Nebeský kalendář
Něco ke čtení
Můj další web
Drobnosti
Najdete nás i na Facebooku
Mějte se krásně

Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

féerie a poučení z nedaleké budoucnosti
(V Kroměříži, Anno Domini MMVIII)
[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]

Zlo

O zlu se hodně hovoří, ale člověk není mnohdy ani schopen určit, co je opravdu zlé a co dobré:

Ze starého kalendáře: v malé vsi počátkem tohoto století žilo asi 10 chlapců kolem 10 let věku. Při hře „na vojáky" bylo jednomu hochovi prakem vystřeleno oko, k velkému zármutku jeho rodičů. Matka se s výčitkami tázala - proč zrovna Bůh na jejího synka dopustil takové zlo???

Po nějakých 10 letech vypukla 1. světová válka. Jinoši byli odvedeni, jednookého armáda nechtěla. Konec války zastihl dědinu v černém. Ani jeden z vojáků se nevrátil. Jen jednooký zůstal živ a zdráv...

Kdo můžeš s klidným svědomím nyní říci, zda vystřelení oka bylo zlem nebo dobrem???

Filozoficky můžeme zlo definovat jako dosahování nejmenšího prospěchu nejvyšším zasahováním do svobody dění.

Existuje též definice, která říká, že zlem je všechno, co překáží dokonalosti člověka a zahrnuje zkušenosti, ve kterých převládá utrpení nebo újma.

Člověk si zvykl za zlo pokládat jakékoli utrpení - ale to právě může být nejvyšším dobrem, pokud nás přiměje k tomu, abychom plnili vývojové úkoly, které tvoří vlastní smysl našeho bytí.

A co odporování zlu? Proč Ježíš řekl: Já však pravím vám, abyste se nevzpírali zlému, ale udeří-li vás někdo v pravou tvář, nastavte mu i levou...

Skutečnému zlu je třeba odporovat v každém případě. Ježíšův výrok je dílem špatně tlumočen, dílem špatně pochopen. Správněji mělo být v Ježíšově výroku místo „zlo", přeloženo příslušné slovo spíše jako „utrpení". Nemáme „odporovat" utrpení, neboť si máme uvědomit, že utrpení na nás přišlo jen a jen proto, že jsme se danou problematiku, ve které trpíme, nesnažili dříve vyřešit dobrovolně, resp. sklízíme to, co jsme si zaseli.

Druhá část Ježíšova výroku je metaforická, jako většina jeho informací. Neznamená to, abychom se nechali bez odporu zmlátit a třeba i zabít, ale abychom svůj odpor pečlivě zvážili. Vezměme např. Jugoslávii 90. let XX. století. V Bosně si nejbrutálnějším způsobem vjeli do vlasů Srbové a muslimové. Lidé, kteří ještě včera byli přáteli a kupovali chléb v jednom obchodě. PROČ? A jsme u jádra problému: Balkán má pohnuté dějiny. Turci, tedy Osmané, tu páchali nejrůznější zvěrstva. Nynější Srbové jsou potomky týraných, muslimové potomky dobyvatelů. Je však výraz „potomci" ten nejsprávnější? Nejde „náhodou" o stejné duše, ale již v jiných tělech? Je velmi přirozené, že Srb dodnes cítí bídu a ponížení, které mu Osman způsobil. Kdyby však křesťanství nejen papírově vyznával, ale též skutečně žil - řídil by se Kristovým výrokem a obrazně řečeno by podvědomou nenávist vyřešil tím, že by obrazně nastavil druhou tvář se slovy: „Kamaráde mohamedáne, vykašleme se na to, co naši předkové vyváděli a podejme si ruce na spolupráci...". Válka by nevznikla a země by začala rozkvétat. Karmický kruh by byl přerušen. Srb je ale křesťanem pouze na papíře, jeho duše zůstala vlčí - a tak hurá na odvetu. Z někdejšího deptaného chudáka se nyní stal surový viník. Fúrie se odpoutaly. Nové karmické kolo započalo...

Každý hledající a probouzející se duch si musí uvědomit, že takto to donekonečna nemůže jít a Bůh jednou učiní konečnou přítrž zlovolnému lidskému řádění!


[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]