TAO-TE-ŤING
Kniha o TAO a Cestě ke Ctnosti

Staré české přísloví říká, že lepší je vrabec v hrsti, než holub na střeše, aneb ta ké, že žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. Text této kapitoly samozřejmě platí nejenom pro přímé vládce říší, ale pro všechny, kdož mají nějakou rozhodovací moc – třeba jenom ve vztahu dvou lidí nebo v rodině – tím více pak na úrovních vyšších.

Německý psycholog Thorwald Detlefssen ve své knize „Osud jako šance“ říká, že téměř každý člověk je zatížen nějakou tou karmou. Pro nezasvěcené budiž vysvětleno, že karmou rozumíme souhrn všech „aktiv“ a „pasiv“ z celého průběhu veškerého našeho bytí. Člověk na Zemi přichází opakovaně, za účelem vývoje. Ten je arciť poměrně dlouhý, protože lidský duch některé chyby a omyly sveřepě opakuje. Situace, které v rámci zákonů TAO neumíme v životě vyřešit nikam nemizí, ale jdou s námi dále a většinou jsem řešeny v dalších pozemských vstupech – životech = reinkarnace. Takže můžeme říci, že „karma“ je vlastně souhrnem dluhů z minula, souhrnem nesprávně prožitých situací. A právě Detlefssen ve své práci, kdy se s klienty snaží projít jejich veškeré bytí, naznal, že nejvíce dluhů a karmické zátěže lidský duch na sebe nabere právě v období, kdy mu je svěřena nějaká moc, třeba nevelká. Většina lidí podlehne omámení mocí a činí chybu za chybou, které pak odčiňují odpovídajícím obtížným prožíváním třeba i po několik staletí.

Vzpomínám na jednu příhodu z mládí, která dokonale ilustruje možnost zneužití i nepatrné moci – v tomto případě šlo o hajlzlbábu - tedy pardon – o paní toaletářku, takto vládkyni kýblu, smetáku a hadru. V horkém letním dni jsem s kamarády pozřel dvě nebo tři piva a pak jsem se vydal po svých záležitostech. Za chvíli jsem pocítil sílící nutkání. A WC jako na potvoru v nedohlednu. Tak jsem spíše doklopýtal, než došel k metru, v jehož útrobách jsem tušil spásné zařízení. Jenomže tam se platilo a já měl jenom stovku, v oné době veliký to peníz. Bába neměla nazpět a tak mne nemilosrdně vykázala. Marně jsem sliboval, že po aktu určitě přijdu zaplatit. Ordinérní ta osoba byla neoblomná - měla přece moc! Kdyby mi nějaký pán nepůjčil korunu, asi by mi měchýř praskl a já bych tu už žádná moudra hlásat nemohl. (Otázkou ovšem zůstává, zda by to pro společnost nebylo spíše přínosem.)