Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Každý člověk někdy slyšel svůj „vnitřní hlas", a každý jsme jej někdy uposlechli. Kéž by tomu tak bylo častěji. Onen tajemný „vnitřní hlas" je totiž cit, který nás má vést životem.

Cit je funkcí nesmrtelného ducha, kdežto rozum je pouze funkcí smrtelného hmotného mozku. Proto by měl mít cit vždy bezpodmínečně navrch před rozumem. Cit nám má říkat - co uděláme a rozum pouze - jak to uděláme!!!

Avšak pozor! Je třeba ostře rozlišovat mezi citem - a pocitem. Pocit pramení v hrubém těle. Tělo vytváří pudy, které jsou řízeny rozumem a dávají vzniknout pocitu - což je něco zcela jiného než cit. Společná práce pocitu a rozumu zase dává vzniknout fantazii. Fantazie tedy patří již do jemnější hmotnosti, ale chybí jí duchovní síla. Proto může působit jen nazpět - tedy ovládat pouze svého autora. Není schopna vylévat na jiné lidi vlny síly.

Cit je naproti tomu prostoupen duchovní silou, schopnou tvořit a oživovat. Proto vyzařuje navenek, může působit na jiné lidi, uchvacovat je a přesvědčovat! Z toho je jasné, že pocit je nižší formou, nežli cit.

Většina současných lidí se před citem uzavřela a jako ochranný obal si vytvořila pocity. Potom se nelze divit, když své pocity považují mylně za „vnitřní hlas".

Na tomto místě je ještě třeba vysvětlit rozdíl mezi přáním a chtěním. Přáním se ještě nic nevykoná, ono samo nestačí, má-li přijít pokrok. Musí to být chtění, které čin již přináší sebou, a není bez činu myslitelné. Opravdové chtění tedy bude vždy začátkem činu. A při vážném chtění k dobrému povede každá cesta nakonec k cíli.