Každým rokem slaví celý křesťanský svět dva veledůžité dny – o Vánocích radostné Ježíšovo narození a o Velikonocích Ježíšovo tragické a zločinné umučení. V současném čase shonu a konzumu přinášejí tato dvě výročí alespoň na chvíli čas pozastavení, a malého či většího zamyšlení i pro lidi, kteří se jinak chovají ateisticky – nebo ještě hůře – dysteisticky, tedy lhostejně.

Ježíšovo narození i Ježíšova smrt jsou pro lidstvo mezníky tak velikými, že je nedovedou docenit ani křesťané sami, tedy lidé, vydávající se za věřící. Říkám „vydávající se za věřící„ a ne „věřící,„ jak by se snad slušelo, ale říkám to úmyslně. Pro duchovní pokrok, pro cestu vzhůru – ke Kristu – totiž nestačí pouze v něho věřit. O pravosti jeho poslání, o důležitosti jeho poselství je třeba nabýt živoucího přesvědčení, které však nelze získat mrtvou vírou, nýbrž pouze poctivým hledáním cesty a aplikací jím přinesených pravd do svého každodenního života a trvalým usilováním ke světlu života, které Ježíš Kristus hlásal. Většině „poctivých věřících„ však stačí mrtvá litera písma, byť písma svatého a někdy navíc ještě kázání pana faráře, při některé z řídkých nebo i častějších návštěvách bohoslužby. Dále ale tito lidé nejsou ochotni a někdy ani schopni uvažovat, nedovedou nebo nechtějí rozlišovat perly pravdy od nánosů bahna, které se za staletí na Ježíšovo poselství nakladly z rukou různých upravovatelů jeho svatého Slova.

Slepě věřící lidé přijímají všechny informace tak jak je slyší nebo jak si je přečtou a do očí je neudeří ani zcela zřejmé nepravdy a pokrouceniny – prostě mnohdy lidmi překroucené výroby béřou jako svaté slovo, ať již svaté slovo biblické nebo svaté slovo Ježíšovo. Hlavní je, že to tak hlásají církevní autority a tradice a především, že se to stalo dávno. Věří na Ježíše a diví se, jak se mohlo stát, že ho židé tehdejší doby nepoznali – ale kdyby se tentýž Ježíš před nimi postavil dnes, kdy by pravděpodobně nebyl v rouchu, ale v obleku s kravatou, nejen, že by ho nepoznali, ale ještě by byli schopni jej označit za falešného proroka, který zločinně komolí slovo Boží.

A tak lidé věří třeba tak pošetilým starozákonním informacím, jako že Bůh vykřikoval na Abraháma, aby mu svou lásku prokázal zabitím svého syna Izáka a stejně tak uvěřili nasládlému a rádoby laskavému dálkovému oplodnění Ježíšovy matky Marie a posléze uvěří i vysloveně zločinnému a zlovolnému tvrzení klerikálních kruhů, že Ježíš spasil lidstvo tím, že za ně zemřel na kříži. Nemyslící dav si neuvědomuje, že sprostou a surovou vraždou kohokoli nelze nikoho zachránit, tím méně lze takové atributy připisovat surové vraždě Syna Božího, toho, který z vlastní vůle přišel dolů mezi lidstvo, aby je skutečně vykoupil, ne ovšem tím, aby se nechal zamordovat zločinci, ale tím, že přinesl SLOVO o tom, jak má člověk dále žít, aby mohl posléze vstoupit do své pravé vlasti, duchovní říše, do království nebeského. Jak Ježíšův odkaz jeden každý plníme ponechme na řešení svému svědomí a konečnému Božímu soudu.

Ale Ježíš nebyl jedinou postavou dramatu v Getsemanské zahradě a na hoře Olivetské. Dění se silně dotklo i Ježíšových nejbližších spolupracovníků, přátel a učedníků. A máme sto a jeden důvod se domnívat, že lidé, kteří tak dokonale zakroutili a překroutili Boží Slovo, byli schopni popsat dění kolem Ježíšova umučení přesně tak, jak se jim to hodilo do jejich temných plánů. Když obětovali Ježíše, nebyl pro ně problém hodit falešné obvinění i na Ježíšovy nejbližší.

Při velikonočním rozjímání tak hřímají páni faráři – dříve z kazatelen a dnes do mikrofonů a reproduktorů – o těžké zradě, které se na nevinném Ježíši dopustil jeden z apoštolů, člověk, kterého měl Ježíš nade všechno rád – Jidáš. Stále a stále melou oficielní verzi, aniž by se jen trochu zamysleli nad tím, jak je do očí bijící její nesmyslnost – nehledě k tomu, že ji rozšířili židovští velekněží, kteří si potřebovali najít nějakého obětního beránka. Až dosud téměř nikoho tyto rozpory takříkajíc netrkly nebo alespoň nezaujaly. Jméno Jidáš se stalo synonymem podlé zrady, označením těch nejhorších lidských vlastností. Prakticky nikdo se dosud nezeptal – a proč by to měl Jidáš vlastně dělat ? Oficielní odpověď zní – pro třicet stříbrných. Ale vždyť Jidáš byl správcem Ježíšovy pokladny, kterou probíhaly nemalé finanční toky, Ježíš mu plně důvěřoval a ostatní apoštolové byli víceméně negramotní, takže prakticky neměli možnost Jidáše kontrolovat. Je naprosto jasné a logické, že mrzkutých 30 stříbrných, pokud by na nich Jidášovi opravdu záleželo, by mohl jednoduše sebrat tak, že by si toho nikdo nevšiml, případně je mohl elegantně započíst do vydání, takže by se mu ještě navíc dostalo uznání, jak přesně pokladnici spravuje...

Myslícímu člověku by proto mělo být jasné, že finanční důvody Jidášovy zrady můžeme směle vyloučit, přestože páni faráři budou i nadále o nich mocně hřímat. A co důvody lidské ? Jidáš Ježíše miloval a Ježíš Jidáše také. Proč by jej měl zradit a k tomu tak naivně a okatě ? Církev si je tohoto slabého místa ve svých tvrzeních přirozeně vědoma a proto přispěchala s tvrzením, že Jidášovi šlo o světskou moc, kterou ale Ježíš nenabízel. Proto prý Jidáš přišel na myšlenku zrady, neboť doufal, že Ježíšovo uvěznění vyvolá všelidové židovské povstání, osvobodí jeho porobený národ a jeho samého vynese k politické moci...

Ó jak naivní tvrzení. Jidáš byl velmi inteligentní člověk, ze všech učedníků nejvzdělanější. Uměl si velmi dobře spočítat, jak by asi takové povstání dopadlo. Takže důvody musely být ještě jiné – a tu nemůžeme nepřipadnout na myšlenku, že Jidáš se pokusil svého Mistra vlastně zachránit, ale sám se stal obětí intrik zločinně spolčených židovských magnátů, velekněží a farizeů.

Věci dopadly, jak dopadly. Surová vražda Ježíše Krista nikoho nespasila, ale naopak uvalila na celý židovský národ těžkou vinu, ze které se tento národ ani za 2.000 let dosud nevzpamatoval a dosud ji musí nejtěžším způsobem splácet a na nebohého Jidáše padl - s největší pravděpodobností nespravedlivě - stín hnusné a podle zrady.

K dlužníkům z dávných dob patří zřejmě i současný autor předkládaného díla. Měl jsem to štěstí, že jsem sledoval celkovou genezi díla, které vznikalo postupně. Viděl jsem, s jakou buldočí vytrvalostí autor postupoval, aby očistil památku muže, pro kterého mají lidé pouze posměch, zlobu a nenávist. Již dávno nevěřím na náhody. Dílo, které je vám předkládáno, nelze vymyslet a jen tak napsat. Toto dílo bylo prožito. Při prvním prožití byly v pozadí jedna surová justiční vražda a jedna „sebevražda,„ velmi připomínající tragickou sebevraždu Jana Masaryka. Každý z vinníků se musel se skutečnostmi nějak vyrovnat. Většina jich padla ještě do větších hlubin hříchu, ale někteří se rozhodli svou vinu napravit a odčinit. Tak vznikla i myšlenka o uvedení věcí na pravou míru. Proto tato knížka není románovým zpracováním, ale ani literaturou faktu – je přímým svědectvím, je druhým prožitím toho, jak to za „onoho času„ ve skutečnosti probíhalo.

Kruh se pomalu uzavírá, za dveřmi je vodnářský věk, do kterého bez úhony může vstoupit jen ten, kdo poctivě hledá; času k nalezení už mnoho nezbývá. Věřme, že tato knížka pomůže mnohým ještě na poslední chvíli otevřít oči – aby přestali věřit pohodlným a zaběhaným, ale nepravdivým dogmatům a začali intenzívně pracovat na tom, co až dosud zanedbávali – na svém duchovním vývoji.

Ježíšem zaslíbený Syn Člověka již dlel mezi námi a většina z těch, kteří se podíleli na krvavé tragédii golgotské byla inkarnována do Jeho blízkosti, aby jim byla dána ještě jedna možnost. Jen nemnozí se jí chopili, většinou však světlého Vyslance opět nepoznali a někteří dokonce pokračovali v osvědčené cestě intrik, pomluv a příprav fyzické likvidace. To se jim nakonec nepodařilo, přesto však přispěli alespoň k jeho internaci a k předčasnému skonu, ač nám ještě tolik měl co říci. Jeho Slovo však naštěstí zůstalo v tištěné podobě, kterou není již tak snadné zneuctít a pozměnit. A plní se, co bylo zaslíbeno – že kolem každého Hledajícícho půjde ještě jednou, naposledy Slovo tiše kolem – ale sáhnout po něm již bude muset každý sám.

V královském sněmovním městě Kroměříži,
na svátek svatých Tří králů a. d. MMII

Josef Antonín Zentrich