!nikde!!nikým!! a naprosto ničím jist!! A když už nevěděli kudy kam a byli nadobro v koncích, vzpomněli na toho božího idealistu z periferie Chaosu.

Začali si cenit, že jedinou jistotou v Chaosu bylo vždy jeho slovo. Neměl sice žádnou zvláštní moc, ale mimořádná byla jeho absolutní spravedlnost. Všem bohům najednou imponovalo, jak konstruktivní a spravedlivý řád dal svému dílu. Ale především, přestali se smát, že základem své morálky učinil nezištnost.

Že nezištnost? No to se zaručeně musí každý z lidí smíchy potrhat. To proto, že zatím stále ještě není nejhůř! Každý si myslí "Na mě nikdo nemá, já se dokážu o sebe postarat." Tento omyl bohové už dávno překonali, neboť poznali, že v zájmu všech musí Chaos dostat smysl a Řád. I když pravda, s těžkým srdcem opouštěli svou svévolnou svobodu, aby se podřídili mravnímu řádu jednoho boha.

Rozhodl jeho ryzí charakter. Žádný bůh nepozbyl nic ze své moci ani důstojnosti, jen se museli vzdát pokušení vměšovat se do cizích záležitostí. První povinností bylo uznat Zákon - "akce - reakce" - a respektovat Spravedlnost - "oko za oko - zub za zub".

Nepochybně naprosto neuvěřitelnou se bude každému zdát skutečnost, že museli toho božího podivína pracně a dlouho přemlouvat. Byl totiž prozřetelný a velmi dobře věděl jaké důsledky to pro něj osobně bude představovat. Proto dlouho vzdoroval, až pak přece jen všem zavelel "Buď světlo!"

Ti kdo uposlechli se jasně odlišili od těch, kdo neposlechli. V Chaosu byla provedena první a základní orientace.

Dobrý byl, kdo vykonal vůli velícího. Ovladatelné síly byly odděleny od neovladatelných, světlé od temných, konstruktivní od destruktivních.

Chaos začal dostávat Řád, kde každému byly stanoveny existenční podmínky.

Tak se v Chaosu jeden bůh stal zcela přirozenou autoritou, jistotou všech bohů na věčné časy.

Jeden bůh se všem bohům stal Bohem - HOSPODINEM. V Chaosu zavládl Řád. Byl nastolen Zákon.

Dík morální ryzosti a spravedlnosti se Spravedlivý stal Všemocným. V očích všech bohů, celého nebeského zástupu se stal Úctyhodným. Každé slovo, které vyslovil, světil svou úctyhodností. Jeho slovo bylo hodno stát se realitou. Proto příkladně, když Úctyhodný řekl třetího dne "Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!"/Gn 1, 9/ ty bytosti z nebeského zástupu, které se o to mohly přičinit udělaly vše pro to aby se stalo tak, jak řekl Hospodin. Nikoliv jedno slovo ­ Logos ­ ale !!každé!! slovo, které Hospodin vyslovuje je posvěceno jeho úctyhodností a všichni, nejen bohové, se usilují aby je proměnili ve skutek.

Tradice a zkušenost dnes nikomu nedovolí aby něčemu takovému mohl uvěřit. Vždyť co by za to každý z lidí dal, aby celou Zemi, všechny lidi ovládl. Lidé neuvěří, neboť nevědí co je Spravedlnost a netuší, jak obrovské břemeno na sebe Hospodin vzal, co obětoval a k čemu se !!zavázal!!

Kdeže svoboda a volnost!! Trudným břemenem je úradek Boží.

Tlachy o svobodě lidé sami sebe usvědčují, že Hospodin jim bohem rozhodně není! Všeobecné úctě lidí se dnes těší ten, kdo má silnou ekonomiku a tvrdou měnu. Jistí to tajné služby a armáda zbraněmi co mohou z nebe kdykoliv a kamkoliv na Zemi udeřit. Lidé si jen nalhávají, že věří v Hospodina. Ctí jej pouze a jen ústy. Na místo Desatera uctívají boha co vládne dvěma slovy!

1. Má dáti!

2. Dal!

Jeho jméno je MAMON.

Před 2000 lety měla Tradice otců moc rušit Boží přikázání. Dnes má Mamon mnohonásobně větší moc.

Nemusí nic rušit! Zcela nerušeně vše řídí!!

V Genesis může každý sledovat, jak byl nastolován Řád. Vše se stávalo realitou v souladu s vůlí jediného Boha. Vše bylo dobré, neboť vládla jen jediná vůle, které se vše podřizovalo.

Nejen bohové, všechny bytosti co jich v nebeském zástupu je vzhlížely k Hospodinovi jako k Bohu a dostali jej tak do nezávidění hodné situace. Již se nemohl s nikým přátelsky a nezávazně setkávat, důvěrně s někým promluvit. Vše co řekl a vykonal bylo pro všechny absolutně závazné a stejně definitivně zavazující to bylo i pro Hospodina. Proto se vtíravou společnicí Hospodina stala samota.

Zásluhou Hospodina dostal ve Stvoření každý spravedlivý úděl. Vše bylo dobré, ale sám Hospodin strádal samotou. Sám na sobě poznal, jaké to je být sám!

A nelze se divit, že potom co myslel na všechny a na vše, na konci šestého dne konečně pomyslel i na sebe. Přistoupil k tomu, že učinil Člověka, aby byl obrazem podle Jeho podoby.

Šestý den Stvoření je mimořádně významný tím, že byli stvořeni lidé a Člověk. Zřejmě sotva kdo si uvědomuje, že právě zde dochází k nejtěžší a trvalé dezorientaci. Získat správnou orientaci může jen ten, kdo přestane zavírat oči před skutečností, že lidé a Člověk neměli naprosto nic společného! Tedy, až na svého Stvořitele.

Lidé měli plodit a množit se, naplnit zemi a panovat nade vším živým.

Člověk byl postaven do zahrady v Edenu aby ji obdělával a střežil a měl být obrazem Božím.

Je na každém jednom samotném zda se probere a otevře oči, či zda věren tradici zůstane slepý. Není co ztratit, můžete jen získat. Každý si může sám sobě odpovědět na otázku:

• kdo by plodil a množil se a také jak, když v šesti dnech stvoření Hospodin se ženou pro Člověka vůbec nepočítal
• kdo by naplnil zemi a panoval nade vším živým, kdyby Člověk zůstal v zahradě Edenu?!

Lidé byli stvořeni zcela nezávisle na existenci Člověka. Kdyby Člověk nebyl vyhnán mezi lidi měli bychom dnes za potravu každou bylinu nesoucí semena i každý strom na němž rostou plody se semeny. Nikdo by se neživil masem jiné živé bytosti. Dodnes by lidé a všechny živé bytosti žily v dokonale harmonických poměrech. Země byla Hospodinem budována jako ideální svět pro vše živé. Život na Zemi měl být protikladem poměrů panujících v Chaosu. Země byla odvěkým sídlem Hospodina. Zde budoval ráj pro lidi a všechny živé bytosti. Zvlášť chráněným místem, privátním územím Hospodina byla zahrada Edenu. Tam postavil Člověka aby se s ním mohl nerušeně setkávat.

Stvořením Člověka šestého dne ukončil Hospodin veškerou stvořitelskou činnost a to jak na Zemi tak na Nebi. Sedmý den je pro správnou orientaci veskrze mimořádný. Zvláštní pozornost si zaslouží skutečnost, že Spravedlivý, Všemocný a Úctyhodný - Hospodin, který nikdy neříká nic dvakrát, dal hned sedmkrát najevo že stvoření bylo definitivně skončeno.

Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy. Sedmého dne dokončil Bůh veškeré své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo./Gen.2,1-3/

Je proto neuvěřitelné, že by toto rozhodnutí změnil, aby pro Člověka utvořil ještě ženu. Ty méně vnímavé upozorním na rozdíl mezi stvořením a utvořením. Žena pro Člověka byla utvořena již ze stvořeného základu, jímž byl Člověk. Někdo si řekne, že na takových detailech mnoho nesejde, protože Všemocný Hospodin může přece všechno! To sice pravda je, ale zřejmě vůbec nechápete co to je čest, jak se získává a jak ji lze ztratit. V dnešní době nikdo na čest nehledí. Prvotní je ekonomika. Konkurence je tvrdá a na čestný slovo nikdo nikomu nic nedá. Primární je získat peníze! Na způsobu a původu vesměs nesejde. Čím více peněz a majetku tím větší obdiv a úcta mezi lidmi.

Ale základem morálky Hospodina, a můžete se zase řehtat sebevíc, byla a je nezištnost!

Ke stvoření Člověka vedla Hospodina vlastní špatná zkušenost se samotou. Člověk byl jen jeden a nebyl žádný rozumný důvod k tomu aby se množil. Člověk byl sám a měl zůstat sám! Na konci stvoření Hospodin viděl, že vše co učinil, je velmi dobré. Byl spokojen, ale současně viděl, že jedno přece jen dobré není.

"Není dobré, aby byl Člověk sám."/Gn 2 18/

Kdo by si nepomyslel: "Taková maličkost, prkotina, vždyť kdo se kdy zajímal zda jsem sám a jak mi je?" Alespoň si hned dobře uvědomíte komu je vlastní altruismus a komu egoismus. Jak hluboce propastný je rozdíl mezi vnímavým srdcem Hospodina a tvrdým srdcem dnešního člověka. Stvořením Člověka se Hospodin sice zbavil samoty, dosáhl vlastního uspokojení, ale do stejně nezávidění hodné situace uvedl Člověka. Když Člověk nenalezl mezi zvěří a vším co již bylo stvořeno pomoc sobě rovnou, přistoupil Hospodin k utvoření ženy pro Člověka. A tomu věřte, že velmi, velmi dobře věděl, jak riskantní činí krok. Hospodin však věřil, že tak jako jej na slovo poslechly všechny bytosti ve stvoření, že stejně i Člověk uposlechne příkaz, aby nejedl ze stromu poznání dobrého a zlého, aby se jej ani nedotýkal. Komu jinému by měl věřit víc, když ne svému obrazu, Člověku.

K pochopení Hospodinova záměru o smyslu sedmého dne je namístě uvést dva případy, které významně poznamenaly tradiční chápání smyslu sedmého dne. První případ porušení svátosti sedmého dne je z doby, kdy Hospodin vedl svůj vyvolený národ z Egypta do země zaslíbené.

Když Izraelci prodlévali na poušti, přistihli muže, který v den odpočinku sbíral dříví. Ti, kdo jej přistihli, jak sbírá dříví, přivedli jej před Mojžíše a Árona a před celou pospolitost. Dali ho střežit, neboť nebylo zřejmé, co se s ním má stát. Hospodin řekl Mojžíšovi: "Ten muž musí zemřít. Celá pospolitost jej ukamenuje venku za táborem." Celá pospolitost jej vyvedla ven za tábor a ukamenovala ho, až zemřel, jak Hospodin Mojžíšovi přikázal./Nu.15,32-36/

První co asi mnohého napadne, ale jenom napadne, protože lépe je mlčet, že sedmého dne učinil Hospodin pro Člověka ženu a nic se nedělo. A tady, jeden nešťastník sbíral dříví a ten samý Hospodin jej odsoudil k smrti ukamenováním. Dobře že mlčíte, protože tento případ se stal pro Židy základem tradice, kterou mudrci a znalci Zákona dopodrobna propracovali. Problematika činnosti sedmého dne byla upravena řadou nařízení, aby lidé zbytečně neriskovali ukamenování třeba tím, že ušli víc kroků, něco vzali do ruky a strčili to do kapsy. Problematika sedmého dne byla nejzapeklitější právní záležitostí.

Ten druhý případ je z doby před 2000 lety, a protagonistou byl Ježíš.

Vešel opět do synagogy; a byl tam člověk s odumřelou rukou. Číhali na něj, uzdraví-li ho v sobotu, aby jej obžalovali. On řekl tomu člověku s odumřelou rukou: "Vstaň a pojď doprostřed!" Pak se jich zeptal: "Je dovoleno v sobotu jednat dobře, či zle, život zachránit, či utratit?" Ale oni mlčeli. Tu se po nich rozhlédl s hněvem, zarmoucen tvrdostí jejich srdce, a řekl tomu člověku: "Zvedni ruku!" Zvedl ji, a jeho ruka byla zase zdravá. Když farizeové vyšli, hned se proti němu s herodiány umlouvali, že ho zahubí./Mk 3 1-6/

Je to jen jeden z mnoha případů, kdy Ježíš očividně a zcela záměrně ignoroval všechna tradiční nařízení o svěcení sedmého dne. Konáním zázraků v posvěcený den evidentně provokoval a koledoval si tak, že skončí jako hříšník co na poušti sbíral dříví. Jestliže na poušti Židé nevěděli jak s hříšníkem naložit, pak Ježíše by vládnoucí elita s potěšením ukamenovala hned na místě. Neměli však odvahu pro jeho oblibu u lidu.

I doba byla jiná. Nikoho ani nenapadlo, že je třeba dotazovat se na vůli Hospodina. V mnohém to bylo jako dnes.

Vládla Tradice. Kněží a zákoníci na vlastní pěst!

Chátra potřebovala dostat pořádnou lekci, aby si jednou pro vždy zapamatovala koho se bát, kdo je pánem v Izraeli. A vskutku, podařilo se! I bez kamení skončil Ježíš stejně jako hříšník co na poušti sbíral dříví. Tradice v Izraeli nadobro zvítězila. 2000 let se žádný žid neodvažuje ani pomyslet, že by Ježíš byl Boží syn a všichni poslušně dbají tradiční ustanovení o svěcení dne odpočinku.

Kdo však nezavírá oči strachy jako Židé, tomu je zřejmé co společného mělo konání Hospodina a Ježíše a v čem se jejich činnost zásadně lišila od hříšníka, který byl za sběr dříví Hospodinem odsouzen k smrti. Není to činnost sama. Hříchem není ujít 7 či 10 kroků, natáhnout ruku či sbírat dřevo v den odpočinku. Klíčem všeho je účel vykonávané činnosti. Hospodin i Ježíš konali dobro naprosto nezištně ve prospěch druhého, kdežto hříšník sbíral dřevo zcela nepochybně jen pro sebe.

Zejména u Hospodina je třeba si znovu a dobře uvědomit, že po ukončení tvoření v celém Stvoření nikdo ničím nestrádal. I Hospodin se zbavil tíživé samoty, ale nepříjemným účinkům samoty vystavil Člověka. To je pro Úctyhodného absolutně nemyslitelné. Každý si může být jist tím, že Hospodin má mimořádně vnímavé srdce, raději by dál strádal sám, než aby neprávem strádal někdo jiný. To proto učinil v našich očích nečekaný a Jemu samozřejmý skutek, že Člověku učinil ženu i v den, který sám zasvětil odpočinku. Židé mohli šest dní svobodně konat svou vůli, starat se o sebe. Sedmého dne se však měli pokořit vůli Hospodina. Alespoň jeden den v týdnu měli hledat a konat vůli Hospodina a ne vůli svou. Měli konat Dobro, zcela nezištně konat dobro druhému, potřebnému. Připomínat si komu za vše vděčí. Péčí o bližního projevit svůj vděk Hospodinovi.

Hospodinovi nelze sloužit lépe, než nezištnou službou bližním a potřebným. Židům tento Hospodinův záměr zcela zjevně unikl. Všemu nasadili korunu, když Ježíše nechali ukřižovat. Nechtěli slyšet, že Hospodin žádá "Milosrdenství a ne oběť"/Mt 9 12/. Nic platno, že na každém kroku jim předváděl, jak si to Hospodin představuje. Raději zavřeli oči a dál zůstali slepí. Dodnes to uniká každému, kdo něco takového nechce slyšet ani vidět.

A tak by snad již nemělo být pochyb, že Hospodin byl nejen Spravedlivý, Všemocný a Úctyhodný, ale i Milosrdný! A to je ta nejvzácnější vlastnost od níž je jen krůček k Lásce.

Jsme stále na samém počátku Bible a počátek neopustíme dokud jej veskrze nepochopíme. Snad sami nakonec uznáte, že pokud není odhalen počátek, není naděje na nalezení konce.

Utvořením ženy pro Člověka byl veskrze mimořádný čin a nevyplácí se ledabyle jej přecházet. Nechci se opakovat, jen znovu připomenu, co je tradičně přehlíženo.

Bůh ženě pro Člověka nevdechl dech života!

Lidé, zemská zvěř, nebeské ptactvo, vše co se plazilo po zemi mělo živou duši, Člověk dech života, ale ženě utvořené pro Člověka nebylo nic takového dáno. Žena pro Člověka byla utvořena aby mu byla jen pomocí jemu rovnou. V XXI. století jsme obklopeni mnoha pomocníky bez dechu života a živé duše a tak by snad již nemělo nikomu činit vážnější problém pochopit, čím vlastně byla žena utvořená pro Člověka.

Byl to robot z masa a kostí. Podobné roboty představil počátkem XX. století Karel Čapek ve své hře R.U.R.. Žena pro Člověka však byla mnohem dokonalejší. Po vyhnání ze zahrady Edenu umožnila Člověku jeho reprodukci, čehož Čapkovi roboti nebyli schopni. Reprodukován byl ale jen Člověk, nikoliv jeho žena Eva. Ale to už bych předbíhal.

Poslední tři roky jsem soustředil hlavní úsilí na pochopení soužití Člověka a jeho ženy v zahradě Edenu. Jaké změny nastaly v jejich životech po požití ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, ale zejména, jak po vyhnání ze zahrady Edenu změnil Člověk život lidí a všeho pozemského. Nelitujte čas a vraťte se k událostem v zahradě Edenu, hloubejte o všech převratných změnách. A na co především nezapomínejte, pochopit jak vše působilo na Hospodina, co prožíval. Máte k dispozici celou Bibli a rovněž zkušenost svého vlastního života. Ale pamatujte, jde o minulost a na té nelze nic změnit. Tou největší pošetilostí by bylo kohokoliv soudit. Je třeba pochopit, poučit se a neopakovat chyby jich že dopustili jiní.

Žena utvořená pro Člověka mu byla pomocí v době, kdy se Hospodin se svým obrazem, Člověkem, nestýkal. Hospodin se setkával s Člověkem, nikoliv se ženou. Ta byla utvořena pro Člověka.

Hospodin měl důvod ke spokojenosti, ani Člověk ničím nestrádal, zato slabým článkem všeho byla právě žena utvořená pro Člověka. Žena Člověku záviděla jeho vševědoucnost, které se mu dostalo dík duchaplnosti. Žárlila, protože s ní se Hospodin nestýkal. Znáte snad někoho, kdo na jejím místě by zůstal zcela netečný? Neuškodí znovu připomenout část božího sdělení ze snu jenž měl Elífaz Témanský.

"Pošetilce zabíjí vztek, žárlivost usmrcuje prostoduché./Jb5 2/

Dobře si zapamatujte a nikdy nezapomeňte, že pokušitel nikdy nepřichází sám od sebe! Byla to žárlivá touha, kterou žena utvořená pro Člověka přilákala Hada, nejzchytralejšího ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil. Had řekl ženě to co chtěla slyšet, že není čeho se obávat, že požitím zakázaného ovoce nepropadnou smrti, ale naopak budou jako Bůh znát dobré i zlé. To byl pro ženu utvořenou pro Člověka dostatečný argument aby ochutnala zakázané ovoce. Věřila, že se vyrovná Člověku s nadějí, že možná získá i přízeň Hospodina. Člověku nic nechybělo, měl vše a těšil se přízni Hospodina. Jen si nejsem jist, zda mu bylo dostatečně zřejmé kým Hospodin skutečně je.

Poté co žena utvořená pro Člověka ochutnala plody ze stromu poznání dobrého a zlého jako první otevřela oči a poznala, že je nahá a že nahý je i Člověk. Člověk byl s ní a dobře viděl co se chystá udělat a v ničem jí nebránil. Byl sice vševědoucí, ale nevěděl jaké jméno má dát své ženě a co zejména, nevěděl co to je propadnout smrti. A to jej velmi zajímalo. S napětím očekával co se bude dít až žena ochutná zakázané ovoce. A nedělo se vůbec nic! Neviděl žádnou změnu. Vrcholem všeho bylo, že žena se mu začala smát! A smála se jako blázen a nedokázala vysvětlit čemu se směje!? Člověka ovládl nesmírný vztek. Když bral od své ženy zakázané ovoce aby je ochutnal věděl velmi dobře co činí.

Pošetilec! Sice všechno věděl, ale naprosto nic nechápal a chtěl taky jako žena propadnout smrti!!

Poznání vlastní nahoty je důkazem toho, že oba si uvědomili sebe sama, své tělesné odlišnosti a proto si spletli suknice a přepásali se jimi. Změny byly tak významné, že raději znovu položím každému před oči záznam scény setkání s Hospodinem.

Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: "Kde jsi?" On odpověděl: "Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se." Bůh mu řekl: "Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?" Člověk odpověděl: "Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl." Proto řekl Hospodin Bůh ženě: "Cos to učinila?" Žena odpověděla: "Had mě podvedl a já jsem jedla."/Gen.3,8-13/

Člověk a jeho žena uslyšeli hlas a cítili denní vánek. Tímto veskrze jedinečným a nezaměnitelným způsobem nás Autor informuje, že se jim vedle zraku aktivoval i sluch a hmat. Hospodin postrádal Člověka, nikoliv jeho ženu. Člověk se ukryl poté co zaslechl Hospodinův hlas. Do té doby se Člověk nebál. Bojí se, protože slyší Hospodinův hlas a neví co to je. To ale ještě není strach, ten pozná jako první někdo úplně jiný.

Pozornost si zaslouží, jak Člověk Hospodinovi odpověděl. Neodpovídá na otázky, kdo mu řekl o nahotě, a zda nejedl zakázané ovoce. Člověk vědom si své viny lže!! Je to znamenitá lež, svou dokonalostí odpovídá jeho vševědoucnosti. Lidé ve své naivní slepotě věří, že Člověk se stal obětí hadí vychytralosti a ženské žárlivosti. Mlčí a myslí si, že bez viny není ani Hospodin, neboť On mu přece dal ženu, která mu dala zakázané ovoce. Ale na Hospodina si s ničím takovým nepřijdete. Člověku bylo mnoho dáno a proto bylo tím více očekáváno. Vinen prokletím země je Člověk a nikoliv žena a Had.

Co lze v dramatické situaci snadno přehlédnout, že na rozdíl od Člověka se žena utvořená pro Člověka ničeho nebála. K pochopení by měla pomoci slova Hospodina, jimiž promlouval k Jóbovi.

Pštrosice mává křídlem, není to však peruť s brky čápa; svá vejce ponechává na zemi a zahřívá je v prachu, zapomíná, že je noha může rozšlápnout a polní zvěř rozdupat. Se svými mláďaty zachází tvrdě, jako by nebyla její, nemá strach, že bude její námaha marná. Bůh jí totiž odepřel dát moudrost, nedal jí ani díl rozumnosti. Když se však vyplašena vymrští, je jí k smíchu kůň i s jezdcem./Jb 39 13-18/

Ženě, která byla učiněna jako pomoc pro Člověka nebyla Hospodinem dána žádná moudrost, ani díl rozumnosti. Změny vnímání vyvolané požitím zakázaného ovoce jí vyplašily a byl to právě spontánní a upřímný smích, který u Člověka vyvolal ten největší vztek. A když mu nabízela zakázané ovoce, aby si také vzal, ochutnal a taky poznal, s potměšilou radostí intelektuála ji poslechl. Prahnul po poznání co to je propadnout smrti. U Člověka a jeho ženy došlo k uvědomění si vlastní jedinečnosti což byl základ individuálního sebevědomí. Dosud byli zcela závislí na jediné jim společné vůli, na Hospodinovi. Dosud neznali jinou vůli a proto jim vše bylo dobré. Sami to změnili tím, že udělali co měli zakázáno. Učinili co bylo protikladné vůli Hospodina a to bylo zlé.

Vše co do té doby Hospodin na Zemi stvořil bylo velmi dobré! Jak již bylo vzpomenuto, Země byla odvěkým sídlem Hospodina. Zde vybudoval ideální a harmonické prostředí, které mělo být protikladem chaotických poměrů vládnoucích na Nebi.

Pro Hospodina nastala žalostně paradoxní situace. Na Nebi, kde o nic neusiloval natož aby o co stál, tam se stal naprosto přirozenou a absolutní autoritou, Bohem nad všemi bohy, Hospodinem. Zato zde na Zemi, kde vynaložil veškeré své úsilí, kde by to naprosto nikdy nečekal, v samotné zahradě Edenu, právě tam mu povstaly hned dvě na jeho vůli nezávislé bytosti. Člověk a jeho žena. A to bylo moc, moc zlé!

Vážnosti situace odpovídají slova Hospodina.

I řekl Hospodin Bůh: "Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky." Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života./Gn 3 22-24/

O ženě řeč není, tou nejvýznamnější bytostí se svobodnou vůlí byl Člověk. Ne že by se Člověk stal bohem. Věděl co je dobré - vůle Hospodina - co zlé - vlastní vůle - a tím byl jako bůh. Ale na rozdíl od bohů, kteří znali dobré a zlé a svého Boha si již vybrali, Člověk zatím nic zlého nepoznal, neměl žádnou zkušenost.

Byl to teprve počátek Chaosu na Zemi.

Pro Hospodina to musela být hrozná rána. Člověk přestal být obrazem podle představy Hospodina. Zapudil jej, neboť nemohl riskovat, že by vztáhl ruku po stromu života a byl živ navěky. Neměl mnoho na výběr. Rozumně vzato, mohl je zničit, ale šlo o nesmírně citlivou záležitost. Člověk byl Jeho obrazem. Nebylo žádné dobré řešení a tak zřejmě ze všech špatných možností vybral to nejmenší zlo. Vyhnal Člověka a jeho ženu ze zahrady Edenu na zemi mezi lidi a vše živé co dosud žilo v naprosto harmonických poměrech a dokonalém souladu s vůlí Hospodina.

Požití zakázaného ovoce vyvolalo u Člověka a jeho ženy převratné změny. Vnucuje se řada otázek. Třeba čím do té doby viděli, když nám známé oči to zřejmě nebyly. A také co vlastně viděli, když svou nahotu neviděli. Zatím o tom hloubejte sami, dosud nenastala příhodná situace rozebrat hlubší podstatu těchto změn.

V dané chvíli je třeba znovu a plně vstřebat jinou mimořádně významnou informaci. Že Člověk dokázal svou ženu pojmenovat.

Člověk svou ženu pojmenoval Eva (to je Živa), protože se stala matkou všech živých./Gn 3 20/

První co Člověk po požití zakázaného ovoce poznal, že on svým potomkům život dávat nebude. Není pochyb, že Hospodin stvořil Člověka jako formu ­ prach ze země a tu naplnil obsahem ­ vdechl mu v chřípí dech života aby se stal živým tvorem. A tak je tomu ve své podstatě dodnes jen s tou změnou, že formu již netvoří Hospodin. Formu ­ tělo rodí na svět žena. Ve chvíli, kdy forma ­ tělo opouští lůno matky je to zas jen Hospodin, kdo naplňuje formu ­ tělo obsahem - dechem života. To je okamžik, kdy se dítě stává živým tvorem. Žádný muž nikdy nevdechl dítěti život. Bude to rána pro mnohé muže, co si zakládají na svém otcovství. Zranit to ale může jen samolibého "chcípáka", protože skutečný chlap ten ví, že jeho primární povinností není péče o pomíjivou formu ­ tělo, ale péče o věčný obsah ­ duši.

Je zcela zbytečné více se o tom rozepisovat, protože každý "chcípák" věren Tradici musí proti něčemu takovému zcela přirozeně protestovat. A vysvětlovat, že svébytnou paměť má jak forma tak i obsah, no to už by z toho někoho mohl trefit i šlak a nemám zapotřebí výčitky chcípáků poslouchat.

Lépe je věnovat pozornost události, ke které by naprosto nikdy nedošlo, kdyby Člověk a jeho žena neselhali a neochutnali zakázané ovoce. V zahradě Edenu by Člověk svou ženu nikdy nepoznal a ona by nikdy neporodila ani jednoho ze tří Synů člověka.

I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Tu řekla: "Získala jsem muže, a tím Hospodina." Dále porodila jeho bratra Ábela. Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem./Gn 4 1-2/

Nevíme jak Kain přišel ke svému jménu, kdo mu je dal. Jedno je ale jisté, Kain byl prvorozený Syn člověka. Slova Evy jsou mimořádně důležitou informací. Eva nemohla uvěřit, že dosáhla v co již ani nedoufala. Přece jen získala Hospodina i když zcela jinak, než si v zahradě Edenu představovala. Narodil se jí syn, muž a nevěděla, natož aby znala jak se o něj starat. A tak se musel postarat někdo jiný.

Ne, Člověk to rozhodně nebyl! Ten na tom byl s rodičovskou zkušeností jako jeho žena. Adam, když si mohl vybrat mezi rodičovskými povinnostmi a svými tužbami, hodil povinnosti za hlavu a táhl za svýma očima, za krásou lidských dcer. Adam myslel jen na sebe, namísto aby se staral o výchovu synů. Položil tak základ TRADICI, jejímž uhelným kamenem je mýtus o nadřazenosti muže nad ženou. To aby paraziti mohli ospravedlnit smysl své existence.

Kdo jiný se asi mohl postarat, než Hospodin. Nejen že Kainovi vdechl život, ale musel bezradnou Evu vést a v mnohém i oba rodiče nahradit. Tak si Eva získala pozornost Hospodina. U druhorozeného Syna člověka, Ábela, se již Hospodin starat nemusel. Eva již měla základní mateřskou zkušenost.

A tak Kain jako první, jediný a po něm již nikdy žádný jiný měl Hospodina za otce i matku.

Při narození Ábela již byla Eva obeznámenou matkou a rovněž Adam byl obeznámen s rolí otce. Středem našeho zájmu je ale Hospodin o němž víme, že je Spravedlivý a vnímavého srdce. Člověk byl zapuzen, ale narozením Syna člověka se změnil Hospodinův vztah k Evě. Jestliže oba rodiče, Adam a Eva byli ve vyhnanství na zemi svou vlastní vinou, pak oba Synové člověka, Kain i Ábel se zde ocitli bez vlastního zavinění. A k tomu Spravedlivý, Úctyhodný a Milosrdný Hospodin nemohl zůstat lhostejný. Oba bratři se dozajista těšili Hospodinově přízni a tak zcela přirozeně na projev vděku přinesli oba Synové člověka každý za sebe obětní dar.

Kain byl mimořádně sebevědomý muž. Jak by ne, když otcem i matkou mu byl sám Hospodin. Oproti tomu jeho bratr Ábel vychovávaný samostatnou, ale v mnohém stále nezkušenou Evou již postrádal základ Kainova sebevědomí. Sebevědomý Kain se stal zemědělcem a nesmělý Ábel pastýřem ovcí. Kain měl být na co hrdý a jako projev vděku přinesl Hospodinovi obětní dar z plodin země. Rovněž Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku.

Stalo se to, co by nikdo rozumný nečekal. Hospodin shlédl na obětní dar Ábelův, ale Kaina a jeho obětní dar nechal bez povšimnutí. Sebejistého Kaina ovládl hněv až zesinal v tváři. Kain si to neuvědomuje, ale nám nesmí uniknout, že situace se navlas podobá té ze zahrady Edenu, při níž otec jeho formy, Člověk, propadl smrti. Znovu připomenu část veledůležitého božího sdělení "Pošetilce zabíjí vztek, žárlivost usmrcuje prostoduché./Jb5 2/

Byl to opět nesmírný vztek, který ovládl Kaina natolik, že když byli s bratrem na poli, povstal proti Ábelovi a zabil jej. Kain stejně jako Člověk neposlechl hlas Hospodina. Jestliže Člověk poslechl hlas své ženy, pak sebevědomý Kain hlas svého ega. Nikdo, ani Hospodin mu nebude určovat co je a co není dobré. O tom si bude svobodně rozhodovat Kain sám. A po vzoru Kaina si o tom rozhodujeme dodnes stále větší měrou.

Vím co dělám, když znovu rozvíjím obraz událostí, které měly nedozírné následky.

I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi... Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej. Hospodin řekl Kainovi: "Kde je tvůj bratr Ábel?" Odvětil: "Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?" Hospodin pravil: "Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Budeš nyní proklet a vyvržen ze země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem. Kain Hospodinu odvětil: "Můj zločin je větší, než je možno odčinit. Hle, vypudil jsi mne dnes ze země. Budu se muset skrývat před tvou tváří. Stal jsem se na zemi psancem a štvancem. Každý, kdo mne najde, bude mne moci zabít. Ale Hospodin řekl: "Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou." A Hospodin poznamenal Kaina znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil. Kain odešel od tváře Hospodinovy a usadil se v zemi Nódu, východně od Edenu. I poznal Kain svou ženu, ta otěhotněla a porodila Enocha. Tu se dal do stavby města a nazval to město Enoch, podle jména svého syna/Gen.4,8-17/

Autor neuvádí co se odehrálo na poli mezi bratry. Před více jak 3500 lety v době Mojžíšově byl zřejmě důvod nerozvádět podrobnosti o tom, jak Kain povstal proti Ábelovi a jak jej zabil. Ale v XXI. století již není třeba se žinýrovat, protože otrlou veřejností by neotřásla ani informace, že Kain za účelem zahlazení svého činu tělo svého bratra snědl.

Že jsem šeredně přestřelil a někoho nesmírně pobouřil? Tak si pusťte TV a sledujte čím vším se denně dobře bavíte!

Nezapomeňte, jsme na samém počátku a na rozdíl od nás Kain nevěděl co to je zabít. Je do očí bijící, že Kain nebyl schopen své jednání ovládat a stejně tak nebyl schopen ani rozpoznat, že jeho jednání je zlé. Máme k dispozici nezvratný důkaz, že Člověk a jeho synové dosud nemysleli.

Jsme v době kdy Člověk nedokázal užívat ducha jako úmyslnou, záměrnou aktivitu. Že by se o tom mohlo uvažovat?

Skvělé! Jako prvního přihlašuji s diskusním příspěvkem C.G.Junga:

Dříve, než se lidé naučili myšlenky produkovat, myšlenky k nim přicházely. Nemysleli, nýbrž vnímali svou duševní funkci.

Toto je samý počátek nesmírně dlouhého a velmi strastiplného procesu v něm se z Člověka stávala myslící bytost. Ještě v době Mojžíše je zachycen pozoruhodný případ, kdy jeden celý izraelský rod nemyslel. Bylo to v době, kdy Mojžíš prodléval na hoře u Hospodina a Izrael využil chvíle jeho nepřítomnosti k odlití zlatého telete.

Mojžíš viděl, jak si lid bezuzdně počíná; to Áron jej nechal počínat si bezuzdně ke škodolibosti jejich protivníků. Tu se Mojžíš postavil do brány tábora a zvolal:"Kdo je Hospodinův, ke mně!" Seběhli se k němu všichni Léviovci. Řekl jim: "Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Všichni si připněte k boku meč, projděte táborem tam i zpět od brány k bráně a zabijte každý svého bratra, každý svého přítele, každý svého nejbližšího. Léviovci vykonali, co jim Mojžíš rozkázal: toho dne padlo z lidu na tři tisíce mužů. Potom Mojžíš řekl:"Ujměte se dnes svého úřadu pro Hospodina každý, kdo povstal proti svému synovi či bratru, aby vám dnes dal požehnání."/Ex,32,26-29/

V současnosti by na Mojžíšovo zavolání jen sotva přiběhl celý rod. A z těch co by vyslechli Hospodinovo nařízení by zaručeně ani jednoho nenapadlo jít zabít bratra, přítele a sobě nejbližšího. Zato by se zcela jistě strhla zuřivá diskuse co si vlastně o sobě Mojžíš myslí!? Každého by musel přesvědčit a všem dokázat, že něco takového skutečně přikazuje Hospodin. Z lidu by toho dne určitě nepadl ani jediný! Ačkoliv!? ., životem jednoho bych si přece jen nebyl jist. Všichni dobře víme jak před 2000 lety skončil Ježíš .! Zato dnes by to byl zaručeně poslední den Mojžíšův!!

Po mém soudu je právě nyní vhodná příležitost vyjasnit si, jak se to má s Autorem Bible. Bible má 66 knih, ale Člověk a nikdo z lidí ani jedinou nevymyslel. V době jejich vzniku nebyl na Zemi nikdo z lidí schopen něco takového vymyslet. Lidé nemysleli, jen vnímali a jako písaři sdělení Autora zapsali. Jen mimořádně vnímaví jedinci dokázali zachytit co vymyslel Autor a ten byl vždy jen jediný. Snad nejzřejmější je to u proroků. Myslící lidé byli mimořádnou vzácností a pro nás bude zajímavé sledovat jak ti kteří se pokoušeli myslet dokázali komplikovat Hospodinův záměr, ale především své vlastní životy.

K rozvoji myšlení došlo v Evropě až v nedávné době. Významnou roli sehrál objev knihtisku v 15. století. Nejdynamičtější rozvoj zaznamenává myšlení koncem 18. a počátkem 19. století. Kdo něco vymyslí cítí se být autorem a autorská práva si chrání.

Je to jen námět ke zcela samostatnému zamyšlení, protože naší primární snahou je pochopit co před tisíci a tisíci lety lidé zaručeně vymyslet nemohli!

Očima současnosti lze konflikt Kaina a Ábela vnímat jako konkurenční střet rostlinné a živočišné výroby, ale obecně to může symbolizovat rozpor mezi činností fyzickou a duševní. Jisto je, že Hospodinovou volbou nic neskončilo. Kain do doby osudné oběti proti Ábelovi vůbec nic neměl. Kain Hospodinovu volbu nechápal, chtěl proto na poli v otevřeném střetnutí, sobě i Hospodinovi dokázat, kdo je lepší. A znovu se jej zmocnil neovladatelný vztek. Ábel nechtěl s bratrem vůbec soupeřit. Dokonce se odmítal jakkoliv bránit!

Sympatie zcela všech jsou dozajista na straně spravedlivého Ábela. Ale mně to nedá abych jako kacíř z Čech neotevřel i otázku naší současnosti.

Měl Ábel právo na existenci?!

Má národ, který nebojuje a odmítá se bránit vůbec právo na existenci?

Nevím jak kdo, ale Adolf Hitler a jeho pohrobci to jednou provždy vyřešili.

Interesantní ovšem je, že čím více másla na hlavě, tím více hrdosti a vypínavosti, ale i zaručená úcta a obdiv u lidí.

Prvním výpadem Kaina vše skončilo. Ábel byl zasažen, zdánlivě banální zranění na boku a z rány ihned vyšla krev a voda.

Kain vůbec nic nechápal a Hospodinovi nelhal. Copak ví, kam se ztratil jeho bratr? Kain zřejmě neviděl jak Ábelovo tělo zmizelo. Pomíjivá, smrtelná forma - tělo zaniklo a byla to krev a na ní vázaný duch jenž křičel k Hospodinovi ze země a vydal svědectví o tom co se odehrálo mezi bratry na poli. Teprve poté co byl konfrontován se svědectvím Ábelovy krve Kain poznal, že se dopustil zlého činu a že jej nelze odčinit. Zděsil se nad poznáním, že stejně snadno jej může zabít každý kdo jej potká. Je to okamžik, kdy jako první na Zemi zažívá co je Strach. Kain dostal strach o svou existenci. A přichází ojedinělý a velmi významný Hospodinův čin, kdy Kaina poznamenal znamením, aby jej nikdo nezabil. Ne že by nebylo možno Kaina zabít, ale každý, kdo toho byl schopen se musel bát to udělat!

Hospodin se ocitl v nesmírně složité situaci. Pokud chtěl Kaina opravdu účinně chránit před všemi kdo jej mohli zabít, musel mu dát, co by jinak nikdy nikomu nedal. Pozoruhodné je, že přestože Hospodinovo znamení poskytovalo Kainovi spolehlivou ochranu, jeho strach to ani v nejmenším neřešilo. Kain postrádal hroší kůži dnešních otrlců. Na místo aby si bezstarostně užíval života pod ochranou Hospodinova znamení, sžíral jej strach. Strach se stával maniodepresivní jistotou, že někdo jej přece jen jednou zabije. A bude to znít naprosto neuvěřitelně, ale každý kdo Kaina potkal, tak se bál. Nebáli se však Kaina, ale znamení jenž mu dal Hospodin. Každý se bál Hospodina, neboť Kain měl !!svatozář!!

Jde o prapočátek všeho a Autor považoval za nezbytné v souvislosti s Kainovým činem uvést skutečnost, že ještě v pátém pokolení zrozený Lámech byl trestán za Kainovu vinu. V té době mohlo být Kainovi již dobrých 600 let. Lámech stejně jako všichni ostatní potomci Člověka věděl čeho se Kain dopustil, ale nechápal, proč on, Lámech, který Ábela nezabil, musí tím trpět a nést odpovědnost. Lámech trpí neurózou, neboť má strach, že na místo Kaina, kterého chrání svatozář a na nějž si nikdo netroufal by mohli zabít jeho a jak by k tomu on chudák nevinný přišel. Proto se nelze divit Lámechově racionální kalkulaci když říká: "Jestliže toho, kdo by zabil Kaina má stihnout sedmeronásobná pomsta, pak ten, kdo by zabil mne by musel být postižen sedmdesátkrát a ještě sedmkrát!"

Lámech jako první otevřeně zpochybňuje a kritizuje Hospodinovu Spravedlnost. Znovu připomenu jak příčinu neurózy viděli odborníci na slovo vzatí

Freud objevil, že vytěsnění je jedním z hlavních mechanismů při vzniku neurózy. Potlačení odpovídá vědomému morálnímu rozhodnutí, zatímco vytěsnění představuje poněkud amorální sklon zbavovat se nepříjemných rozhodnutí. Potlačení může způsobit zármutek, konflikt a utrpení, ale nikdy nevyvolá neurózu. Neuróza je vždy náhražkou za oprávněné utrpení.

Jen si nejsem jist, do jaké míry by to uspokojilo trpícího Lámecha. Spravedlnost je totiž nesmírně citlivá záležitost.

Přitom nešlo o žádný exces či mýlku, neboť při vyhlašování Desatera svému vyvolenému Izraeli tento princip Hospodin naprosto jasně potvrzuje.

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mne nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají./Ex 20,5-6/

Jen sotva se lze ubránit myšlence, že pokud jsou za viny otců pronásledováni jejich potomci až do čtvrtého pokolení, pak přece nemůže jít o Spravedlnost o Lásce raději pomlčet! Pro ty nejrozumnější z lidí tak bude Lámech první známou obětí zvůle Hospodinovy totality a budou usilovat o jeho rehabilitaci a taky požadovat patřičné odškodnění pro pozůstalé. Dnes již vůbec nejde o Spravedlnost, ale tučné odškodné a palmáre pro obhájce.

Není to však krize Spravedlnosti, ale obraz naší tradičně zlé představy o Spravedlnosti. Jde o kolizi Absolutní spravedlnosti, kterou představuje Hospodin s Relativní spravedlností, kterou tradičně prezentují menší či větší lidská společenství.

Právě Spravedlnost je lidem !!odvěkým!! kamenem úrazu. Musím znovu připomenout a více přiblížit, jak se stal jeden bůh, Bohem nad všemi bohy ­ Hospodinem.

Bylo to bez vychytralosti, kouzel, síly a meče!

Ani žádné lži a propaganda, pletichy či paktování!!

Bez majetkových čachrů, prebend a vydírání!!!

Nic z tradičních prostředků jimiž lidé bojují o moc. Také proto to bude všem lidem naprosto nepochopitelné a neuvěřitelné. Byla to výhradně, pouze a jen Spravedlnost díky níž se stal Hospodin Všemocným a Úctyhodným.

Dík ní se stal jeden bůh, Bohem všem bohům, Hospodinem.

Pravda, se svou čestností a Spravedlností byl mezi všemi bohy dlouho poslední, aby se nakonec stal prvním!

Lidé nevědí co je Spravedlnost, a proto si ani nemohou Hospodina vybrat za svého boha!

Aby mohl být Bůh absolutně spravedlivý musel mít k dispozici všechny informace o všem a o všech! A Hospodin je měl. Zahrada Edenu bylo informační centrum celého Stvoření. Člověk měl zahradu Edenu obdělávat a střežit. Člověk vykonával funkci administrátora, správce dat. Globální informace z celého Stvoření měl spravovat a hlídat před zneužitím. Ke všem měl přístup, jen vyhrazených se nesměl ani dotknout.

Co především, měl podávat Hospodinovi pravdivé informace o tom jaký je, měl Mu být obrazem.

Nastala příhodná doba připomenout slova jimiž Elíhú zasvěcuje Jóba. I dnes mohou prozíravému dopomoci vymanit se ze zajetí tradičních omylů.

Je snad možno říci králi: >Ty ničemo< nebo urozeným:>SvévolníkuNa cesty každého jsou upřeny jeho oči, on každý krok vidí. NENÍ TEMNOTY ANI ŠERA SMRTI, kde by se mohli skrýt pachatelé ničemností. NA NIKOHO NEVKLÁDÁ NIC NAVÍC, že by se musel s Bohem soudit. Ctihodné bije, NEMUSÍ NIC VYŠETŘOVAT, jiné staví na ta místa; je obeznámen s jejich dílem, podvrátí je za noc a jsou rozdrceni./Jb 34, 18-24/

To je sen každého policisty. Hospodin !!nemusí nic vyšetřovat!!, jsou mu k dispozici všechny informace o všech a o všem. Naprosto nic se neztrácí, vše se zaznamenává a každému se dostane jen toho co si spravedlivě zaslouží. Není kam uniknout, dokonce ani smrtí se nelze zbavit žádné odpovědnosti. Ve Stvoření je pouze jediné místo, kde bylo možno se skrýt. Jedině v informačním centru, v zahradě Edenu se mohl Člověk před Hospodinem ukrýt. Nikde jinde ve Stvoření není šance před Hospodinem cokoliv zatajit nebo se ukrýt.

Vše co pociťujeme jako zlo se nám dostává skrze Spravedlnost. To dobré skrze Boží milosrdnost.

Kdo koná zlo, dočká se zla.

Kdo koná dobro, ať nečeká dobro, čeká jej mnohonásobné dobro!

Na rozdíl od lidí Hospodin - Nesetrvává ve svém hněvu, neboť si oblíbil milosrdenství./Mi 7 18/

Hospodinova Absolutní spravedlnost se váže k obsahu, kdežto lidská Relativní spravedlnost je spjata s pomíjivou formou, naší tělesnou existencí. Lidská spravedlnost je relativní a pomíjivá stejně jako naše tělo a vše materiální. Lidé mohou svými zákony ignorovat Hospodinovu vůli a morálku vyjádřenou Desaterem. Zde na Zemi můžeme zcela svobodně (svévolně) vytvářet vlastní zákony, a posvětit jimi kdejaký zločin. To můžeme, ale Hospodin má tu moc, že beztrestně si to neužije ani 4 pokolení potomků viníků. Tak nás Hospodin neustále nutí abychom hledali Jeho vůli, pochopili vše a odvrátili se od zlého.

Hovořit o lásce k Bohu a nekonat Dobro (vůli Hospodina) je tradičně nejrozšířenější formou výsměchu Hospodinovi. Je však jen otázkou času, jak dlouho se komu daří odpovědnosti unikat.

Elíhú upřímně a dobře radí Jóbovi aby raději mlčel a nezhoršoval své postavení neuváženými slovy, protože Hospodinovi nic neunikne. Namísto zbytečných řečí aby raději trpělivě čekal, protože jeho pře je před Hospodinem a jen na Hospodinovi záleží kdy a jak se projeví.

Dodnes zůstávají nedoceněny informace jichž se dostalo Jóbovi.

Sluší se doznat Bohu:>Snáším svůj trest, nebudu už pohoršlivě jednat. Poučuj mě o tom, na co nestačí můj pohled. Spáchal-li jsem podlost, už tak neučiním< /Jb 33, 31-32/

Elíhú nemá v Bibli sobě rovného a dobré zapamatování zaslouží závěrečná slova jimiž sděluje, jaký Hospodin je.

"Od severu přichází zlatavá záře, třpyt kolem Boha budící hrůzu; avšak Všemocného nenajdeme. Je vznešený v síle, ale soudem a přísnou spravedlností nechce pokořovat. Ať se ho proto lidé bojí; nehledí na žádného, kdo spoléhá na své moudré srdce."/Jb 37,22-24/

Ne že nemá smysl Hospodina hledat. Je třeba si ujasnit, kdo hledá a kdo se vlastně ztratil. Hospodin se neztratil, to Člověk nemá, resp. ztratil orientaci. Pokud chcete být nalezeni, musíte hledat Spravedlnost a vše ostatní vám bude přidáno. Hledejte sami sebe, svou podstatu, smysl svého života a pak si vás najde i Hospodin, tak jako si našel Noeho, Abraháma, Jákoba, Mojžíše. Nestačí být moudrý, je třeba být i pokorný.

Lámech žehrá právem, když trpí za vinu svého dávného předka, ale jen stěží kdo si umí představit co zažíval Kain. Nikdo nic nechápal, všichni se báli Hospodinova znamení a všichni do jednoho Kaina nenáviděli. Na Zemi se nikdo netěšil tak dlouhé, všeobecné a veliké nenávisti jako Kain.

Zaručeně se nenašel nikdo, kdo by Kaina zabil a tak se jako ostatní potomci Člověka dožil bezmála tisíce let. Nesmí být ponechána bez povšimnutí informace, že Kain se dal do stavby města a nazval jej podle jména svého syna Enoch. Kdo ignoruje rozdíl mezi Člověkem a lidmi skončí hned na počátku jednou provždy ve slepé uličce. Tou nejchoulostivější otázkou mu bude, kdo byla žena s níž měl svého syna? A kdopak stavěl město a také pro koho, když Člověka i s jeho potomky by bylo sotva tak do chalupy. Vždyť je lze na prstech jedné ruky spočítat - Adam, Eva, Kain a jeho syn Enoch.

Ne, k žádnému incestu s matkou ani sestrou nedošlo, Kain si našel svou ženu mezi dcerami lidskými a město Enoch stavěli lidé pod vedením Kaina. Kain vládl ve městě Enoch a usiloval o spravedlnost. Každý o každém věděl vše a nikdo nemohl uniknout odpovědnosti za své činy.

Nikdo se nebál, že by Kain znovu vraždil, vždyť ani vrahem nebyl přestože svého bratra zabil. Všichni se báli Hospodinova znamení, nic však nechápali. Záviděli a Kaina nenáviděli. Jen sotva kdo tušil co si Kain prožíval. Kain byl ryze racionální a usiloval aby byl spravedlivý jako Hospodin. Trpěl, neboť poznal jakého zločinu se dopustil a že svatozář nosí zcela neprávem. Jemu to působilo strašná muka, ale dnes by si z toho hlavu již nikdo dělal! Z počátku jej sužoval skličující strach, který se proměnil v maniodepresivní jistotu, že jednou jej někdo zaručeně zabije. U toho ale nezůstalo. Když poznal, že Hospodinovo znamení mu poskytuje absolutně spolehlivou ochranu, strach se proměnil ve smělou činorodost a ztřeštěnou statečnost. Riskoval, dával svůj život v šanc, provokoval i udivoval, ale nikdo netušil co prožíval, jak trpěl. Zoufale se snažil aby opět získal Hospodinovu náklonnost, ale marně. Hospodin se od něj odvrátil.

Tak jako neříká nic dvakrát, ani zklamat nelze Hospodina dvakrát!! Právě Hospodina nesmíme opomenout, neboť Člověk a Kain mu způsobili nesmírné zklamání a bolest. Pro mnohé bytosti nebeského zástupu bylo udivujícím zjištění, že Spravedlivý a Všemocný, Hospodin je zranitelný. První kdo to zjistil byl Had. U lidí podobně jako u Hospodina je nejzranitelnějším místem bytost nebo věc s níž je vázán nejhlubším citovým poutem. Proto radím dobře, raději ani nezkoušejte představit si co Hospodin prožíval. Nikdo si to nedokáže představit, protože naprosto všichni lidé ignorují to nejdůležitější.

Hospodin totiž Kaina miloval!

Každému se to bude zdát absurdní a zcela nemožné. Vždyť Hospodin přece shlédl na Ábela a jeho obětní dar!

Je zbytečné cokoliv vysvětlovat. Můžete o Lásce vědět vše a bude to beztak zcela k ničemu, dokud ji nepoznáte! Jen ten, kdo poznal co dokáže Láska s člověkem udělat má šanci pochopit Hospodina. A kdo pochopí, ten v úctě padne na kolena, neboť přestože miloval Kaina, shlédl na Ábela a jeho obětní dar a nikoliv na dar milovaného Kaina. Hospodin dokázal, že je nejen Spravedlivý, ale i !!PRAVDIVÝ!!

Něco takového by žádný jiný bůh nedokázal, o lidech ani nemluvě. O lásce toho bylo hodně napsáno a mnohé i zfilmováno, takže dnes zcela samozřejmě patří k lásce přetvářka, vydírání, lži i zabíjení. Lásce vyučují a nejvíce o ní vědí ti, kdo ji nepoznali. Jejich představy o lásce jsou buď trapně infantilní, nebo naopak perverzně úchylné. Ano, právě takoví se nejvíce vypínají a troufají si obviňovat a soudit druhé, že lásku neznají a Boha nemilují. Kdo ale Lásku poznal, ten nikoho nesoudí a také o ní nemluví! Když na to budete pamatovat, budete vědět komu je lépe se vyhnout a s kým Hospodina rozhodně nehledat.

Kdo skutečně pochopil podstatu rozdílu mezi Absolutní spravedlností a Relativní spravedlnosti tím snadněji pochopí i rozpor mezi Absolutní láskou, která je vlastní Hospodinovi a Relativní láskou, která je vlastní nám, lidem. Hospodinova Láska se opět váže k věčnému obsahu a ta lidská tradičně k pomíjivé formě, lidskému tělu.

Pro Hospodinovu Lásku nemá pohlaví podstatný význam, kdežto v lidské lásce je druh pohlaví hlavním faktorem především pro správnou sexuální orientaci. Všichni dobře víme a není proto třeba rozebírat, čemu všemu se dnes lidé odvažují říkat láska. Nám jde však o Hospodina a proto si vryjte dobře do paměti a nikdy nezapomeňte.

Byli jen tři synové Člověka - Kain, Ábel a Šét. Jen jednoho syna Člověka si Hospodin zamiloval, prvorozeného Kaina a po něm již nikdy žádného jiného.

Adam dožil 930 let a vedle Kaina, Ábela a Šéta zplodil syny a dcery. Ty ale nezplodil s Evou, to nebyli synové Člověka. Jménem neuváděné syny a dcery zplodil z dcerami lidskými. To již byli pouze synové lidští a dcery lidské. Uchovejte v dobré paměti, že Adam nezplodil žádnou dceru Člověka. Byli jen tři synové Člověka a jen jednoho a žádného jiného Hospodin miloval.

Kaina si zamiloval na věky!!

Jak již bylo předestřeno, aby mohl být Hospodin Spravedlivý, musel mít nejen všechny informace o všem a o všech, ale i informace o sobě samém. Člověk měl pro Hospodina plnit základní a nesmírně důležitou funkci. Měl mu poskytovat pravdivé informace o něm samém, měl Mu být obrazem. Možná se to zdá podivné, ale Všemocný Hospodin vzhledem ke svému mimořádnému mocenskému postavení neměl nikde a v nikom záruku, že mu takové pravdivé informace bude podávat.

Pokud jste k sobě jen trochu upřímní, víte, jak je každý člověk citlivý na kritiku a výhrady vůči své osobě. Přičemž nejcitlivější jsou právě ti co sami nejvíce kritizují a nebo pro své mimořádné mocenské a společenské postavení se domnívají, že nikdo nemá právo je kritizovat. A tak čím více moci kdo má, tím méně pravdy se o sobě dovídá. Mezi lidmi tradičně ty největší iluze o sobě chovají ti nejmocnější! Opojení mocí a iluzí o vlastní vyjímečnosti likvidují své oponenty a ničí tak nejvýznamnější přirozený pramen pravdivých informací o sobě samých.

Právě sebeklamu se chtěl Hospodin vyvarovat, Člověk měl být pramenem pravdivých informací, měl Mu být obrazem.

Před bohem, který se proti své vůli stal Bohem nad všemi bohy, v okamžiku kdy se stal Všemocným Hospodinem byl nesmírně těžký úkol. Aby nastolil řád, musel určit hlavní orientaci. Co je DOBRÉ a co ZLÉ. Mnohý si pomyslí, nic jednoduššího! Přece vítěz, vládce tradičně a zcela přirozeně určuje co je dobré a co zlé!

Kdo takto smýšlí, pak vůbec, opravdu vůbec netuší s kým má co dočinění! Hospodin není samolibý a je dalek jakékoliv svévole. Co je Dobro nestanovil podle své vůle, ale tak, aby ve Stvoření nikdo, naprosto NIKDO !!nepochyboval!!, že Dobro je dobré!

Dobro muselo být pro všechny opravdové-!!pravdivé!!

Ve chvíli, kdy se Bůh stal Všemocným Hospodinem, nepropadl samolibosti ani sebeklamu. Postupoval s citem. Lidem to není cizí, jen to neuplatňujeme. Stačí, když si uvědomíte své vlastní postoje. Lidská reakce na cokoli, ať jde o osobu, věc, jakýkoliv jev je buď pozitivní, nebo negativní. Při pozitivní reakci se dostavuje pokušení ztotožnit se a při negativní reakci nastupuje zavržení , odmítnutí a odsouzení. Dobré však není ani na jednom pólu, ale právě tam, kde reakce není kladná ani záporná, ale neutrální.

Kladné nebylo preferováno a záporné nebylo likvidováno.

!!Hospodin naprosto vše zohlednil!!

Jedině Pravdivý a Spravedlivý, mohl dát celému Stvoření pevný Řád. To platí pro celé Stvoření vyjma Země. Zde ovládl vše Člověk a jeho potomci se zákonem svobodné vůle "od zdi ke zdi".

Lidstvo je na Zemi ve výchovné separaci. Zde se teorie a praxe rozchází. Zní krásně, že "Pravda zvítězí!", ale v tržní společnosti dnes platí "Pravda je co zvítězí!" Záměrně provokuji, aby nikdo nepřehlédl, že první heslo je Hospodinovo a to druhé relativně pragmatické zase naše lidské.

Provokuji, protože tak chci znovu naléhavě připomenout, že Bibli lidé nevymysleli. Genesis není naivní příběh ze života našich primitivních předků ani pohádková story na dobrou noc. Naopak, lidská mysl dávné minulosti nebyla schopna nic takového vymyslet a dodnes nejsme schopni tyto významné a mimořádně přesné informace náležitě docenit a pochopit.

Je třeba si uvědomit, že Hospodin při stanovení orientace určil "CO" je Dobré a co Zlé, ale neurčoval "KDO" je dobrý a kdo zlý. Rozdíl se zdá být malicherný, ale je naprosto zásadní! Buďte prosím mimořádně pozorní a vnímaví k následující informaci.

I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. Řekl: "Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil." Ale Noe našel u Hospodina milost./Gn 5 -8/

Pokud máte v dobré paměti, že Člověk byl stvořen jako forma, která byla naplněna obsahem a připouštíte, že i naše fyzické tělo je pouhá forma, kterou Hospodin naplňuje při narození obsahem, pak doceníte význam informace o výtvoru mysli a výtvoru srdce. Výtvor mysli je produktem obsahu a výtvor srdce je produktem formy. Výtvor mysli je nehmotná PŘEDSTAVA a výtvor srdce je reálný ČIN. Představa je primární a čin sekundární. Tělo-forma je jen instrument jehož prostřednictvím se duše-obsah projevuje v tomto světě. Tělo-forma nežije je pouze oživováno krví na níž se váže věčný život.

Člověk je schopen vykonat to, co pokrývají jeho představy. Pokud před potopou Hospodin viděl, že všechny představy byly výhradně zlé, pak nutně zlé byly i všechny činy Člověka a jeho potomků. Nikdo se zřejmě nediví, když Hospodin litoval, že učinil Člověka. A přesto je třeba se divit, protože jak říká prorok "Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval. Zdali řekne, a neučiní, promluví a nedodrží?/Nu 23 18-19/ Jen zcela vyjímečně naleznete, že by Hospodin kdy ještě litoval a právě takové vyjímečnosti nás musí zajímat, pokud se chcete přiblížit tomu, koho hledáte.

V souvislosti s informací o výtvorech mysli a výtvorech srdce před potopou je třeba pečlivě zkoumat stejně zásadní informaci z úst Hospodinových o výtvorech mysli a výtvorech srdce u těch co potopu přestáli.

Noe pak vybudoval Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých dobytčat i ze všeho čistého ptactva a zapálil na tom oltáři oběti zápalné. I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srdci: "Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil."/Gen.8,20-21/

Po potopě již nebyly všechny výtvory mysli zlé. Některé představy byly dobré a tak mohly být dobré i výtvory lidského srdce. Dobré činy, které byly v souladu s vůlí Hospodina konaly děti, ale jen do chvíle, než se zbavily své dětské závislosti. V mládí se dítě osamostatní, ego upevní své sebevědomí a v souladu s Tradicí se postaví vůli Hospodina.

Co rovněž nesmí být pominuto, že Hospodin se zavazuje přísahou, ...nikdy nebudu zlořečit ZEMI kvůli člověku.... Pozorný čtenář by si měl zcela přirozeně položit otázku, proč kvůli člověku Hospodin zlořečil ZEMI?! Nevím jaké vysvětlení kdo nalezne, mně přichází na mysl slova, jimiž se Elíhú prezentoval Jóbovi.

Boží duch mě učinil, dech Všemocného mne oživil. Můžeš-li, odpovídej, předlož mi svou při, postav se! Hle, já budu tvými ústy před Bohem, i já jsem jen kus hlíny. Hle, nemusí tě přepadat strach ze mne, ani moje naléhání tížit. /Jb.33 4-7/

Elíhú říká Jóbovi ... i já jsem jen kus hlíny... - kus ZEMĚ

Do potopy byl Člověk a jeho potomci spjat se Zemí daleko těsněji než je tomu dnes. Dokud nebyla na Zem prolita Ábelova krev, dávala Země Kainovi, a nejen jemu, svou sílu! Možná že právě Země dávala potřebnou sílu stavitelům pyramid?! Člověk a jeho potomci neměli zřejmě individuální subjektivitu na jakou jsme dnes zvyklí. Lidský jedinec nemá žádné dlouhé trvání, je to prach co se v prach obrací. Jediný kdo měl a má trvání a tedy i subjektivitu, pročež je způsobilý nést odpovědnost za všechny hříchy Člověka, potažmo i Hospodinovo zlořečení, byla matka Země.

Původně jsem se chtěl tématu o výtvoru mysli a výtvoru srdce vyhnout, protože pro mnohé to bude absolutně nezáživné.

Ale nudné to bude pro ty kdo se jen učí a vůbec nemyslí!

Je totiž pohodlnější naučit se správné odpovědi a nenamáhat se hledáním podstaty. V dnešní době již mnohdy ani není třeba znát správnou odpověď. Při prověřování vědomostí testy stačí vědět, zda správná odpověď je varianta "a" nebo "b". Proto znovu naléhavě připomínám.

Učte se, učte se, učte se! Ale nedávejte na sobě znát, že sami myslíte a hledáte. Ani dnes nelze Tradici beztrestně podvracet, proto zbytečně neriskujte. Před 400 lety se Galileo Galilei domníval, že na světě neexistuje větší nenávist, než je nenávist nevědomosti vůči vědění. Dnes, v XXI. století, kdy veškeré vědění lidstva je dostupné prakticky všem lidem se může zdát, že tento rozpor byl překonán. Avšak ten skutečný, trvalý a základní rozpor je mezi věděním a poznáním.

Každým rokem opouští university a vysoké školy celého světa miliony ekonomů, ale není mezi nimi jediný hospodář, stejně tak každoročně přibývají miliony doktorů, ale lékaře mezi nimi budete marně hledat a nejinak je to s těmi co o právu vědí vše, ale Spravedlnost, Spravedlnost nezná ani jediný! Je to stále o formě a obsahu o jejich vzájemném vztahu a tradičním ignorování, směšování a zaměňování.

Pominout toto téma by znamenalo ignorovat to nejzákladnější. Bez pochopení výtvorů mysli a výtvorů srdce nelze porozumět vývojové anabázi Člověka a lidské společnosti a rovněž nelze pochopit k čemu a proč je vnímavý Hospodin.

Jako první je třeba mít stále na paměti, že vyhnání Člověka a jeho ženy na Zemi bylo nouzové opatření. Je to nad rámec možností tohoto díla, ale každý sám může v Bibli sledovat, jaké úsilí věnoval Hospodin prosazení Spravedlnosti do pozemských podmínek, aby mezi zlým činem a trestem byla co nejmenší prodleva a aby se odpovědnost individualizovala!!

Každému, kdo je odhodlán přemýšlet o své formě a obsahu, nabízím jedinečný zážitek. Je to expedice za poznáním. Cílem je zahrada Edenu za starých dobrých časů, kdy Člověk byl ještě zcela sám. Můžete vidět na co dodnes všichni lidé jen hledí. Zavřete oči a jen chvíli se nechte vést. Je třeba zaujmout takové místo, odkud bychom vše viděli a přitom nezemřeli. Proto vejdeme ze zadu. Jinak není čeho se bát, jen připomínám, ústa neotvírat a na nic nesahat! Budeme sledovat jedinečný a !!smysluplný!! okamžik, kdy Člověk pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř.

Není třeba vytvářet si detailní představu Člověka. Primární je uvědomit si, co Člověk viděl, když k němu Hospodin přivedl všechnu zvěř. Člověk nebyl slepý, jen viděl něco zcela jiného než v bdělém stavu vidíme dnes my. Mnohem důležitější než co viděl, je ale co Člověk neviděl! Člověk zaručeně nevidí ba ani netuší, že je nahý. My naopak vidíme že nahý je, zato netušíme co vidí a podle čeho vlastně může dávat všemu živému jména?! Tak jako Člověk nevidí že sám je nahý, nerozlišuje zda některé zvíře má peří či srst. Dozajista nevidí nuance mezi vrabcem, stehlíkem a sýkorkou, které naopak dobře vidíme my. A přesto přesevše Člověk všechny živé tvory pojmenoval!!! Každý živý tvor byl pojmenován podle toho jak jej Člověk nazval!!!!

Živí tvorové nebyli nazváni podle toho jak vypadali, jakými se zdáli. Byli nazváni podle toho jací skutečně byli ve své podstatě.

Máme naprosto absolutní jistotu, že každý živý tvor byl nazván nikoliv podle formy ale podle obsahu.

Jejich jména nebyla zdánlivá ale pravdivá!

Člověk viděl Pravdu!

Vedle všeho živého Hospodin k Člověku přivedl ještě jednu bytost. Ženu, kterou mu učinil jako pomoc jemu rovnou z jeho vlastního žebra. To je naprosto jedinečná situace. Člověk byl mírně řečeno vyveden z míry. Něco takového zatím ještě neviděl.

Nevidí nic. Vůbec nic podle čeho by jí mohl dát jméno!

Je to zákonité. Přece dobře víme, že Hospodin ženě pro Člověka nevdechl dech života a proto nemůže vidět žádný obsah, pročež není schopen dát jí jméno. A tak Člověk, který nemá dosud aktivován zrak, sluch a hmat mohl za pomoci čichu a chuti analyzovat pouze formu a !!poznává!!, že je to kost z jeho kostí a tělo z jeho těla.

Kdo je v myšlení odvážnější může se spolu s Člověkem postavit před zrcadlo. Připravte se však na to, že zatím co vy v zrcadle uvidíte jak sami sebe tak Člověka, Člověk v zrcadle neuvidí nikoho. Lidé si tradičně namlouvají, že v zrcadle pozorují svůj obraz, přitom ve skutečnosti jde pouze o !!odraz!! formy, fyzického těla.

A pro koho je přesto přesevše Pravda jen to, co na vlastní oči vidí, může si ověřit spolehlivost svého zraku. Vezmu kapku vlastní krve a obyčejným perem napíšu některé informace, které by mohly někoho zajímat. Odvykl jsem perem psát a tak jsem si nechal předem do každé knihy pár řádek nalinkovat.

__________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Tak a je to!

To první je telefonní číslo na které mi můžete kdykoliv zavolat a pak adresa na níž mi lze psát.

Pravda! Proč by měl někdo fízlovi telefonovat nebo psát?! Raději rovnou ještě připíšu jméno autora této knihy, to jediné by snad mohlo někoho zajímat. A to je vše. Kapka krve došla a že mám svůj život rád, nebudu víc riskovat.

Pokud nic nevidíte pak poznáváte, jak snadno lze skrze zrak lidi oklamat. A nebylo ani nutné někomu brýle s červeným filtrem nasazovat. Lidem je to sympatické, neboť si lze mnohé namlouvat. Dost možná máte ruce od krve a přitom se můžete čistýma rukama holedbat. Ne, nehodlám se s nikým handrkovat.

Diskutovat budeme vždy zásadně jen o tom, co uvidíme společně!

Ani Hospodin nemohl s Člověkem diskutovat. Člověk sice viděl Pravdu, věděl vše, ale co to bylo platné, zatím vůbec nic nepoznal! To až poté co ochutnal ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého a otevřely se mu nejen oči, ale rovněž sluch a hmat, tehdy mohl předvést k čemu mu jeho vševědoucnost je a k čemu ji použije. Ale namísto toho, aby své syny vychoval v Pravdě a Spravedlnosti, šel raději za očima, za smyslovými požitky, za krásou lidských dcer. A to je dodnes všem důvěrně známá pozemská realita. Každý chcípák mluví jen o právech, soudí druhé, každého poučuje, ale vlastního syna, své děti není schopen vychovat!!

Je nabíledni, že tak jako se to má s Láskou a Spravedlností, podobně se to má i s Pravdou. Absolutní pravda se vztahuje k věčnému obsahu a Relativní pravda má opět vztah jen k pomíjivé formě.

A nadchází událost z těch významných ta nejvýznamnější. Když Hospodin !!poznal!!, že Člověk dokázal dát všemu živému pravdivé jméno, řekl: "A jaké je mé jméno?"

A Člověk pojmenoval i Hospodina.

"JSI KTERÝ JSI"

Jsi veskrze DOBRÝ a PRAVDIVÝ, žádné rozpory nevidím.

Tak, co víc by ještě chtěl kdo znát? Pokud ale někoho zajímá, jak jeho by Člověk pojmenoval, může se také před Člověka postavit. Musíte se připravit na to, že Člověk zatím nevidí formu, nevidí žádnou uniformu, hodnosti, šperky, ani tituly, řády a funkce. Vidí jen jaký je kdo uvnitř a ne do jaké formy je kdo zabalen, jak se jeví nám lidem. A tak například všemi uctívaný profesor by dostal jméno kovový HAD a morálního vůdce národa, pokud by raději neutekl, by pojmenoval dřevěný KRÁLÍK. Lidé se dobře baví čínskou astrologií, ale podstatu nechápou.

Získávat pravdivé informace o sobě samém je mimořádně důležité, je však třeba neobyčejné statečnosti a odvahy aby člověk vůbec snesl svůj obraz. Lidé jsou mimořádně alergičtí na Pravdu a tak pokud své obrazy tradičně neničí, nebo se před nimi neutíkají, stýkají se výhradně jen s přáteli a obdivovateli. Ti ale z Pravdy zprostředkují jen zcela nepatrné minimum.

Na místo abychom zacházeli s Pravdou rozvážně a považovali si těch, kdo nám jsou obrazem, jednáme tradičně se slepou pudovostí jako zcela na počátku Kain!!

Vůbec nebylo náhodné, že byli dva synové Člověka - Kain a Ábel. Když Kain zabil Ábela, musela Eva přivést na svět ještě jednoho syna Člověka - Šéta. Bylo třeba aby synové Člověka byli alespoň dva a mohli si vzájemně být obrazem. S Pravdou je třeba zacházet promyšleně a velice obezřetně. Žádné zrcadlo nikomu neposkytne obraz. V zrcadle vidíme jen odraz vlastní formy ­ svého fyzického těla a vlastně ani to ne! Umně se maskujeme a rafinovaně zahalujeme do nejrůznějších módních obalů abychom tak snáze druhé oklamali, stejně jako sebe sama, neboť ostatní lidé to v souladu s tradici dělají zrovna tak. Zrcadlo nedává obraz. Pro lidskou mysl je to pramen přeludů, příjemných podrazů, takže třeba KRÁLÍK může vypadat jednou jako král, nebo pan dirigent a pak jako "velký" prezident.

Ještě ve středověku si prozíravý panovník vedle mudrců a učenců vydržoval šaška. Jen bláznivý šašek si mohl dovolit beztrestně říci panovníkovi pravdu, kterou se jinak nikdo neodvažoval vyslovit.

A jak jste na tom vy?!

Hodláte vůbec přemýšlet o tom, proč Ježíš doporučuje abychom milovali !!své!! nepřátele? Nebo se držíte tradičního; "Nepřátelům je třeba odpouštět, ale ne dřív než visí na šibenici!" A někdo možná pochopí, proč Hospodin Člověka a jeho ženu ze zahrady Edenu jen vyhnal, namísto aby je zničil.

Zabývat se výtvory mysli a výtvory srdce, obsahem a formou člověka by vydalo ne na jednu knihu, ale nejednu knihovnu. Anima, archetypy, nevědomí, k něčemu takovému nejsem patřičně erudován a proto jen na okraj dané problematiky uvedu informaci, k níž jsem přišel zcela bezděčně před více jak 25 roky. Bylo to z úst psychiatra, který nás, policejní vyšetřovatele zasvěcoval do praxe manželských poraden. Zaujalo mne, že ženy pocházející z rodin, kde otec měl sklon k požívání alkoholu, namísto aby po špatných zkušenostech s alkoholikem byly kritické při výběru svého partnera, naopak byly k alkoholikům překvapivě tolerantní. A přestože v manželství s alkoholikem trpěly, rozváděly se aby si ve většině případů znovu nalezly alkoholika.

Podle odborníků se především v ranné vývojové etapě člověka v jeho mysli vytváří otisky, s nimiž se později musí vypořádat. A tak ženy při výběru partnera se potýkají s obrazem svého otce a naopak muži nutně překonávají obraz své matky. Ale netýká se to pouze lidí. Chovatelé psů mají praxí ověřeno, že štěně je třeba odstavit od feny na šesti nedělích. Pokud je odstaveno dříve, je měkké a nemá požadované vlastnosti své rasy. Je-li však odebráno déle, je tvrdé a těžce ovladatelné. Co nás ale všechny pobavilo, jak vědci vypěstovali homosexuálního kačera. 12 hodin po vylíhnutí malému kačerovi nahradili matku-kachnu dospělým kačerem a milý kačer po zbytek svého života tíhnul jen ke kačerům. Nejvíce mne pobavilo, když žertovní vědci na místo matky-kachny podstrčili malému kačerovi papírovou krabici od bot. Papírová krabice od bot byla šťastnému kačerovi favoritkou nad všemi kačenami.

Že nevěříte? Tak se rozhlédněte kolem sebe. Lidem stačilo na krabici přidělat obrazovku a TV se stala všem, věřícím i nevěřícím, společným oknem jímž vzhlížejí ke svým bohům.

Můj kolega trefně připomíná: "Představa je obnažený meč."

Je to však meč, který lze bezpečně uchopit jen na jednom konci. Je zlé, pakliže jej nedržíte právě za jílec a třikrát běda, pokud dovolíte aby se vašich představ zmocnil někdo jiný. Kdo vládne představám, nenásilně ovládá i činy!

Zdá se, že do potopy světa jsme z Genesis odhalili vše co odhalit šlo. Ale naše expedice za poznáním dosud nekončí. Odkryli jsme teprve počátek a kdo je skutečně odhodlán myslet, najde i patřičný konec! Ne každý se odváží pokračovat dál. Mnoha lidem to tradiční nauky vůbec nedovolí. Pozoruhodným paradoxem je, že největší tabu to bude právě pro Židy, Hospodinem vyvolený lid. Ale ani příslušníkům ostatních církví strach z Tradice neumožní v myšlení dál pokračovat.

Tou nejzávažnější a přitom s tradiční ledabylostí přehlíženou událostí počátku Genesis je, že na Zemi byla prolita Ábelova krev!! Ti co potopu přežili dostali od Hospodina důrazné varování.

Bůh Noemu a jeho synům požehnal a řekl jim: "Ploďte a množte se a naplňte zemi. Bázeň před vámi a děs z vás padnou na všechnu zemskou zvěř i na všechno nebeské ptactvo;se vším co se hýbe na zemi, i se všemi mořskými rybami jsou vám vydáni do rukou. Každý pohybující se živočich vám bude za pokrm; jako zelenou bylinu vám dávám i toto všechno. Jen maso oživené krví nesmíte jíst. A krev, která vás oživuje, budu vyhledávat. Budu za ni volat k odpovědnosti každé zvíře i člověka; za život člověka budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra.

Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím. Vy pak se ploďte a množte, hemžete se na zemi a množte se na ní."/Gen.9,1-7/

To nejpodstatnější se však dozvídáme až prostřednictvím Mojžíše, kdy Hospodin uvádí jaké následky nastávají, je-li na Zem prolita krev člověka.

Neposkvrňujte zemi, v níž jste. Právě krev poskvrňuje zemi a země nemůže být zproštěna viny za krev, která byla na ní prolita, jinak, než krví toho, kdo krev prolil. Neznečistíš zemi, ve které sídlíte, uprostřed níž já přebývám, neboť já Hospodin přebývám uprostřed synů Izraele./Nu 35, 33-34/

A to je to nejdůležitější!

Země nemohla být zproštěna viny za Ábelovu krev, která na ní byla prolita, jinak, než krví Kaina, který krev prolil!

Kain se musel znovu narodit a projít proměnou, metamorfózou, nutně zakončenou vylitím jeho krve na Zem!

Tavič připravil pec - Izrael. Formu, které lidé dali jméno Ježíš, naplnil Otec obsahem - prvorozeným synem Člověka ­ Kainem.

Tavba se vydařila!

Výsledkem byl nebývale dokonalý krystal Pravdy - Kristus.

Nebylo náhodné, že Kain se stal zemědělcem, ale Ábel pastýřem ovcí. Šlo o volní rozhodnutí. Kain se rozhodl pro rozvíjení své formy - pomíjivé fyzické podstaty. Jako zemědělec silou a dovednými činy ovládal Zemi a ta mu musela dávat své plody. Oproti tomu Ábel se rozhodl rozvíjet svůj obsah. Nikoliv síla a činy, ale slovem jako pastýř vedl své ovce. To bylo v souladu s vůlí Hospodina a proto shlédl na Ábela a nikoliv na Kaina.

Tváří v tváře Pravdě, svému obrazu, Kain svého bratra Ábela napadl a zničil. V průběhu Kainovy metamorfózy ve formě jménem Ježíš, sehrál tradiční Kainovu roli celý Izrael. Izrael stejně jako Kain nemohl vystát Pravdu, svůj obraz, který mu podával Ježíš a proto jej zabil.

Na místo náročného zamyšlení zvolili tradiční a jednoduché popravení!

Z hlediska Relativní spravedlnosti je rozhodnutí Židů o Ježíšově popravě veskrze pochybné, ale Absolutní spravedlnost !!garantuje!!, že tragický zánik formy jménem Ježíš byl veskrze spravedlivý.

Tomu, kdo snad stále ještě pochybuje, že Ježíšův konec byl Spravedlivý znovu a důrazně připomínám. Je naprosto a absolutně vyloučeno aby se Ježíšovi stalo něco v našich očích tak zlého bez toho, že to bylo Spravedlivé. A to platí dodnes. Bez vyjímky a pro každého!

Nikdo z lidí není dobrý! Každý, naprosto každý, kdo se na Zemi narodí, má zde svůj individuální dluh vůči Spravedlnosti a je na každém jednom samotném jak se zachová. Dokud zde žijeme, jsme všichni bez vyjímky na cestě k soudu a Ježíš radil jak si počínat

Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře. /Mat5,26-26/

Jen zde mohou být všechny pohledávky z minulosti vyrovnány a nebo naopak, v souladu s tradicí, navýšeny.

Ze čtyř evangelií je to právě od ostatních se odlišující svědectví Janovo, které podává ty nejpozoruhodnější a nejpodstatnější informace.

Krátce před ukřižováním, Ježíš sděluje Pilátovi důvod proč se narodil.

Pilát mu řekl:"Jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas." Pilát mu řekl: "Co je pravda?"/J18, 37-38/

Ve stínu bezprostřední smrti již nikdo nemluví jen tak, do větru. Jde o slova zcela mimořádného významu. Opravdu však rozumí pouze ten, kdo je z pravdy a ví, že ve skutečnosti promlouvá Kain. Kain, který se svým slovem zavázal Otci, že odčiní svou vinu za smrt Ábelovu. A kdo opravu myslí, ten zaručeně nepochybuje, že podal absolutní důkaz Pravdy. Pilát a s ním každý, kdo ignoruje obsah Ježíše, ulpívá jen na povrchu formy a má proto i tradiční pochybnosti, které jsou vlastní lidské, relativní pravdě.

Zcela mimořádný význam má svědectví o smrti Ježíše na kříži.

Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce naplnilo Písmo, řekl: "Žízním." Stála tam nádoba plná octa; namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům. Když Ježíš okusil octa, řekl: "Dokonáno jest." A nakloniv hlavu skonal.

Poněvadž byl den přípravy a těla nesměla zůstat přes sobotu na kříži ­ na tu sobotu připadl totiž velký svátek ­ požádali Židé Piláta, aby odsouzeným byly zlámány kosti a aby byli sňati s kříže. Přišli tedy vojáci a zlámali kosti prvnímu i druhému, kteří byli ukřižováni s ním. Když přišli k Ježíšovi a viděli, že je již mrtev, kosti mu nelámali, ale jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda. A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a jeho svědectví je pravdivé; on ví že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili. Neboť se to stalo, aby se naplnilo Písmo: ,Ani kost mu nebude zlomena'. A na jiném místě Písmo praví: ,Uvidí, koho probodli´./J19 28-37/

Okamžik, kdy na Golgotě jeden z vojáků bodl Ježíše kopím do boku a jeho krev dopadla na Zem je definitivní tečkou za Kainovou vinou na zabití Ábela. Svědectví o tom, že z mrtvého těla ihned vyšla krev a voda je pro lékařskou vědu zcela nepřijatelné. Však také i sám svědek, který událost sledoval nemohl uvěřit svým vlastním očím! Něco takového mu rozum nechtěl brát a přesto trvá na svém, že to skutečně viděl. U odborníků by se místo vysvětlení dočkal leda tak zesměšnění a proto raději hledá zdůvodnění v Písmu. A je dobře, že se nebál na svém svědectví setrvat. Kdo myslí, tomu je zřejmé, že Ježíšovo tělo zmizelo za podobných okolností jako tělo druhorozeného syna Člověka - Ábela.

Na tom, že tělo-formu opustila krev, nositelka života by nebylo až tak mnoho mimořádného. Ale nebývale udivující je skutečnost, že z těla vyšla i !!voda!!, která je kompozitním médiem hmotné formy.

Tělo bez krve je mrtvola, ale bez vody zbude jenom prach!! Stejně jako Hospodin marně hledal Ábela i učedníci nadarmo hledali Ježíšovo tělo, neboť obě se obrátila v prach.

Tak jako bylo jedinečnou pozemskou událostí narození Kainovo stejně mimořádnou byla i smrt jeho bratra, druhorozeného syna Člověka - Ábela. A podobně se to mělo jak s narozením Ježíše tak jeho smrtí. Kdo myslí, ten dokáže ocenit informace z unikátního mimo biblického pramene, Tomášova evangelia, objeveného po 2. světové válce u Nag Hamádí v Horním Egyptě.

Logion 29

Ježíš řekl.

Když tělo vzniklo kvůli duchu, je to zázrak.

Jestliže však duch vznikl kvůli tělu,

je to zázrak nad zázraky.

Ale já se divím, jak toto velké bohatství

se usídlilo v takové chudobě.

Před 2000 lety hleděly oči Židů na formu-Ježíše, na zázraky jenž konal a nechápali.

Pro lidskou mysl zůstane navěky metamorfóza obsahu-Kaina zázrakem nad zázraky, od počátku do samého konce.

Kdo je ochoten namáhat se a myslet toho není nutno přesvědčovat a více vysvětlovat. Ve svědectvích Marka, Matouše, Lukáše a Jana lze nalézt řadu důkazů o tom jak Ježíš naznačoval svůj obsah. Učedníci nechápali, když jim říkal, že měl u Otce slávu dřív než byl svět/J17,5/ a že Otec jej miloval již před založením světa/J17,24/.

Posměch nutně vzbuzovala jeho slova :

"Váš otec Abrahám zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se." Židé mu řekli: "Ještě ti není padesát , a viděl jsi Abraháma?" Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abrahám narodil, já jsem." Tu se chopili kamenů a chtěli je po něm házet. Ježíš se však ukryl v zástupu a vyšel z chrámu/J8 56-59/

V mnohém bych již jen opakoval obsah své předchozí tvorby a proto tuto expedici uzavřu doporučením, abyste mimořádnou pozornost věnovali obsahu rozhovoru Ježíše s Nikodémem.

Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: "Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním." Ježíš mu odpověděl "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží." Nikodém mu řekl: "Jak se může člověk narodit, když je už starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit." Ježíš odpověděl: "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla je tělo, co se narodila z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha." Nikodém se ho otázal: "Jak se to může stát?" Ježíš mu řekl: "Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš? Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte. Jestliže nevěříte, když jsem k vám hovořil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských? Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil s nebes, Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu."/J 3,1-21/

Toto důvěrné noční setkání proběhlo na samém počátku Ježíšovy mise. Jestliže Nikodém, učitel Izraele, před 2000 lety nemohl pochopit rozdíl mezi formou a obsahem, pak rozumně vzato, jakoupak šanci přesvědčit má dnes, starý policejní pes?!

Není to však moje šance!

Kdo pochopí samý počátek Bible - Genesis má naději na pochopení konce - Nového zákona ­ Ježíše. A nejen to, kdo pochopí minulost přestane být pro něj záhadou současné dění a uvidí i budoucnost.

2000 let všichni lidé bez vyjímky úspěšně ignorují řadu zásadních sdělení, jimiž se Ježíš identifikoval s prvorozeným synem Člověka a udával tak jednoznačně a nezaměnitelně totožnost svého obsahu. Podobně jako na počátku Kain zabil Ábela i dnes na místo abychom se nad Biblí zamysleli, nejraděj bychom Židy vyhladili. Potvrzujeme tak svou přirozenost, sahající až ke Kainovi.

Lidé dodnes nenávidí Pravdu stejně, jako na samém počátku Kain.

Milujeme silácky jednoduchá řešení a když se síla nedostává, volíme tradičně jinou, stejně mizernou variantu ­ prokletí a zatracení.

Proto na Tradici mnoho nehleďte, raději sami hledejte, nepřestávejte hledat a !!myslete!! na to, že oči hledaného jsou na nás neustále upřeny!

Ježíš řekl:

Stál jsem uprostřed světa

a zjevil jsem se jim v těle

a našel jsem je všechny opilé.

Nenašel jsem mezi nimi jediného žíznivého

a má duše pocítila bolest nad lidskými syny,

že jsou slepí ve svém srdci

a nevidí, že přišli na svět prázdní

a hledají zase, jak by prázdní vyšli ze světa.

Ale teď jsou opilí. Až setřesou své víno,

budou činit pokání.

Tomášovo evangelium

Logion 28

III.

Potopa světa je epochální předěl, kterým Hospodin zcela nekompromisně oddělil historii Člověka a jeho tří synů od současné historie synů lidských. Dříve, než se budeme podrobně zabývat touto událostí, nemající v dějinách Země obdoby, věnujme krátkou pozornost Genesis, prameni z něhož informace čerpáme.

Pět knih Mojžíšových, které tvoří základ Starého zákona, to je v ekumenickém překladu bratru 165 stran textu. Nejvíce, 42 stran pak připadá právě na první knihu, Genesis. Z Genesis jsme se dosud věnovali informacím, které Autor komprimoval na samý počátek. Na pouho pouhých pěti stranách jsou koncentrovány bezpochyby ty nejdůležitější informace zahrnující jednak období prvopočátku a pak následné období více jak 2000 let společné vývojové anabáze Člověka a lidí.

Doba vzniku spadá do období před zhruba 3500 lety a je přímo spjata s osobností Mojžíše. Na Genesis navazuje Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium. V těchto čtyřech knihách jsou na 123 stranách informace zahrnující události ze života Mojžíše a jeho národa, který vyvedl z egyptského otroctví do země Bohem zaslíbené. Mojžíše nelze v žádném případě považovat za autora ani jedné z knih. On sám vždy vystupuje jen jako nástroj a vykonavatel vůle Hospodina. Mojžíš neustále zdůrazňuje, že pouze tlumočí Hospodinovy příkazy a rebelům připomíná, že se nebouří proti němu, ale proti Hospodinovi. A rovněž není od věci připomenout, že Hospodinovým služebníkem se stal proti své vůli po velkém nátlaku Hospodina. Něco takového je pro současné politické reprezentanty naprosto neuvěřitelné.

Mojžíš mohl jako autor popsat leda tak události svého života, ale rozhodně nevymyslel nic co více jak 2000 let jeho životu předcházelo. Mojžíš dal jen formu tomu co vymyslel někdo jiný, kdo je skutečným Autorem, duchovním Otcem. A tak jsme opět svědky toho, že forma může být různá, ale pokud jde o obsah je Autor jen jediný. Mojžíš je autorem nejznámější formy pro Autorovo sdělení, vedle něho jsou to proroci a zcela mimořádnou a jedinečnou formou je kniha Jób. Je proto důležité neulpívat na formě, ale usilovat se o pochopení obsahu, protože tak se lze přiblížit poznání Autora.

Propast mnoha tisíců let jenž nás dělí od událostí ze samého počátku Genesis nutně vyvolává pochybnosti o hodnověrnosti podávaných informací. A když není zaručena hodnověrnost je pochybný i smysl sdělení. Rozumným východiskem bylo oddělení teologického výkladu vzniku světa, od vědeckého zkoumání. Teologové zkoumají Genesis, kdežto rozumem nadaní vědci místo do Genesis hledí do hlubin vesmíru v naději, že právě tam najdou informace o poměrech panujících na počátku vzniku vesmíru a našeho světa. Všichni podceňujeme sílu Ducha. Nevěříme, že by moudrost mohla objevit základy života a podstatu těch nejskrytějších věcí. Přitom právě na to před více jak 3500 lety Autor spoléhal, že jednou přijde čas, kdy lidé budou schopni pochopit obsah sdělení jemuž dal formu Mojžíš.

Dosud jsme se zabývali událostmi ze samého počátku Genesis a přes nesporně negativní vliv času je to právě časový odstup, který nám zajišťuje výtečný nadhled. Dík tomuto nadhledu se můžeme orientovat a nepřehlédneme, že smyslem života je změna, transformace. Pro změnu je však určen obsah a nikoliv forma. Forma není transformována, je pouze obměňována. Právě odstup nám dává možnost zachytit souvislosti, které přímým účastníkům děje unikají nebo je umíněně odmítají vzít na vědomí.

Při našem pátrání se nesmíme nechat strhnout k tradičně ukvapenému a jednostrannému hodnocení událostí. Nesmíme hodnotit pouze jev a bez povšimnutí nechat podstatu, ulpívat na formě a pomíjet obsah. Vše co se jeví jako pozitivní má rovněž svou méně zjevnou negativní stránku. A stejně tak je třeba se namáhat a při všem negativním hledat i stránku pozitivní. Každá přítomnost má svou zákonitou minulost a jen v minulosti lze objevit pravdu o budoucnosti.

Potopou světa Hospodin rázně ukončil všechny cesty jimiž se ubíral vývoj všeho živého na Zemi. Důvod byl prostý.

Bůh pohleděl na zemi; byla zcela zkažená, protože všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu. I řekl Bůh Noemu: "Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí./Gn 6 12-13/

Život Člověka a jeho potomků v pozemském vyhnanství byl od samého počátku ve znamení svobody, na Hospodinovi nezávislé vůli. Již v zahradě Edenu na místo aby Člověk dbal Hospodinova zákazu, poslechl hlas své ženy. Vymanil se ze závislosti na Hospodinovi, aby upadl do závislosti na té, která mu byla Hospodinem učiněna jako pomoc jemu rovná. Z nadhledu současnosti je dobře patrné, že tento prvotní poklesek se transmutoval do dnešní mimořádně ožehavé podoby. Čím více jsme svobodní a na Hospodinovi nezávislí, tím více se stáváme závislí na tom co si k usnadnění života sami vyrábíme.

Takřka dva tisíce let musel Hospodin s bolestí přihlížet tomu, jak Člověk a jeho potomci bez jakýchkoliv zábran devastovali vše, co do té doby na Zemi pracně vybudoval. Když místo Ábela, kterého zabil Kain, přivedla Eva na svět Šéta a tomu se narodil syn Enoš, tehdy se začalo vzývat jméno Hospodinovo, ale vůbec nic se nezměnilo. Všichni volali, prosili, ale stejně si dál šli svou cestou. Bylo to samolibé sebevědomí, které všem bránilo dotazovat se na vůli Hospodinovu.

Není to v mnohém podobné jako dnes? Nikoho ze sebevědomých ani nenapadne, že by se měl dotazovat na vůli Hospodina. Každý sebejistý si vládne na vlastní pěst a aby učinil Tradici zadost, či spíše dal ostatním najevo, že Bůh je jeho tichý společník, vzývá jej slovy "Bůh nám žehnej!" A tak se všem lidem zdá, že Hospodinovi ani nic jiného nezbývá.

Je to tvrdá šíje, samolibé sebevědomí, s nímž se musí u lidí Hospodin neustále potýkat. Je proto mimořádně významné sledovat podle čeho si vybírá své vyvolené, jak je prověřuje a kterak selhávají.

Prvním z vyvolených se stal Noe. Okolnosti proč si Hospodin vyvolil právě jeho nám dávají tušit jaké poměry asi na Zemi panovaly.

I řekl Hospodin Noemu: "Vejdi ty a celý tvůj dům do archy, neboť vidím, že ty jsi v tomto pokolení jediný můj spravedlivý./Gn 7 1/

Situace musela být vskutku katastrofální, neboť Hospodin neměl vůbec na výběr.

Ze všech co na Zemi po 2000 letech žili, mohl jen o Noem Hospodin říci ty jsi jediný MŮJ spravedlivý ­ Všichni ostatní jednají podle SVÉ vůle, jen ty jednáš podle MÉ vůle. Raději připomenu, že lidská vůle je zdrojem Relativní spravedlnosti, kdo koná Hospodinovu vůli je nástrojem Absolutní spravedlnosti.

Můžeme s jistou spolehlivostí dovodit jaký Noe byl. Na rozdíl od všech ostatních potomků Člověka měl Noe nejméně sebevědomí. Všichni ostatní byli ve svém jednání svobodní - svévolní. Brali si za ženy dcery lidské, jichž se jim zachtělo a s nimi plodili syny a dcery. Jen Noe byl výjimkou. Měl jen jednu ženu a s tou měl tři syny.

Sama skutečnost, že Noe poslechl Hospodina a podle jeho pokynu stavěl loď z goferového dřeva mohla všem ostatním sebevědomým připadat směšná. Ostatně je otázkou, zda vůbec věděli co Noe staví a za jakým účelem. Pokud Člověk a lidé byli výhradně suchozemské bytosti mohla jim stavba lodě připadat stejně podivná jako sám její stavitel. Smysl jim došel až ve chvíli kdy potopa začala a na záchranu bylo pozdě.

Noe uvedl do archy svou ženu, tři syny a jejich ženy a podle pokynu Hospodina i živou zvěř určenou pro život v novém světě. K obživě nabral Noe různou potravu aby přečkali v arše rok a deset dní. Nic nenasvědčuje tomu, že by se během pobytu v arše živili masem. Dost možná, že všichni byli vegetariány podle prapůvodní představy Hospodina, ale právě nyní nám nejde o to co vše bylo podle vůle Hospodinovy. Pozornost soustředíme na to za jakých okolností Noe selhal. Zatímco Hospodin všemu živému co potopu přestálo požehnal, Noe to tak nenechal.

Synové Noeho, kteří vyšli z archy, byli Šém, Chám a Jefet; Chám je otec Kenaanův. Tito tři jsou synové Noeho; podle nich se rozdělila celá země. I začal Noe obdělávat půdu a vysadil vinici. Napil se pak vína, opil se a odkryl uprostřed svého stanu. Chám, otec Kenaanův, spatřil svého otce obnaženého a pověděl to venku oběma svým bratřím. Ale Śém a Jefet vzali plášť, vložili si jej na ramena a jdouce pozpátku přikryli nahotu svého otce. Tvář měli odvrácenou, takže nahotu svého otce nespatřili. Když Noe procitl z opojení a zvěděl, co mu provedl jeho nejmladší syn, řekl:

"Proklet buď Kenaan,

ať je nejbídnějším otrokem svých bratří!"

Dále řekl:

"Požehnán buď Hospodin, Bůh Šémův.

Ať je Kenaan jejich otrokem!

Kéž Bůh Jefetovi dopřeje

bydlet ve stanech Šémových.

Ať je Kenaan jejich otrokem!"

Po potopě žil Noe tři sta padesát let. Všech dnů Noeho bylo devět set padesát let, a umřel./Gen.9 14-28/

Je to naprosto jedinečný a nezaměnitelný styl jímž Autor podává všechny potřebné informace aby ten, kdo myslí vše pochopil. Noe nezvládal situaci v novém světě a únikem mu bylo alkohol. Ztrácel kontrolu nad svým chováním a neúnosná situace žádala řešení. Proto Chám na své bratry naléhal, ti ale nechtěli problém vidět, raději odvraceli tvář. A dopustili se velké chyby, když z opilosti právě procitnuvšímu Noemu řekli, že oni dva nic proti jeho pití nemají. Naopak to oni jej kryjí, ale Chám ten má výhrady, tomu to jeho pití vadí. Vyvolali tak zuřivost, která si v ničem nezadala v hněvem Kainovým.

Noe se ocitl v podobné situaci jako Kain, byl konfrontován s Pravdou. Jestliže Kain napadl Ábela, který se odmítal bránit, pak Noe když neměl na to aby se Chámovi postavil, zaútočil na jeho milovaného a bezbranného, nejmladšího syna Kenaana. Noe útočil na Chámovo nejcitlivější místo, způsobem proti kterému se nemohl ani bránit. Je to čin nesrovnatelně odpornější a zavrženíhodnější jak čin Kainův.

Že to tak nebylo? Že Noe ještě vůbec nebyl alkoholik, že se mu to stalo poprvé?! Tak to se mi raději rychle kliďte z očí, protože tím hnusnější je Noeho prokletí zcela bezbranného dítěte, nevinného Kenaana a neméně odpornou je i vaše obhajoba.

Tímto způsobem nám Autor odhaluje jak žalostně mizivá je šance, že Hospodin nalezne lidského jedince, který by byl schopen konat spolehlivě Dobro - Hospodinovu vůli. Buď jsou lidé příliš sebevědomí a čím sebevědomější tím i nepřístupnější a nezpůsobilejší k tomu aby konali jinou vůli než vůli svou vlastní. A nebo při nedostatku sebevědomí hrozí selhání jako u Noeho a následky jsou pak neméně tragické.

Není však na místě abychom Noeho či kohokoliv soudili, jde o to vše pochopit a vyvarovat se chyb jichž se dopustili jiní. Zejména však jde o pochopení Hospodina.

Jestliže potopu světa zaručeně nikdo nepřehlédne, pak krátce po ní následující Hospodinovo opatření, kterým bylo zmatení řeči, lze naopak přehlédnout velmi snadno. Přitom svým významem bylo zmatení řeči neméně zásadní, ne-li dokonce významnější jak sama potopa světa.

Zapřísáhl jsem se upřímností a proto přiznám, že právě zásah kterým Hospodin zmátl řeč lidem co potopu přestáli, mne vábí nepřekonatelnou silou. Jde o všeobecně pomíjenou událost a já naopak nemohu myšlenky od této události odtrhnout. Jen se chvíli nekontroluji, musím na to myslet. Přitom dobře vím, že pod nohama mám tenký led. A tak i když u odborníků zaručeně propadnu nemusíte mi ruku podávat, jen nesmíte mé chyby opakovat.

Nečekejte žádné objevy natož moudro, bude to jen námět k zamyšlení. Někdo již zaznamenal s jakou nutkavou neodbytností se dotýkám mimořádně citlivé oblasti, kterou je MYŠLENÍ. Není to náhodné, protože na rozdíl od všeobecně panujícího přesvědčení, že myšlení je dnešním lidem vlastní asi jako trávení či dýchání já tento názor rozhodně nesdílím.

Naopak jsem přesvědčen, že u lidí je to činnost nejen zcela individuální, ale bohužel stále více vzácnější. Konec XX. a počátek XXI. století je ve znamení bouřlivého rozvoje informačních systémů a revolučních technologií. Jak již bylo zaznamenáno, jestliže Hospodin na počátku učinil pro Člověka ženu, aby mu byla pomocí jemu rovnou, pak dnes si sami vyrábíme počítači řízené sestavy, které svou výkonností, přesností, paměťovými schopnostmi i jinak mnohonásobně převyšující možnosti mnoha lidí. Nikdo se ale nedomnívá, že počítače myslí. Počítačům nelze upírat obdivuhodné schopnosti. Ale žádný počítač nemá kreativní emoci, která odlišuje řemeslo od umění.

A tak na počátku XXI. století se lidé stávají stále více závislí na tom, co sami vyrábějí, co jim původně mělo být pomocí. Na místo aby se lidé osvobodili, mysleli a rozvíjeli své kreativní emoce, náš život má stále více spotřební charakter a děsí nás vlastní destruktivní emoce. Počítače však nejsou na vině. Podobně jako vina za prokletí Země nepadla na tu, která měla být Člověku pomocí jemu rovnou i zde padá vina na člověka.

Zmatení řeči Hospodinem je v Genesis fakticky jen konstatováno. Ale dík dostatečnému odstupu to vypadá, že právě toto je významný okamžik, kdy došlo k obratu ve vývoji myšlení.

Informací je sice minimum, ale hned ta první je mimořádně zajímavá.

Celá země byla jednotná v řeči i v činech./Gn11,1/

Vypadá to, že jednotní v řeči a činech nebyli jen lidé, ale všechny živé bytosti co na Zemi žily. Pokud jde o řeč, dnešní lidé se odlišují svou mateřštinou. Ale s Člověkem ­ Adamem to bylo poněkud jinak. Dnešní novorozenci přijímají od matky vedle mléka i řeč své matky. U stvoření Člověka stál ale jen Hospodin a ten mu dal i svou řeč. A snad nikdo nebude pochybovat, že to byla řeč absolutně přesná a dokonalá. Byla to řeč čísel, která umožňovala výměnu absolutně přesných a nezaměnitelných informací. Před zmatením řeči Člověk a jeho potomci podobně jako současné počítače v pravém slova smyslu nemyslel, ale kalkulovali, kombinovali, hledali variace a prováděli další operace vlastní světu čísel. Všechny ohromující schopnosti, které dnes mají počítače jako periferní zařízení byly do zmatení řeči vlastní i Člověku a jeho potomkům. Stejně jako činnost počítačů postrádalo do zmatení řeči myšlení Člověka a jeho potomků emoce. Co je ale důležité, že vedle digitálního zpracování informací byl Člověk poté co ochutnal ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, schopen pracovat i s informacemi na bázi zvuku, neboť krom zraku a hmatu se mu otevřel i sluch.

Zmatením řeči skončila jen dominantní funkce řeči Otce a jedinou formou komunikace se stala lidem řeč matky.

Při digitální komunikaci neexistovala neurčitost, každá představa byla vždy konkrétní, žádná nebyla abstraktní. Proto když se rozhodli "Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi./Gn 11,4/ nemusel na rozdíl od současnosti nikdo nikomu nic vysvětlovat a každý věděl co má dělat. Od zmatení řeči uběhlo bratru 5000 let a lidstvo si dnes vytváří celosvětový informační systém, jednou řečí jsou digitálně zpracovány a přenášeny informace. Globalizace ve většině lidí vyvolává zákonité obavy, protože lidstvo ty poměry již jednou zažilo.

Jak jsem předeslal, jde především o námět k zamyšlení nad vlastní podstatou. Sám se divím, že mne vůbec něco takového napadlo. Byla to asi intuice, nebo policejní čich. Možná že jste se s intuicí také někdy setkali a tak pro zajímavost uvedu co k tomu uvádí C.G.Jung.

Můžeme předpokládat, že lidská osobnost se skládá ze dvou částí: za prvé z vědomí a všeho, co toto vědomí zahrnuje, a za druhé z jakéhosi neurčitelně velkého pozadí nevědomé psýché. Má psychologická zkušenost mi neustále ukazovala, že jisté obsahy pocházejí z psýché, která je úplnější nežli vědomí. Obsahují často vyšší analýzu či vhled nebo vědění, které by příslušné vědomí nedokázalo zplodit. Pro takové události máme výstižné slovo - intuice. Když ho vyslovíme, má většina lidí příjemný pocit, jako by se tím něco řeklo. Neberou ale nikdy v úvahu, že člověk intuici nevytváří. Naopak, intuice přichází vždy sama od sebe, máme nějaký nápad, který vznikl sám od sebe, a můžeme jej pak jen zachytit, jsme-li dostatečně chytří a rychlí.

Dík Tradici je pohled na Bibli, jako pramen informací, silně deformován. Je věcí každého jedince zda se bude dál držet pohodlně Tradice, nebo zda se bude namáhat a myslet. Můžete klidně dál ve vykopávkách pokračovat, do vesmíru hledět, ale něco podobného vám sotva přijde na mysl.

Informace podávané v Bibli jsou totiž Autorem určeny pro ty kdo myslí a ne ty kdo se jen učí.

Záměr který Hospodin sledoval zmatením jedné z řeči je opět zřejmý. Pokud chtěl do jednání lidí konečně prosadit svou vůli, musel především pokořit kolektivní sebevědomí narušením komunikační jednoty. Ostatně celá Bible je permanentní prezentací toho, že k uskutečnění své vůle si Hospodin nevybírá sebevědomé prvorozené, ale ty poslední a zavržené. Ani to však nestačí a přes svůj tradiční handicap jsou vystaveni dalším útrapám aby alespoň po jistou dobu, než je zkorumpuje sláva a moc, plnili vůli Hospodinovu. A to platí dodnes, jak pro jednotlivce, tak pro národy.

První, koho si Hospodin mezi lidskými syny skutečně vybral byl Abrahám. Zřejmě proto byl jeho život jedna permanentní zkouška a Abrahám byl veskrze obdivuhodný.

Do svých sedmdesáti pěti let žil v rodné zemi mezi svými a byl bezpochyby společensky úspěšný. A právě ve chvíli, kdy měl prakticky všechno co jen si bylo možno v té době přát, právě tehdy jej Hospodin vyzval aby odešel ze své země, ze svého rodiště a domova svého otce do země, která mu bude ukázána. Nevím kdo by dnes za podobných okolností slyšel na Hospodinův příslib

Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!/Gn. 12,2/

A Abrahám Hospodina poslechl. To ještě netušil, že se vydává na cestu, která jej zavede mezi prokleté kenaance. Jen těžko si lze představit jak všechny radikální změny svého života prožíval, zda někdy nelitoval. Vždyť jediné co mu zřejmě do té doby chybělo ke spokojenosti, že neměl syna-dědice. A taky nesmíme zapomínat, šla s ním i jeho žena Sára. A znáte některé ženy co dokážou, že jen tak nesmlčí.

Sami můžete sledovat Abrahámovy útrapy jimž byl vystaven, ale nesmíte ztratit ze zřetele podstatu. Že Hospodin formoval Abrahámovo sebevědomí, aby byl pokorný a vždy hotov bez výhrad konat Hospodinovu vůli. Nestačilo že musel jít mezi prokleté kenaance, hladem jej vyhnal do Egypta. Tam, z obavy o vlastní život musel svou ženu Sáru vydávat za sestru, aby jej snad kvůli ní nezabili. Abrahám nereptal a byl veskrze pokorný. Po vítězství nad Kedorláomerem a jeho spojenci, když osvobodil svého příbuzného Lota, nevzal nic z válečné kořisti. Veřejně manifestoval, že k vítězství mu nikdo z lidí nedopomáhal, ani jeho paže, že zvítězil jen zásluhou Hospodina. Jedinou a skutečnou odměnou mu bylo, že šálemský král Malkísedek, který byl knězem Boha Nejvyššího, mu požehnal:

"Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu,

Jemuž patří nebesa i země.

Požehnán buď sám Bůh Nejvyšší,

Jenž ti vydal do rukou tvé protivníky."/Gn 15 19-20/

Abrahám obstál a Hospodin s ním uzavřel smlouvu, slíbil mu narození vytouženého syna-dědice a jeho potomstvu daroval zemi od řeky Egyptské až k řece Eufratu.

Velký příslib, ale deset let uběhlo a nedělo se nic! Sáře dávno ustal ženský běh, Abrahámovi bylo již 90 let a dědic stále nikde! Rozumně vzato, nelze se divit, že Sára nabídla Abrahámovi svou služebnou Hagar, aby alespoň z ní měla syna. Abrahám uposlechl, Hagar otěhotněla a nastaly komplikace i dnešním lidem důvěrně známé. Sami si to můžete v Genesis vychutnat, ale nesmíte přehlédnout jedno.

Jde o naprosto dokonalou mutaci prvotního poklesku Adama v zahradě Edenu. Rovněž zde se zdá, že na vině je žena, Sára, že Abraham nic, vždyť ona sama mu Hagar dala. Ale není to tak. Stejně jako v zahradě Edenu i zde padá vina na Abraháma. Měl věřit Hospodinovi, jeho měl poslouchat a ne svou ženu Sáru.

Zplozením syna Izmaela se služebnou své ženy Sáry Abraham nepochybně zkomplikoval Hospodinův plán. Ale pro Úctyhodného je nemyslitelné aby cokoli řekl a neučinil to.

Sáře bylo neuvěřitelných devadesát let když svému stoletému muži dala syna. Podle Hospodinovy vůle jej pojmenovali Izák (to je Smíšek).

Každý, kdo je ochoten přemýšlet sám nalezne uspokojení nad dalšími životními příběhy Abrahámova vyjimečného života. Mne osobně nejvíce zaujala zkouška, které Hospodin podrobil nic netušícího Abrahám před vyhlazením Sodomy a Gomory. Když Abrahám vyprovázel Hospodina byl mu odhalen smysl boží mise.

Hospodin dále pravil: "Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký, že už musím sestoupit a podívat se. Jestliže si počínají tak, jak je patrno z jejich křiku, který ke mně přichází, je po nich veta; zjistím si jak tomu je. Zatím co se muži odtud odebírali k Sodomě, Abraham zůstal stát před Hospodinem. I přistoupil Abraham a řekl "Vyhladíš snad se svévolníkem i spravedlivého? Možná že je v tom městě padesát spravedlivých; vyhladíš i je a nepromineš tomu místu, přestože je v něm padesát spravedlivých? Přece bys neudělal něco takového a neusmrtil spolu se svévolníkem spravedlivého; pak by na tom byl spravedlivý stejně jako svévolník. To bys přece neudělal. Což Soudce vší země nejedná podle práva?" Hospodin odvětil: "Najdu-li v Sodomě, v tom městě, padesát spravedlivých, prominu kvůli nim celému místu." Abraham pokračoval: "Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel; Možná, že bude do těch padesáti spravedlivých pět chybět. Zahladíš pro těch pět celé město?" Odvětil: "Nezahladím, najdu-li jich tam čtyřicet pět." On však k němu mluvil ještě dále: "Možná, že se jich tam najde čtyřicet." Pravil; "Neudělám to kvůli těm čtyřiceti." I řekl: "Ať se Panovník nerozhněvá, když budu mluvit dále. Možná, že se jich tam najde třicet." Pravil: "Neučiním to, najdu-li jich tam třicet." Řekl pak: "Hle, dovoluji si promluvit k Panovníkovi znovu: Možná, že se jich tam najde dvacet," Pravil: "Nezahladím je kvůli těm dvaceti." Nato řekl: "Ať se Panovník nerozhněvá, promluvím-li ještě jednou: "Možná, že se jich tam najde deset." Pravil: "Nezahladím je ani kvůli tem deseti." Hospodin po skončení rozmluvy s Abrahamem odešel a Abraham se vrátil ke svému místu. /Gen.18,20-33/

Tak jako pro Sodomu a Gomoru je tato chvíle stejně osudová i pro Abrahama! Hospodin totiž velmi dobře věděl, že Abrahám se bude přimlouvat. V Sodomě totiž přebýval jeho příbuzný Lot se svou rodinou. Jak by se mohl Hospodin na Abrahama zlobit, vždyť Abraham se do poslední chvíle přimlouvá jen za spravedlivé! Ani jednou nevzpomněl svého příbuzného Lota, který s ním vyšel z Cháranu. Abraham nezklamal naděje, jenž do něj Hospodin vložil. Byl Milosrdný a Spravedlivý jako Hospodin.

Té největší a nejdiskutovanější zkoušce byl Abraham podroben, když po něm Hospodin požadoval obětování toho nejmilejšího, syna Izáka. Tato zkouška se zdá lidem veskrze pochybná. Lidé mlčí, jsou pohoršeni a pochybují, jaký vlastně Hospodin je? Zda ten, kdo je Dobrý, by vůbec něco takového mohl po Abrahamovi požadovat?! A tak využijeme odstup a podíváme se Pravdě do očí.

Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu "Abrahame!" Ten odvětil: "Tu jsem." A Bůh řekl: "Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!" Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl. Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo, řekl služebníkům: "Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme." Abraham vzal dříví k oběti zápalné a vložil je na svého syna Izáka; sám vzal oheň a obětní nůž. A šli oba pospolu. Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: "Otče!" Ten odvětil: "Copak, můj synu?" Izák se otázal: "Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?" Nato Abrahám řekl: "Můj synu, Bůh si sám vyhlédne beránka k oběti zápalné." A šli oba spolu dál.

Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví. I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka. Vtom na něho z nebe volá Hospodinův posel: "Abrahama, Abrahame!" Ten odvětil: "Tu jsem." A posel řekl: "Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna." Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna./Gn 22 1-13/

Pokud by se něco udělal Abrahám dnes, byl by podezřelý z pokusu vraždy a psychiatrům by se rozhodně nevyhnul. Musel by také počítat s tím, že soudem by byla jeho rodičovská práva omezena.

Při pohledu do minulosti je zajímavé, že každý je hotov pochybovat o Hospodinovi, ale že by někdo pochyboval sám o sobě, zda dobře a vše vidí, zda mu neunikají souvislosti, to ani náhodou. Na to je každý příliš sebevědomý, než aby si něco takového připustil.

Každý vidí jen Abrahama, ale spolehlivě přehlíží, že šlo o mimořádně významný zákrok na Izákovi. Jen se znovu a dobře podívejte a uvědomte si co prožil malý Izák. Jeho vlastní otec jej svázal do kozelce, položil na oltář a byl odhodlán jej zabít. Byl to nesmazatelný zážitek, který měl ovlivnit celý Izákův život. Izák pohlédl do tváře smrti a poznal STRACH. Takto byl Izákovi naočkován Strach. Strach, který jako první prožil Kain poté co poznal, že se dopustil zločinu jenž nelze

odčinit. Žil se Strachem, že kdo jej potká, ten jej bude moci zabít. Tímto radikálním způsobem Hospodin zformoval Izákovo sebevědomí a jeho životní hodnoty. A pokud pochybujete, pak nepřehlédněte přísahu Izákova syna Jákoba, při uzavření smlouvy s Lábanem.

Lában dále Jákobovi řekl: "Hle, tu je val a tu je posvátný sloup, který jsem vztyčil mezi sebou a tebou. Svědkem je tento val, svědkem je i posvátný sloup, že já nepřekročím tento val proti tobě a ty nepřekročíš tento val a tento sloup proti mně se zlým úmyslem. Ať mezi námi soudí Bůh Abrahámův a bůh Náchorův, bůh jejich otce!" A Jákob se zapřisáhl při Strachu svého otce Izáka./Gn 31 51-53/

Bylo to prozíravé a významné preventivní opatření, protože když přehlédnete syny všech Hospodinem vyvolených, pak jestliže na svůj národ měli obrovský vliv, jejich vliv na vlastní syny byl minimální. Pokud jejich synové nebyli ničemové, tak v lepším případě jen samolibí darmošlapové.

Hospodin za projev mimořádné pokory ujistil Abrahama o platnosti uzavřené smlouvy slovy;

"Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu."/Gn 22 16-18/

Po smrti své ženy Sáry pověřil Abrahám správce svého domu aby vybral ženu pro jeho syna Izáka. Zapřísáhl jej aby nevybíral z dcer Kenaanců, mezi nimiž sídlil. Měl se vydat do Abrahamovy rodné země, do jeho rodiště a tam mu vybrat ženu. Opakovaně jej zapřísáhl, že jeho syna tam nesmí zavést.

Chraň se tam mého syna zavést./Gn 24,6/

Izák se svým Strachem byl totiž citlivý a zádumčivý. Daleko od domova v rodné zemi svého otce by neobstál a nikdy by nezískal ženu jakou byla Rebeka, kterou mu musel vybrat a domů přivést Abrahamův služebník. Již jsme zmínili, jak ženy mnohdy těžce překonávají obraz svého otce a podobně muž překonává obraz své matky a to byl zřejmě i Izákův problém.

Služebník podal Izákovi zprávu o všem, co vykonal. Izák pak uvedl Rebeku do stanu své matky Sáry. Vzal si ji a stala se jeho ženou. A zamiloval si ji. Tak našel útěchu po smrti své matky./Gn 24 66/

Izákovi dala jeho žena Rebeka dva syny. Dnešní těhotné navštěvují gynekologa, který dokáže rodičům sdělit i pohlaví očekávaného potomka. Když měla Rebeka v těhotenství potíže, šla pro radu k Hospodinovi.

Děti se začaly v jejím těle strkat. Tu řekla: "Je-li tomu tak, co mě čeká?" A šla se dotázat Hospodina. Hospodin jí řekl:

"Ve tvém životě jsou dva pronárody.

Oba národy se rozejdou, jen co z tebe

vyjdou.

Jeden národ bude zdatnější než druhý.

Bezpočetný bude sloužit počtem

skrovnějšímu."

Potom se naplnily dny, kdy měla rodit. A hle, v jejím těle byla dvojčata. První vyšel celý červenohnědý a chlupatý jako kožíšek; toho pojmenovala Ezau. Potom vyšel jeho bratr a rukou držel Ezaua za patu; ten dostal jméno Jákob. Při jejich narození bylo Izákovi šedesát let. Když chlapci dospěli stal se prvorozený Ezau mužem znalým lovu, mužem pole, kdežto Jákob byl muž bezúhonný a sídlil ve stanech./Gn 25 22-27/

Opět se nám v modifikované formě opakuje základní motiv bratrů Kaina a Ábela. Izák miloval Ezaua, protože z lovu měl co do úst, kdežto Rebeka milovala Jákoba.

Prvorozený Ezau byl sebejistý, ale lehkovážný muž. Když se jednou vrátil z pole k smrti unavený, prodal své prvorozenství Jákobovi za chléb s čočkovou krmí. Odpřísáhl to Jákobovi a pohrdl tak prvorozenstvím. Stejně tak si vzal dvě ženy z dcer Chetejců a nehleděl na to, že působily Izákovci a Rebece jen hořké trápení.

Když se na sklonku svého života Izák rozhodl, že požehná prvorozenému Ezauovi, Rebeka navedla svého milovaného Jákoba jak osleplého otce oklamat. A tak Izák na místo Ezauovi udělil požehnání druhorozenému Jákobovi. Co následovalo o tom si lze na základě Genesis učinit věrnou představu. Ezau zanevřel na Jákoba a byl odhodlán jej zabít. Matka proto vyzvala Jákoba aby uprchl k jejímu bratrovi Lábanovi do Cháranu a vyčkal doby než pomine bratrův hněv. Izák byl sice slepý, ale na rozdíl od Noe bylo jeho jednání v této složité situaci střízlivé a prozíravé. Nenechal se unést svým hněvem. Nikoho neproklel, uznal argumenty své ženy Ráchel, které se zprotivil život s dcerami chetejskými a naopak Jákobovi opětovně požehnal.

I povolal Izák Jákoba a požehnal mu. Přikázal mu "Neber si ženu z dcer kenaanských. Odejdi do rovin aramských do domu Betúela, otce tvé matky, a odtud si vezmi ženu z dcer jejího bratra Lábana. Kéž ti Bůh všemohoucí požehná, rozplodí tě a rozmnoží. Bude z tebe společenství lidských pokolení. Kéž ti dá požehnání Abrahamovo, tobě i tvému potomstvu, abys obdržel zemi v níž jsi hostem a kterou Bůh dal Abrahamovi."/Gn 28 1-4/

Na cestě do Aramu se Jákobovi ve snu zjevil Hospodin aby jej ujistil pravdivostí Izákova požehnání. Zaručil mu, že jej bude všude střežit , nikdy jej neopustí a učiní co slíbil Abrahámovi.

Poutavým způsobem líčí Genesis Jákobovo první náhodné setkání s Ráchel a jak byl přijat Lábanem.

Potom řekl Lában Jákobovi: "Což mi budeš sloužit zadarmo jen proto, že jsi můj příbuzný? Pověz mi jaká má být tvá mzda." Lában měl dvě dcery. Starší se jmenovala Lea, mladší Ráchel. Lea měla mírné oči, Ráchel byla krásné postavy, krásného vzevření. Jákob si Ráchel zamiloval; proto řekl: "Budu ti sloužit sedm let za tvou mladší dceru Ráchel."/Gn 29 15-18/

Po uplynutí lhůty uspořádal Lában hody a na místo Ráchel podstrčil Jákobovi její starší sestru Leu. Jákob Lábanovi vyčetl co mu to provedl, sloužil přece za Ráchel, ale nakonec přistoupil na návrh Lábana, aby zůstal s Leou celý svatební týden a pak mu přidal i mladší dceru Ráchel s tím, že si musí odsloužit dalších sedm let.

Někdo bude možná rozhořčen stejně jako Jákob, ale dík nadhledu a že jsme již dosáhli jistého zasvěcení do Hospodinových záměrů, by nám nemělo neuniknout, že Jákob poznává co to je Spravedlnost. Ano, takovouto formou se mu vrací intriky, kterých se dopustil vůči svému prvorozenému bratru Ezauovi. Stojí za to sledovat jak obě sestry vzájemně soupeřily o Jákobovu náklonnost. Jákob si zamiloval mladší Ráchel, ale Hospodin připustil, že syny rodila jen nemilovaná Lea. Při sledování vztahu mezi Jákobem, Ráchel a Leou, nabitého jak láskou tak strádáním nezapomínejte na to, že vše co se Jákobovi dělo bylo spravedlivé.

S ohledem na sledovaný cíl soustředím další pozornost na dvě mimořádné události z Jákobova života. Tou první je Jákobův odchod od Lábana.

Jákob se sice velmi zmohl, měl ženy, děti, služebnictvo, ale Lában jej nehodlal ze služby propustit. Stále měnil podmínky, aby jeho službu protáhl, neboť měl z Jákoba velký prospěch, takže nakonec i jeho dcery, Ráchel a Lea přiměly Jákoba aby opustili dům svého otce. Spíše než odchod to byl útěk.

Když Lában odešel ke střiži svého bravu, ukradla Ráchel otcovy domácí bůžky. A Jákob Aramejce Lábana přelstil, takže nevyšlo najevo, že chce uprchnout. Uprchl se vším co měl. Přebrodil řeku Eufrat a dal se směrem k pohoří Gileádu. Třetího dne bylo Lábanovi oznámeno, že Jákob uprchl. Tu vzal s sebou své bratry a pronásledoval ho po sedm dní, až ho dohonil na pohoří Gileádu. K Aramejci Lábanovi však přišel v noci ve snu Bůh a řekl mu: "Měj se na pozoru! Mluv s Jákobem jen v dobrém, ne ve zlém!" Lában dostihl Jákoba, který si na té hoře postavil stan. Sám se svými bratry si rovněž postavil stan na pohoří Gileádu. A Lában Jákobovi vyčítal: "Cos to udělal? Přelstils mě. Mé dcery jsi odvedl jako válečné zajatce. Proč jsi ode mne uprchl tajně jako zloděj a nic jsi mi neoznámil? Byl bych tě radostně s písničkami, s bubínkem a citarou. Nedopřáls mi ani políbit mé vnuky a dcery; jednal jsi věru jako pomatenec. Bylo v mé moci naložit s vámi zle. Ale Bůh vašeho otce mi na dnešek řekl: >Měj se na pozoru, mluv s Jákobem jen v dobrém, ne ve zlém.< Když už jsi tedy odešel, protože se ti tolik stýskalo po otcovském domě, proč jsi ukradl mé bohy?" Na to Jákob Lábanovi odpověděl: "Bál jsem se a říkal jsem si, že bys mě mohl o své dcery připravit. Ale u koho najdeš své bohy, ten nezůstane naživu! Před našimi bratry si prohlédni všechno, co mám, a vezmi si své." Jákob totiž nevěděl, že je Ráchel ukradla. Lában vešel do stanu Jákobova a do stanu Lejina i do stanu obou služek., ale nic nenašel. Vyšel tedy ze stanu Lejina a vešel do stanu Ráchelina. Ráchel však bůžky vzala, vložila je do torby na velbloudím sedle a sedla si na ně. Lában zpřeházel celý stan, ale nic nenašel. Ráchel otci řekla: "Nechť se můj pán nehněvá, že před ním nemohu povstat; stalo se mi, co se stává ženám." Lában slídil, ale bůžky nenašel. Tu se Jákob rozhněval a začal se s Lábanem přít. Vyčítal mu: "Jaký je můj přestupek? Jaký je můj hřích, že ses za mnou tak hnal? Když jsi zpřeházel všechny mé věci, co jsi našel z věcí svého domu? Polož to před mé i své bratry, ať mezi námi dvěma rozhodnou!/Gn.31 19-37/

Protože Lában své bůžky nenašel, byla to pro neinformovaného Jákoba dobrá příležitost zahrnout jej výčitkami, jak byl celou dobu odírán a kdyby neutekl, zaručeně by odešel s prázdnou. A co na to Lában?

Lában na to Jákobovi odpověděl: "Toto jsou mé dcery a toto jsou moji synové. I brav je můj, ano, všechno, co vidíš, patří mně. Co však za těchto okolností mohu dnes udělat pro své dcery, pro ně a pro syny, které porodily? Nuže, uzavřeme teď spolu smlouvu, a Bůh ať je svědkem mezi mnou a tebou!/Gn. 31 43-44/

Doufám, že také jako Jákob nevěříte tomu, že Lában své bůžky nenašel. Lában své bůžky našel! Tím si můžete být stoprocentně jisti!! Ale tváří v tvář volbě, zda pro své bůžky obětuje život své druhorozené dcery Ráchel, Jákobem milované ženy, obětoval nejen bůžky, ale i svou čest! Snesl Jákobovo veřejné ponížení a uzavřel s ním smlouvu ve prospěch svých dcer, že je nikdy nepokoří a nevezme si místo nic jiné ženy. Jákob zaručeně prožíval velké vítězství, ale ve skutečnosti byl Lábanem poražen!

Jen pomatenec vyhlašuje trest u koho najdeš své bohy, ten nezůstane naživu! a nemyslí na Spravedlnost. Obdivuji Lában, že se udržel a někde stranou si Jákoba nechytil, aby mu alespoň mezi čtyřma očima řekl: "Litoval bys víc než já, kdybych ti řekl, kde jsem své bůžky objevil!"

Dík odstupu nepřehlédneme, že Jákob se provinil nerozvážnou přísahou a nevědomě rozhodl o osudu právě té milované, Ráchel. A když už byli nedaleko Efraty, Ráchel porodila; měla však těžký porod. Když těžce rodila, pravila jí porodní bába:"Neboj se, máš zase syna!" Ve chvíli, kdy umírala a život z ní unikal, pojmenovala ho Ben-óni (to je Syn mého zmaru), ale otec ho nazval Ben-jamín (to je Syn zdaru). Ráchel umřela a byla pohřbena u cesty do Efraty, což je Betlém./Gn 35 16-19/

Až později, skrze Mojžíšem byli Jákobovi potomci poučeni, kterak napravit své provinění při pronesení nerozvážné přísahy.

Anebo když někdo nerozvážně pronese přísahu, že udělá něco zlého nebo dobrého, vším, k čemu se člověk přísahou nerozvážně zavázal, i když mu to nebylo známo, ale potom se to doví, každou jednotlivostí se provinil. Když se tedy čímkoli z toho provinil, ať vyzná, čím se prohřešil a přivede Hospodinu jako pokutu za prohřešek, jehož se dopustil, samici z bravu, ovci nebo kozu, v oběť za hřích. Pro jeho hřích vykoná za něho kněz smírčí obřady./Lv 5 4-6/

Ano, tak se to má se Spravedlností, proto než cokoliv vypustíte z úst velmi dobře si to rozvažte a myslete na Ježíšova slova:

Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen."/Mat.12,33-37/

Tím druhým pro nás významným případem z Jákobova života je jeho setkání s Ezauem. Jákob vyslal ke svému bratrovi posly aby deklarovali jeho pokoru a získal si Ezauovu přízeň. Když mu poslové oznámili, že Ezau mu již jde vstříc a s ním čtyři sta mužů, přepadla Jákoba bázeň a tíseň. Na místo aby se držel toho co mu řekl Hospodin, začal zmatkovat.

Rozdělil proto lid, který byl s ním, i brav a skot a velbloudy do dvou táborů, neboť si řekl: "Přijde-li Ezau k prvnímu táboru a pobije je, může ještě zbylý tábor vyváznout." Dále Jákob řekl: "Bože mého otce Abrahama a Bože mého otce Izáka, Hospodine, tys mi pravil >Navrať se do své země a do svého rodiště a já se postarám, aby se ti dobře vedlo.< Nejsem hoden veškerého tvého milosrdenství a vší tvé věrnosti, které jsi svému služebníku prokázal. Tento Jordán jsem překročil s holí, a teď mám dva tábory. Vytrhni mě prosím z ruky mého bratra, z ruky Ezauovy, neboť se ho bojím, aby nepřišel a nezabil mě, matku nad dětmi. Ty jsi přece řekl: >Určitě se postarám o tvé dobro a tvé potomstvo rozmnožím jako mořský písek, jejž nelze pro množství sečíst.

Někdo si pomyslí, že Jákob činí prozíravá opatření, ale ve skutečnosti jde o žalostný pohled. Na jednu stranu hovoří o své víře v Hospodina, ale svým jednáním vše popírá. Na první pohled to tak ani nevypadá, ale při dostatečném odstupu je patrné, že situaci nebezpečně komplikuje.

Pak vzal z toho, co vyzískal, dar na usmířenou pro svého bratra Ezaua: dvě stě koz a dvacet kozlů, dvě stě bahnic a dvacet beranů, třicet velbloudů se sajícími mláďaty, čtyřicet krav a deset býků, dvacet oslic a deset oslů. To vše předal svým služebníkům, každé stádečko zvlášť, a řekl jim: "Jděte napřed a ponechte mezi jednotlivými stádečky odstup." A prvnímu přikázal: "Až se s tebou setká můj bratr Ezau a zeptá se tě, čí jsi a kam jdeš a čí je to, co ženeš před sebou, odvětíš: >Je to dar od tvého otroka Jákoba, poslaný jeho pánu Ezauovi; on sám je za námi< Tak přikázal i druhému a třetímu a všem, kteří šli za stádečky. Řekl: "V tomto smyslu mluvte s Ezauem, až na něj narazíte. A dodejte: >Také tvůj otrok Jákob je za námi, neboť řekl: Darem, který je přede mnou, chci ho usmířit a teprve potom spatřit jeho tvář. Snad mě přijme milostivě.< Šli tedy napřed s darem, zatímco on přenocoval oné noci v táboře./Gn32 14-22/

Více komplikovat to snad ani nemohl. Hospodin vybral příhodný čas návratu, ale tím co Jákob dělal, nutně v Ezauovi vyvolával zašlé vzpomínky na vše zlé. A tak místo na setkání s bratrem očekával Ezau setkání se úskočným intrikánem a připravoval se na další jeho podraz. Korunu všemu Jákob nasadil, když v noci opustil tábor se vším co měl. Byl to útěk a tak musel zasáhnout Hospodin.

A té noci vstal,vzal obě své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů a přebrodil se přes Jabok. Vzal je a převedl je přes potok se vším, co měl. Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil. Neznámý řekl: "Pusť mě, vzešla jitřenka." Jákob však odvětil: "Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš." Otázal se: "Jak se jmenuješ?" Odpověděl: "Jákob". Tu řekl: "Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh) neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls." A Jákob ho žádal: "Pověz mi přece své jméno!" Ale on odvětil: "Proč se ptáš na mé jméno?" A požehnal mu tam. I pojmenoval Jákob to místo Peniel (to je Tvář Boží), neboť řekl: "Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život. Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. Synové Izraele nejedí až podnes šlachu při kyčelním kloubu, protože Bůh poranil Jákobovi šlachu kyčelního kloubu./Gn 32 23-33/

Změnou jména Hospodin významně posílil Jákobovo sebevědomí, ale poraněním kyčelního kloubu jej současně postihl citelným, ale především viditelným fyzickým handicapem. Před následným setkáním obou bratrů to bylo významné ochranné opatření. Právě poranění bylo zárukou hladkého průběhu setkání obou bratrů.

Potom se Jákob rozhlédl a vidí, že přichází Ezau a s ním čtyři sta mužů. I rozdělil zvlášť děti Lejiny a Rácheliny a obou otrokyň. Dopředu postavil otrokyně a jejich děti, za ně Leu s jejími dětmi a Ráchel s Josefem dozadu. Sám se ubíral před nimi a sedmkrát se poklonil až k zemi, než k svému bratru přistoupil. Ezau se k němu rozběhl a objal ho , padl mu kolem krku a políbil ho. Oba zaplakali. Pak se Ezau rozhlédl a spatřil ženy a děti. Tázal se: "Koho to máš sebou?" Jákob odvětil: "To jsou děti, jimiž Bůh milostivě obdaroval tvého otroka."/Gn 33 1-5/

Když Ezau viděl na vlastní oči, že místo úskočného intrikána se vrací těžce kulhavý mrzák, navíc obklopený ženami a dětmi, byl dojat. Sám se zastyděl nad tím jak o něm smýšlel, poznal, že právě ti co jej obklopují, ženy a děti jsou mu tím nejcennější a pochopil, že ani do budoucna si nebudou vzájemně nikterak konkurovat.

Ale bez Hospodinova zdánlivě surového zákroku na Jákobovi by shledání obou bratrů tak hladký průběh zaručeně nemělo.

Jákob se usadil v kenaanské zemi v níž jeho otec pobýval jako host. Na stará kolena mu ale jeho synové dávali pramálo důvodů ke spokojenosti. Jákob měl v oblibě Josefa a to bylo trnem v oku všem ostatním bratrům. Celý závěr knihy Genesis je věnován právě Josefovu životnímu příběhu, jak se jeho bratři smluvili, že ho zabijí, aby jej nakonec prodali obchodníkům, kteří jej zavedli do Egypta. Josef se strastiplnou cestou vypracoval na správce faraónova domu a správce celého Egypta, aby se nakonec, po smrti Izraele, mohli v Egyptě usadit všichni jeho bratři. Tak se začala naplňovat smlouva, kterou uzavřel Hospodin s Abrahámem.

Protože středem naší pozornosti je především Hospodin a Spravedlnost věnujeme pozornost Jákobovu synu Judovi, který se příznil s kenaanci.

Stalo se pak v té době, že Juda odešel od svých bratrů a připojil se k adulamskému muži jménem Chíra. Tam spatřil dceru kenaanského muže, který se jmenoval Šúa. Vzal si ji za ženu a vešel k ní. Otěhotněla, porodila syna a Juda mu dal jméno Er. Znovu otěhotněla, porodila syna a dala mu jméno Ónan. Nato porodila ještě dalšího syna a dala mu jméno Šela. Bylo to v Kezíbu, kde jej porodila. Juda dal Erovi, svému prvorozenému, manželku jménem Támar. Judův prvorozený Er byl však byl v očích Hospodinových zlý, a proto jej Hospodin usmrtil. Juda proto řekl Ónanovi: "Vejdi k bratrově ženě, vezmi si ji podle švagrovského práva a postarej se tak svému bratru o potomstvo. Ale Ónan věděl, že to potomstvo nebude patřit jemu; proto kdykoliv vcházel k ženě svého bratra, vypouštěl semeno na zem, aby svému bratru nezplodil potomka. Jeho počínání bylo v očích Hospodinových zlé, proto usmrtil i jeho. Tehdy řekl Juda své snaše Támaře: "Usaď se v domě svého otce jako vdova, dokud nedospěje můj syn Šéla." Říkal si však: "Jen aby také on nezemřel jako jeho bratři!" Támar tedy odešla a usadila se v otcovském domě./Gn.38, 1-11/

Rovněž v tomto případě se nám potvrzuje, že právě prvorozený syn byl zpravidla ničemný. Příběh druhorozeného syna Ónana je usazen v podvědomí lidí, jako informace, že onanie je zlá. Jak je ale z Ónanova jednání patrno, v Hospodinových očích nebyla zlá onanie, ale důvod proč tak činil. Ónan byl majetnický a nechtěl splnit svou povinnost vůči zemřelému bratrovi.

Juda neví nic o skutečné příčině smrti svých dvou synů, má hrůzu z toho, že Támar je prokletá a že ona byla příčinou jejich smrti a že nakonec přijde o nejmladšího syna. Má postranní úmysl udělat vše tak, aby nejmladší syn Šéla s ní nic neměl a nepropadl rovněž smrti. Oddychne si, když zjistí, že zhřešila je těhotná a bude upálena. Ale nakonec musí uznat, že vše je zcela jinak, že byla spravedlivější jak on sám.

Uplynulo mnoho dní. Judova manželka, dcera Šúova, zemřela. Když se Juda utěšil, putoval se svým adulamským přítelem Chírou za střihači svých ovcí do Tímny. Oznámili Támaře: "Tvůj tchán putuje do Tímny ke střiži svých ovcí." Tu odložila vdovské šaty, zastřela se rouškou, zahalila se a posadila se při vstupu do Énajimu, který je u cesty do Tímny. Viděla totiž, že nebyla dána Šelovi za ženu, ačkoli už dospěl. Když ji Juda uviděl, považoval ji za nevěstku, protože si zastřela tvář. Obrátil se k ní, sedící při cestě, a řekl: "Dovol prosím, abych k tobě vešel." Nevěděl totiž, že je to jeho snacha. Otázala se: "Co mi dáš za to, že ke mně vejdeš?" Odvětil: "Pošlu ti kůzle ze stáda." Řekla: "Ale dáš mi zástavu, než je pošleš." Otázal se: "Co ti mám dát jako zástavu?" Odvětila: "Své pečetidlo se šňůrkou a hůl, kterou máš v ruce." Dal jí to a vešel k ní. A ona s ním otěhotněla. Hned nato odešla, odložila roušku a oděla se do vdovských šatů.

Juda pak poslal kůzle po svém adulamském příteli, aby vyzvedl od té ženy zástavu; ten ji však nenalezl. Když Judovi oznámili, že jeho snacha se dopustila smilstva a je dokonce těhotná dal pokyn aby byla podle tradice upálena. A problém se zdál být vyřešen.

Když už ji vedli, poslala svému tchánovi vzkaz: "Jsem těhotná s mužem, jemuž , jemuž patří tyhle věci." A dodala: "Pohleď jen pozorně, čí je to pečetidlo, šňůrka a hůl!" Juda si je pozorně prohlédl a řekl: "Je spravedlivější než já; nedal jsem ji svému synovi Šélovi." A už k ní nikdy nevešel./Gn 38 25-26/

Jde o případ, kdy tomu kdo myslí podává jak snadno lze upadnou do pasti Spravedlnosti. Juda nic nezjišťoval a v naději, že se zbaví palčivého problému hned vyslovil soud. Je proto dobře si pamatovat Ježíšovo doporučení. Nesuďte abyste sami nebyli souzeni. Souvislosti jsou tak rozsáhlé, že je těžké je pochopit, natož někoho soudit.

Kniha Genesis je nevyčerpatelnou studnicí těch základních informací o naší podstatě. Proto každému přeji aby našel tu svou cestu k tomuto jedinečnému a vzácnému prameni.

Jeho učedníci mu řekli:

Kdo jsi ty, že nám tohle říkáš?

(Ježíš řekl):

Nepochopíte z toho, co vám říkám, kdo jsem?

Ale jste jako židé,

protože oni milují strom - nenávidí jeho plod

a milují plod - nenávidí strom.

Tomášovo evangelium

Logion 28

IV.

Krátkým pohledem na samý počátek, do Genesis, jsem chtěl prezentovat co přišlo na mysl jednomu barbarovi. Ne, rozhodně s bohy nevedu hovory. Jen myslím a hluboce s Bohem cítím. Jak bych necítil, kdy vidím tu marnou snahu.

Z toho co jsem napsal nebudu nic hodnotit ani vyzdvihovat, neboť je to adresováno těm, kdo jsou ochotní namáhat se a hledat jako já.

Při všem tom biblickém hledání mne nejednou zaskočilo do jak neuvěřitelně překvapivé podoby se může původní událost transformovat, takže nad některými mutacemi zůstává až rozum stát.

Při pohledu k počátku vidím konflikt Kain - Ábel, který se před 2000 lety transmutoval do střetu Židé ­ Ježíš a lze očekávám další mutaci. Svět versus Izrael.

Chtěl jsem se zabývat i budoucností, ale nezbyl prostor ani čas. Tak možná příště.

Nezamlčel jsem nic, snad jen to co by mělo být veřejným tajemstvím.

Za 2000 let se poměry změnily.

Již neplatí Ježíšova slova.

"Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí."/L23,34/

Toto praví Hospodin zástupů:

"Žádný hřích již neospravedlní nevědomost.

Vše bylo odhaleno!"

D.Zálezly

28.10.2004

23.44 hodin CEDT

Mám za sebou dlouhý výstup po schodišti co mne dovedlo k rozluštění otázky "proč se dobrým lidem dějí zlé věci". Před devíti lety jsem vyrazil k vrcholu poprvé. Bral jsem schody po dvou a na konci mne od cíle dělil jeden, jediný schod. To mi bylo velkým příslibem. S nadšením jsem to zkusil znovu a bral to po třech, ale na konci mi zbyly dva schody. Pln odhodlání jsem se vrátil na začátek abych to zkusil znovu. Bral jsem schody po čtyřech, a na konci mne od vrcholu dělily tři schody. Bylo to neuvěřitelné. Čím více jsem se vrcholu přibližoval, tím více se mi vzdaloval. I při dalším pokusu, kdy jsem bral schody po pěti, tak mi na konci zase zbyly čtyři. Ten další pokus měl být poslední. Ne po "čtyrech" po šesti jsem lezl a věřte nevěřte, na konci mne od vrcholu dělilo pět schodů! Bylo to tak snadné vzdát. Vlastně jsem vše vzdal, už jsem o nic neusiloval a jen tak jsem to zkusil po sedmi schodech a vyšlo to.

Šestkrát jsem začínal, než jsem bezezbytku dosáhl vrcholu.

1. "Jidášova tajná zpráva"

2. "Deset dní, které otřesou světem"

3. "R.T.R".

4. "Manifest člověka"

5. "Lazarova tajná zpráva"

6. "Mlčení"

Vše je dostupné na webových stránkách www.wendys.cz

Být na vrcholu a mlčet je horší jak zdolávat vrchol. Proto jsem napsal vrcholové, sedmé dílo, KOOK a zcela upřímně, vůbec nevím zda nebudu muset ještě dál pokračovat. Napsal jsem vše, ale jen Bůh ví, kdo je autorem.

Kolik schodů čítalo to mé schodiště, přesně tolikrát dílo "KOOK" sám vytisknu a vydám v knižní formě. Dnes si každý knihu pečlivě vybírá. Ale s touto knihou je to naopak. Ne Vy, to já jsem si vybral Vás. Mou knihu nikde nekoupíte, ale Vám se dostává darem. Přitom mi nikdo není ničím povinen. Dávám tak, jak sám jsem dostal. Poslední výtisk je můj a jen já vím, kam jsem zasel.

Jako já zaplatíte, když přečtete a pochopíte a nebudete moci v noci spát, pak budu rád. Co více bych si mohl přát?!

Stejně pečlivě jsem vybíral i čas kdy knihu dokončit a vytisknout. Sám jsem se narodil krátce po velkém zatmění Měsíce a na pár minut mi nesměle blikl "pentakl". Tato kniha spatřila světlo světa rovněž v den velkého zatmění Měsíce a dokonalý při jejím zrodu zářil neuvěřitelných 6 hodin.

Výtisk č.:

Pořadí při tisku:

Doba tisku:

A zde pokračovat rukou