Nebeský kalendář
Něco ke čtení
Můj další web
Drobnosti
Najdete nás i na Facebooku
Mějte se krásně

Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

féerie a poučení z nedaleké budoucnosti
(V Kroměříži, Anno Domini MMVIII)
[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]

Zdraví

V posledním desetiletí vidíme stále sílící snahu řady lidí o změnu životního stylu, a to především v otázce zdravé výživy. I když (v českých podmínkách) různé kantýny, bufety, jídelny i restaurace tvrdošíjně a rigidně setrvávají při starém a lehké, opravdu zdravé jídlo v nich marno hledati, na druhé straně vidíme, že jako houby po dešti vyrůstají prodejny zdravé výživy, zelené lékárny atp. - a mnoho lidí aktivně pracuje na změně svého jídelníčku. Je to chvályhodné, ale není to to nejdůležitější, co by měl člověk naší doby změnit. Podobné embargo jako na bůček musíme vyhlásit i na nečisté myšlení, konání a skutky.

Pokud - jako lidstvo - ekologicky nevyčistíme své myšlení a cítění - a z toho vyplývající chtění, nepomůže nám ani sebevědečtěji připravená, nejzdravější výživa, protože výživa je jen jedním z prvků, kterými lze ovlivnit svůj zdravotní stav.

Již Paracelsus si všiml a o 200 let poté Hahnemann přesněji definoval skutečnost, že pravý původ každé nemoci leží mimo fyzické tělo. V obecné rovině bychom za nemoc měli a mohli označit každý negativní duševní sklon - to jest každé vytrvalé jednání, odporující zákonům Stvoření.

Chybným myšlením, špatným chtěním a nedobrými skutky se nejprve naruší harmonická vibrace na jemnějších úrovních. Tato nerovnováha se při delším trvání vlivu pozvolna tlačí dolů, přes tzv. astrální tělo, do těla hmotného.

Narušení tělesného zdraví je tedy - až na výjimky - jen konečným a nejzazším důsledkem nerovnováhy, vzniklé již podstatně dříve na jemnějších úrovních.

Mezi závěrečným tělesným projevem a duševním stavem, který je pravou příčinou dnešního onemocnění, nacházíme různě dlouhé údobí latence, kdy jsou člověku dávány najevo jeho chybné postoje mírnějším, ale přesto zřetelným způsobem, takže - prakticky vždy - má dost času na to, aby na jemnější upozornění mohl reagovat a své počínání změnit. Promeškáním této příležitosti, která na něj doléhá jako nejistota, neklid, či nervozita při určitém jednání, si však vynucuje důraznější upozornění, které pak přijde formou nemoci.

Chceme-li se z těžší nemoci skutečně uzdravit, pak musíme naplnit proslulý výrok : „Uzdravit = učinit lepším!!!" Nebo ještě přesněji: „uzdravit se = učinit duchovní pokrok !“ V životě však často vidíme, že darebák se - pokud vůbec onemocní - zotavuje časněji a lip, než člověk poctivý a čestný, ovšem to je rozpor pouze zdánlivý.

Duchovní podstata je odpovědná za vznik jakéhokoli onemocnění, jehož negativní vibrace jsou východiskem pro změny nejprve v těle astrálním, a konečně i v těle fyzickém. Druhem dotyčného negativního sklonu se totiž vytvářejí takové vibrace, které přímo „předurčují", jaký orgán bude později postižen - a jak. V případě závažných sklonů jsou příslušné vibrace již součástí karmického vybavení a odpovídající změny se vytvářejí již v těle matčině, tedy vlastně před narozením.

Vůbec tedy není podstatné a rozhodující, kde a kdy člověk ten který sklon získal, ale podstatné je, že jej dosud má a proto jeho nynější tělo nese v sobě všechny předpoklady k tomu, aby se příslušný sklon mohl v těle plně projevit.

Z toho, co bylo řečeno, jasně vyplývá, že vůbec není potřeba znát průběh minulých inkarnací, jak si lidé v poslední době často a rádi namlouvají - protože v tomto těle, za nynějšího života, je k dispozici souhrn všech našich chyb, které jsme nashromáždili, a které musíme odložit!

Určité sklony a vadné návyky tlačí člověka do určitého způsobu myšlení, jehož vibrace potom člověka obklopují a mění, či spoluvytvářejí jeho vyzařování, které způsobuje odpovídající změny napřed na astrálním a později i na fyzickém těle.

Každý orgán neporušeného astrálního těla vyzařuje při odlišné, jen jemu příslušné frekvenci záření, korespondující s vyzařováním určitých vlastností. Pokud člověk tyto vibrace obrací do správného směru, dochází k harmonické rezonanci a jak příslušná vlastnost, tak odpovídající tělesný orgán se dále zlepšují. Naopak - při nesprávném rozvíjení vlastností dochází k diskrepanci mezi jejich vyzařováním a vyzařováním příslušných orgánů, výsledkem čehož je napřed porucha řádu, potom chaos a nakonec oslabení a nemoc.

Poruchy astrálního těla jsou již vnímatelné - jako „záhadné" chorobné stavy, které soudobé lékařství neumí ani poznat, ani vysvětlit, takže je odstrkává do říše simulace, vymýšlení si „přecitlivělosti nervů“ - a v „nejlepším" případě je označí jako tzv. „funkční poruchy".

Všechny tyto podivné stavy - jako otoky, zatvrdlinky, bolesti hlavy a jiné stesky mají tedy svůj zákonitý původ v poruchách astrálního těla, jeho orgánů a energetických drah. Je to již vlastně druhé varování, které obyčejně přichází potom, co se nám „úspěšně" podařilo utlumit varování první, spočívající v pocitu neurčité tísně a tlaku. Ve fázi prvního varování není schopna medicína nijak pomoci - a ve fázi druhého varování je tomu stejně. Lékaři nanejvýš podají nějaký prostředek, který utlumí vnímání bolesti a sníží citlivost, takže dotyčný se cítí lépe - ač choroba progreduje.

V takových stavech může pomoci buď dobrý léčitel - energetik nebo dobrý homeopat i a v některých případech též dobrý bylinář. Léčitel a homeopat totiž zasahují přímo na astrálním těle a bylinář zasahuje na nejjemnějších úrovních hrubé hmoty.

Je proto přirozené, že léčení je úspěšné především tam, kde ruku v ruce s ním jde též duchovní a duševní proměna nemocného. Zdraví lze ovšem dosáhnout i bez této proměny, ale takový stav není nikdy definitivní a je ho třeba chápat pouze jako milostivý odklad, umožňující znovu nabrat sílu a vzchopit se. Nejde tedy o prominutí a už vůbec ne o nějakou nespravedlnost. Zdravotní stav je potom přiměřený až do doby kdy oslabené tělo již přestane být schopno obnovovat stále křehčí rovnováhu a člověk znovu onemocní. To se může i vícekrát opakovat, takže člověk se může i vícekrát uzdravit, aniž by vlastně poznal pravé příčiny svých obtíží.

Stav fyzického těla je ovšem možno narušovat - a zpětně též léčit - i hrubohmotnými prostředky - stravou, odpočinkem, pohybem atd. Avšak pokud jsou i tyto, ryze hrubě hmotné prostředky zneužívány tak, že narušují zdraví, jsou vlastně také výsledkem špatných sklonů, např. neukázněnosti, nedbalosti či povrchnosti nebo trestuhodné lehkomyslnosti. Mají pak za následek hromadění toxických látek v těle fyzickém a narušování příznivých vibrací v těle astrálním. Následkem zákona přitažlivosti stejnorodého směřují pak všechny tyto vlivy do míst již dříve narušených.

Tak dochází k vystupňování a k urychlenému vývoji chorobného procesu, na jehož počátku stál špatný duševní sklon. Je třeba vědět, že základní problémy, které máme v tomto životě řešit, jsou zesilovány jakýmkoli přidruženým negativním vlivem!

Ve všech případech má tělesná disharmonie původ ve svobodném rozhodování lidského ducha, který tím sleduje svůj nejvyšší cíl, jímž jest všestranný duchovní rozvoj a nezištná pomoc druhým.

Na nemoc nesmíme tedy nahlížet vždy jako na nějakého nepřítele, ale spíše jako na pomocný program, kterým se duch brání zničení těla, ke kterému je naše svobodná vůle (zatím) směřuje.

Tělesné obtíže jsou neodmyslitelně spojeny s hlubším prožíváním. Člověk si dříve či později začne klást otázky, na které by předtím ani nepomyslel - a jeho pohled na svět se začíná pronikavě měnit.

Zamyslet by se měli nejen nemocní, ale i lidé z jejich okolí, především pak rodiče vážně postižených a zemřevších dětí - neboť je pravděpodobné, že tento stav nastal mimo jiné proto, aby tito blízcí začali vidět za nemocí svého dítěte naléhavou výzvu ke své vlastní proměně.

Zvláštním projevem jsou např. některé mentální poruchy, především u dětí. Onemocnění předního mozku zabraňuje jakékoliv pronikavější rozumové činnosti a vylučuje také možnost uplatnění svobodné vůle. Takto postižený člověk může svůj stav pouze prožívat. Je vysoce pravděpodobné, že za touto chorobou se skrývá dřívější geniální rozumář, kterého takto příroda laskavě usměrňuje k prožívání, protože jedině prožíváním je možno vykročit duchovně kupředu.

Žádné onemocnění tedy nemůže mít pravý důvod ve hmotě, neboť aby se stav projevil fyzicky, musí se nejprve zformovat v astrálním těle - a toto formování je pod přímým vlivem lidského ducha.

Všechny nemoci, včetně úrazů jsou tedy již jenom zákonitým projevem toho, co předcházelo nebo co se dosud odehrává v nejhlubším lidském nitru. Tedy - žádný nevyzpytatelný a předurčený „kismet" (osud), kterému by nešťastník padl za oběť - ale zákonitý výsledek dosavadního chtění a prožívání.

Je jasné, že cesta k opravdovému uzdravení vede přes tvrdou práci na sobě a na odvržení nesprávných sklonů, které nás přivedly až k nemoci.

Co ale dělat, když už člověk je nemocen? Nejúčinnějším a nejbezpečnějším léčivým prostředkem je stav, který je znám již odedávna - a to je pokání. Když se člověk s hlubokou důvěrou obrací k Bohu, dochází nejen v jeho duši, ale i v jeho těle k podivuhodným změnám (prokázány jsou i chemické změny v krvi, v moči, ve tkáních, v mozku atp.). Aktem pokání se člověk totiž otevírá přílivu Boží kosmické síly - a jedině ta léčí.

Avšak pozor! Podstatou pokání nemají být neplodné výčitky svědomí, sebeodsuzování nebo lítost nad minulostí. Podobné emoce pouze škodí. Kát se - znamená soustředit všechny síly na proměnu sebe sama, s pevným rozhodnutím již nikdy neopakovat chyby, kterých jsme se dříve dopustili. Je to proces, jehož smysl spočívá v tom, aby obrovský příliv energie, kterého se nám přitom dostává, působil tvořivě - protože právě pokáním přetrháváme dosud nekonečný řetěz příčin a následků.

Mechanismus pokání musí být nerozlučně spojen s poznáváním celkového obrazu světa. Abychom si uvědomili porušení zákona, musíme znát nejprve zákon samotný.

Součástí pokání je ovšem i smíření. Smířením rozumíme takový stav mysli, kdy si člověk uvědomí, že všechno to, co prožívá, je bezvýhradně k jeho dobru a pokorně přijme jakoukoli životní zkoušku, kterou je třeba nemoc. Tím ovšem ušetří obrovské množství energie, kterou by jinak vyplýtval na neplodné výhrady a protesty proti vzniklé situaci. Této energetické rezervy lze potom s úspěchem použít k vnitřní duchovní proměně, a tím jednak k dalšímu vývoji a jednak k procesu uzdravování.

Všichni zdraví a dlouhověcí lidé bývají většinou dobrosrdeční. Dobrosrdečnost je vysoce pozitivní duchovní vlastnost a mimo jiné též znamená, že její nositel má rád lidi - a proto se nedopouští vůči nim energetických výpadů, pročež je sám víceméně nedotknutelný.

Škodlivá je ovšem i lítost nad nemocí bližního. Jestliže člověka litujeme, tak vlastně souhlasíme s jeho potížemi. Přemítáme pouze o následku a zapomínáme na pravou příčinu, čímž vlastně napomáháme jeho duchovnímu poklesu.

Jedním ze silných ozdravujících citů je - láska. Člověk by měl okolní svět milovat. Když milovat přestane, dočká se jen vnitřního marasmu a duševních muk. Když se pak člověk pokouší tuto bolest nějak nepřirozeně utlumit, dochází k návyku např. na alkohol nebo drogy nebo dokonce „jen" na negativní, smutné myšlenky. Hladina lásky ovšem dále klesá a člověk cítí stále větší ukřivděnost. Nápravy lze dosáhnout tak, že odpustíme „světu" a vůbec všem, kdož nám ublížili a smíříme se se stávajícími okolnostmi, ač momentálně vypadají nepříznivě až hrozivě - protože si uvědomíme, že právě tyto potíže jsou jediným možným řešením, které nás formuje ve smyslu duchovního vývoje.

Když člověk myslí jen na pozemské slasti a zapomíná na duchovní principy a lásku k bližním, začíná se podobat rakovinné buňce, která pustila organismus ze zřetele a stará se jen a jen o sebe. Tento proces je nutno zastavit, protože je nebezpečný pro celý vesmír. I proto je člověk periodicky odtrháván od pozemskosti různými nemocemi, zraněními, i smrtí - v závislosti na tom, nakolik jeho duše lpí na pozemském. Umění přijmout utrpení jako dar Boží, je uměním očisty duše a uzdravení těla.


[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]