Nebeský kalendář
Něco ke čtení
Můj další web
Drobnosti
Najdete nás i na Facebooku
Mějte se krásně

Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

féerie a poučení z nedaleké budoucnosti
(V Kroměříži, Anno Domini MMVIII)
[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]

Výroky Ježíšovy

Jak často slyšíme slova „Ježíš řekl", po kterých následuje nějaká věta z Bible, která má sloužit k útěše a uklidnění, k povzbuzení a někdy také k výstraze, ba dokonce jako hrozba, útok či obrana. Toto sousloví se používá jako balzám i meč, jako štít i jako měkká poduška.

To všechno by bylo veliké, krásné a především správné, kdyby slova, která lidé uvádějí, žila ještě v témže smyslu, v jakém byla Ježíšem skutečně vyslovena.

Jenže tak tomu není. Mnohá tato slova totiž vytvořili lidé sami při svém velmi nedokonalém vzpomínání, přičemž přirozeně ne vždy se jim podařilo zachovat původní smysl Ježíšových slov.

Kdo máš pochybnosti, podívej se, jak je tomu dnes: Ten, kdo chce vlastními slovy něco vysvětlit nebo sepsat cosi z Bible (nebo z jiné důležité knihy - pokud ji ovšem neumí nazpaměť), záhy zjistí, kolika větších nebo menších zkreslení se dopustil - a to má k dispozici psaný, resp. tištěný text, který pravděpodobně nejednou četl. Druhá ústa, druhé pero - vždy způsobí jisté změny, novými slovy se křiví a mnohdy i znetvořuje skutečný smysl původně řečeného - a to i při nejlepší vůli věc hájit. Nikdy to již nejsou ta slova, která pronesl původní autor.

A jak mnohem horší to bylo tehdy, kdy Slovo Boží nebylo přece sepsáno Ježíšem samým, ale bylo potomstvu předáno až prostřednictvím druhých a třetích osob. A to teprve za několik desítek let poté, co Ježíš opustil hrubou hmotnost. Vše bylo vytvořeno teprve z nedokonalých lidských vzpomínek. Ostatně - postačí se podívat na nejkřiklavější rozdíly mezi jednotlivými Evangelii, pokud hovoří o stejné věci. Tak samozřejmě vznikla i všechna slova, o kterých dnes s nevšední jistotou stále předpokládáme, že je Ježíš opravdu řekl.

Problematiku duchovní, o které Ježíš tak často hovořil, však může lidský mozek přesně zachovat tehdy a jen tehdy, jestliže ji plně pochopí a porozumí. Což by přicházelo do úvahy v případě, kdyby se obě části mozku - rozumová a duchovní - vyvíjely harmonicky, což však již dávno není pravda. Již v době Ježíšově byl citový zadní mozek zakrnělý a nebyl tudíž schopen uchovat beze změny všechna Ježíšova podání.

Nesmíme zapomenout, že Ježíš se pohyboval mezi konkrétními lidmi, kterým zpravidla poskytoval i konkrétní rady. Lidé však - in bona fide (v dobré víře) - jeho výroky začali nesprávně vztahovat na všechny.

Klasickým případem budiž dotaz bohatého židovského mládence, který chtěl vědět, jak se (on) má dostat do království nebeského. Ježíš mu poradil, aby svůj majetek rozdal chudým a následoval Ho.

Následovat Ježíše ovšem neznamená nic jiného než žít přesně podle Jeho slov. Ježíšem vyřčená slova se však vztahovala zcela konkrétně k tazateli. Dnes se jimi spousta „věřících" ohání - a to i přesto, že je ani nenapadne tuto radu následovat. Ostatně, ani by to nebylo správné. Pokud by se každý poctivě hledající měl dostat do ráje na základě rozdaného majetku - vznikla by zakrátko vrstva poctivých, ale nemajetných lidí, bez jakéhokoli vlivu, a tím často i bez možnosti pomoci ještě bídnějším - a majetek by se přelil k těm, kterým je Boží království jenom nejasným abstraktním pojmem, a kteří rozhodně dávají přednost hmotným statkům.

Ježíš ostatně nikdy nemluvil proti bohatství jako takovému, ale vždy jen proti bohatým lidem, kteří svému majetku propadli a uzavřeli svá srdce před soucítěním s druhými. Sám Ježíš také nebyl chudý, protože se narodil v podmínkách, které bychom dnes označili jako dobré občanské poměry střední vrstvy. Vždyť právě tato půda byla (a dodnes je) nejzdravější, protože v sobě nemá rozmařilost bohatých kruhů, ani nouzi a roztrpčení „proletariátu". Nesmí nás plést, že Ježíš se narodil v chlévě. Josef prostě nedostal ubytování v přeplněném městě, přičemž v jeho domácnosti byly ložnice, obvyklé u zámožnějších občanů.

V tom, že dnes (nebo spíše dodnes) jsou zmatené výroky z druhé a třetí ruky připisovány Ježíšovi a je s nimi nakládáno jako s pravým Slovem Božím, se ovšem skrývá značné nebezpečí.

Obecně se traduje, že Petr, když jako první vyslovil své poznání a řekl Ježíšovi: „Ty jsi Kristus, syn živého Boha!" - měl mu Ježíš odpovědět - „A ty jsi skála, na které postavím církev svou a brány pekelné ji nepřemohou!" A tím měl Ježíš obrazně Petrovi předat klíče od království nebeského.

Kdo poctivě hledá, musí se nad tímto výrokem Ježíšovým pozastavit, protože z dosavadního poznání mu bude jasné, že Ježíš nikdy neusiloval o pozemskou organizaci (svých následovníků), ale vždy zdůrazňoval, že jej následuje ten, kdo bude podle přineseného Slova žít. A k tomu není třeba žádné pozemské organizace.

Petr jako první ze všech apoštolů poznal božský původ Ježíšův a vyjádřil to jako své přesvědčení! Děje tak významného druhu nezůstávají pouhými slovy, nýbrž ve stvoření se ihned stávají činem! Rychle a bezprostředně dají v jemnohmotnosti vzniknout formě. Vážnost Petrova přesvědčení se tak stala v jemnohmotnosti skálou, která se pro budoucnost stala pevnou základnou pozdější obce, nikoli organizace, a to pro všechny, kdo se stali schopnými ve stejně prostém a poctivém přesvědčení uvěřit v Syna Božího a žít podle jím přineseného Slova - což je současně i oněmi pověstnými klíči ku království nebeskému!!!

Je jen přirozené, že Petr byl první, kdo tyto klíče obdržel - a dále je obdržel i každý, komu Petr zprostředkoval totéž přesvědčení!! Jen a jen toto přesvědčení se formovalo, až se stalo skálou - nikoliv snad Petr osobně!!! - jak se mylně domnívá Matouš.

Právě u Matouše je patrné, jak mnohé chápe nesprávně, a to dle svého zpracovává a bezstarostně podává dále.

Např. v Mat 1,21 anděl zvěstuje Josefovi: „porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on spasí svůj lid z jeho hříchů..." Dále Matouš pokračuje v 1,22 a 1,23: „to všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: Hle, panna počne, porodí syna a dají mu jméno Immanuel, což přeloženo znamená „Bůh s námi..."

Matouš, vykládaje Izaiášovo proroctví, je chce úzce spojit s narozením Syna Božího. Činí tak způsobem, který jasně ukazuje, že ve svém podání nechává hovořit jenom vlastní pojetí a není tedy věcný - vůbec se nepozastavil nad tím, že anděl zvěstuje Ježíše a Izaiáš Immanuela, takže jde o dvě různé osoby. Izaiáš předpověděl příchod Immanuela - Syna Člověka a anděl příchod Ježíše - Syna Božího. To jsou zřejmě dvě rozdílná zvěstování a po nich musí následovat dvě rozdílná splnění, která musí přinést dvě různé osoby. Smísení obou těchto dějů není možné a pokud se lidé o to snaží, pak z vlastní vůle úmyslně překrucují skutečnost.

Každému hledajícímu by to mělo být výstrahou, že takto podané sepsání přináší pouze názor spisovatele a nemůže tudíž býti Slovem Božím!

Jak často si Ježíš posteskl, že mu učedníci nerozumějí. Bylo by velkou pošetilostí domnívat se, že po Ježíšově odchodu to náhle začalo být jiné!

Často se vyskytující názor, že na učedníky později sestoupil Duch svatý, představuje pouze rozumovou konstrukci, která nemá opodstatnění. To by přece musel Duch svatý nejprve napravit nedostatky v tisíciletém vývoji mozku - a to se nestalo!

Nesprávně se rovněž dnes používá Ježíšova upozornění, že lidé jsou bratřími a sestrami. Jak je to pozemsky nezdravé, o tom nás přesvědčil komunismus, ale odporně nasládlé je to i v souvislosti s náboženstvím.

Ježíš hovořil vždy duchovně, a proto i jeho upozornění je třeba chápat tak, že lidé jsou bratry a sestrami svým duchovním původem. Nikdy to nemělo znamenat tu rovnost, kterou v tomto výroku mnozí hledají. Žádný lidský duch nepřijde do ráje jenom proto, že je lidským duchem. Zde neplatí žádná rovnoprávnost, ale rozhoduje výhradně stav zralosti!

Tak je tomu s mnoha biblickými zvěstmi, do kterých lidé vkládali vlastní názory. Evangelisté zřejmě netušili, že jejich podání, ve kterém se co nejpoctivěji snažili podat zprávu o Ježíšovi a jeho poslání, bude později prohlášeno za Písmo svaté, tj. za Bohem autorizovaný výklad Ježíšovy činnosti.

Evangelistům nelze mít za zlé, že se dopustili některých omylů, protože ač se snažili zachytit problematiku co nejobjektivněji, byli jen lidmi. Proto se nelze divit, že do svého podání vnesli své lidské názory a stanoviska.

Neodpustitelné však je, že lidé tato podání vyhlásili za svatá a Boží, čímž ovšem Synu Božímu a jeho výrokům (mnohdy zkomoleným nebo nesprávně interpretovaným) připsali lidskou omylnost a nutí další lidi, aby ve slepé víře neuměli nebo nechtěli pozorovat povážlivé trhliny ve zpuchřelých stavbách dogmat, kterými jsou trhliny překlenovány.

Tyto trhliny byly a jsou udržovány právě rádoby nevinným, ale přece závažným poukazem „Ježíš řekl"...

Tato slova jsou stejně falešná, jako domýšlivé řeči o tom, že ukřižování Ježíše bylo Bohem chtěné, aby touto obětí byly smyty všechny lidské hříchy. Kolik rouhavosti je skryto v tomto zákeřném tvrzení, které zkrášluje nejodpornější zločin, jakého se lidstvo jako celek kdy dopustilo!!!

Zkreslováním Ježíšových slov se však lidstvo - žel - dopouští tisícovky dalších, „malých" ukřižování, a podobně jako ukřižování fyzické, i tato ukřižování duchovní přinesou lidstvu jen další rozšíření trápení a běd!


[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]