Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Žádná tradiční nauka si dnes nemůže dělat nárok na to, že je ve své oficiálně uznávané a kanonizované podobě pravým dědictvím původního poselství tak - jak jej přinesl ten který vyslanec Světla. Všude vidíme rozkoly vytváření sekt - a co je zajímavé, hovoří se především o vnějších formách - tedy o definicích, krédech, obřadních úkonech, textech „svatých knih" apod.

Ve skutečnosti to znamená, že individuální věřící - pokud se spolehne na tradici, resp. na oficiální výklad - se naučí, byť možná neuvědoměle, odsouvat či snad schovávat svoji odpovědnost za náboženskou doktrínu.

U starých, řekněme tradičních nauk, nemáme žádnou jistotu, že nauka byla přednášena skutečně ve verzi, která je dnes uznávána. Krišna, Buddha, Ježíš nezanechali žádné osobní spisy, a proto lze velmi důvodně předpokládat, že jejich učení tak, jak se do dnešních dnů dochovalo, je dosti překrouceno a zkomoleno - byť se tak postupně stávalo ne vždy ze zlého úmyslu.

Musíme si uvědomit, že Ježíš hovořil aramejsky, ale do moderních jazyků se Nový zákon dostával postupnými překlady přes hebrejštinu - řečtinu a latinu. Dost důvodů k omylům. Srovnávací biblická studia jasně ukazují, kolik odlišných verzí Bible dnes existuje. Zcela jednoznačně lze proto odmítnout tvrzení, že biblickým autorům příslušný text diktoval sám Bůh. Takové myšlení je naivní, protože přímé spojení člověka a Boha je z podstaty věci samé zcela vyloučeno. Naopak lze velmi dobře připustit, že bibličtí autoři byli Bohem omilostněni k tomu, aby NZ sepsali co možná nejobjektivněji ke skutečnosti. I přes toto vysoké omilostnění však zůstali lidmi - se všemi svými chybami - takže nutně zanášeli do sepisovaných textů prvky z úrovně, které dosáhli. I tím lze vysvětlit různost evangelií, pokud evangelisté hovoří o jedné a téže věci.

Při studiu dějin raného křesťanství však vyjde najevo dosti nemilá skutečnost: již velmi časně vznikaly různé názorové proudy a odštěpení a jednotliví autoři si Ježíšovy informace stále více a více přitesávali k obrazu svému. Jak jinak by - až na malé výjimky - mohly z NZ vymizet jakékoli zmínky o reinkarnaci, která v Ježíšově době byla zcela běžně uznávána jako pravda, o které se víceméně nediskutuje, a nejstarší církevní otcové (např. Origenes) s věděním o ní běžně pracovali? Jelikož princip re-inkarnace, resp. stálého obnovování je jedním ze základních vesmírových zákonitostí, jeví se s pravděpodobností blížící se jistotě možné, že Ježíš o této problematice nejednou hovořil. A Bible v této věci spíše mlčí...

V novější době, kdy vyslanec Světla nám může zanechat své poselství v jasné, písemné formě, bychom snadno mohli podlehnout myšlence - žel klamné - že pokud je k dispozici písemný originál vyslancem přinesených informací, nemůže k žádnému pozdějšímu zkreslování dojít, snad s výjimkou plagiátu, spáchaného ze zlé vůle.

Opak je však pravdou.

Ačkoliv je to nemilé, jsme svědky dezinformací a chybných podání nejrůznějšího původu i u nauk, resp. poselství, které byly lidstvu předány v nové době. Od smrti posledního vyslance Božího uplynulo přibližně 70 let a jeho dílo, originál, který vznikl v jazyce německém, je přeloženo a dostupné v řadě světových jazyků a mj. též v češtině a slovenštině. Zdálo by se jednak, že k žádným změnám u historicky tak mladého textu, kdy ještě žije řada pamětníků osobního vyslancova vystupování, nemůže takříkajíc beztrestně dojít a jednak bychom si mohli též myslet, že co vyznavač tohoto poselství ze Světla - to alespoň přibližně stejný názor na určité závažné problémy. Třikrát běda - lidská přirozenost se i v tomto případě tvrdě uplatňuje a lidstvo jako celek nepostoupilo ve svém duchovním vývoji ani o píď dál. Lidé, kteří toto Slovo přijali jako skutečnou výzvu a poselství ze Světla, chápou zásadní skutečnosti každý zcela jinak, přičemž téměř každý prosazuje své názory a domnívá se, že právě jeho chápání přinesených informací je to pravé. Mnozí soudí, že nemusí již dále nic hledat, neboť již vše mají. Druzí zase usuzují, že pouhá znalost Slova jim plně postačí ke spasení a „litují" pronárody světa, ke kterým se toto sdělení nedostalo, a jejich příslušníci jsou tedy předurčeni ku věčnému zatracení. Další zase poukazují na velké rozdíly mezi textem původního předválečného vydání, vyšlého v černých deskách, a novodobého poválečného vydání v zeleném přebalu...

Ochráncové pravosti nauky by se asi neměli snažit o represi těch prvních (což činí dle osvědčených středověkých schémat), protože represí nelze udržet jednotu čehokoli, ani sdružení baráčníků. Spíše dojde k rychlejšímu rozštěpení názorů - a když to nepůjde veřejně, tak bude rozštěpení skryté, což je skoro ještě horší.

Kritikové „zelené úpravy" by si zase měli více uvědomovat, že sice mohou mít historickou pravdu v tom smyslu, že na dodatečné úpravy je možno nahlížet z různých úhlů - avšak neoddiskutovatelnou skutečností vždy zůstává, že podle podané pravdy je třeba především žít. A že je celkem jedno, zdali se hledající rozhodne žít podle Pravdy tlumočené knihou černou nebo knihou zelenou, protože zásadní teze jsou v obou zněních stejné a rozdíly nejsou natolik závažné, aby jedněm nebo druhým čtenářům nějak bránily v duchovním postupu.

Z uvedených syrových skutečností vyplývá, že všechna ušlechtilá sdělení Pravdy, poskytovaná čas od času ze Světla dolů na Zemi, jsou výhradně míněna pro jednotlivce! Nikoliv tedy pro skupiny, a už vůbec ne pro masy resp. davy! Protože právě dav je tím elementem, který je dnes schopen křičet HOSSANA - a zítra - UKŘIŽUJ!!!

Je tedy zcela logické a zákonité, že poslední vyslanec Světla mnohokrát opakoval, že své SLOVO přináší výhradně těm jednotlivcům, kteří poctivě hledají Pravdu jako záchranné lano! A velmi ostře se distancoval od snah, které mu byly některými lidmi z jeho okolí podsouvány - aby založil Církev. Nemohl ovšem zabránit tomu, aby lidé, kteří jeho Slovo přijali jako Pravdu, se nějakým způsobem sdružovali.

Trochu to připomíná historii starou už bezmála dva tisíce let. Dějiny se prostě opakují, i když dřív lidé rýpali do destiček a dnes píšeme na počítači. Na ochranu pravosti a jednoty Ježíšova poselství vznikla Církev Svatá. Nutnost jejího založení vložili moudří církevní otcové přímo do úst Ježíšových, který měl údajně pravit Petrovi, že on je skála, na které Ježíš založí církev svou a brány pekelné ji nepřemohou. Vypadá to monumentálně - jenže i v Bibli o církvi hovoří Ježíš spíše ojediněle - a podle srovnávacích biblických výzkumů se jeví pravděpodobné, že tato slova byla Ježíšovi do úst vložena uměle. Ježíš totiž na více místech NZ hovoří o tom, že se obrací především k jednotlivci. Jinak to ostatně ani není možné, protože každý člověk má jinou úroveň chápání a vyciťování - a Ježíšovo Slovo je příliš svaté na to, aby mohlo být určeno davům!

Potřebu organizace začali vyciťovat až Ježíšovi následovníci, mj. i proto, že byli zpočátku vydatně pronásledováni a cítili potřebu se nějak organizovaně bránit. Chceme-li být k sobě poctiví a dáme-li si práci se studiem dějin raného křesťanství, s překvapením zjistíme, že Církev by se spíše než Ježíšovou - měla zvát Církví Pavlovou, protože je postavena především na Pavlových myšlenkách, resp. na Pavlově interpretaci informací přinesených Ježíšem. Také ne nadarmo Pavla poté Církev povýšila do šlechtického stavu - rozuměj - kanonizovala jako světce.

Z toho, co bylo řečeno, jednoznačně vyplývá, že skutečnou hodnotu má pouze vnitřní náboženství. Modlitba beze slov, vytrysklá z ducha - v nezměrném žalu nebo z čisté radosti - má nepoměrně vyšší hodnotu než slovní modlitba. A slovní modlitba, provedená s čistým úmyslem v hlubokém soukromí - lhostejno zda v přítmí prázdného chrámu nebo pod klenbou chrámu lesního - má vyšší hodnotu, než kolektivní modlení při pobožnosti. Drmolení litanií pak je spíše paskvilem než modlitbou, kterou chce lidský duch vzdát dík a hold svému Stvořiteli.

Jestliže člověk věnuje svou loajalitu republikánům nebo demokratům, zjevení v Medžugorje či deklamaci Koránu u posvátné Kaaby - je ve skutečnosti daleko důležitější pro příslušné organizace, než pro dotyčného člověka samotného. Protože konečné slovo bude mít Boží Spravedlnost. A ta - pomocí svých neměnných zákonů - rozhodne přesně podle toho, jaký ten člověk skutečně je - a nikoli, jaká je instituce, ke které se eventuálně přihlásil.

Náboženské organizace často zavádějí množství lidí tím, že je učí, aby všechny své problémy vložili do rukou Božích. Lidé to rádi činí, zejména u problémů, které jsou pro jejich ego nepříjemné nebo nepřijatelné. Tím ovšem utíkají od zodpovědnosti.

Jestliže pochopíme vnitřní smysl náboženství a budeme se snažit co nejvíce ve svém životě potlačovat jeho vnějškové projevy, zbavíme se - sami v sobě - velkých nešvarů: náboženské netolerance k jiným vírám a zasahování do života jiných lidí.

Uvědomme si především, že důležití jsme hlavně sami pro sebe - ne pro Boha. Všechno naše kňourání /vydávané za modlení/, prozpěvování a chválení, či snad shromažďování a představy, že tu neb onu povinnost na naše bedra ukládá sám Bůh - to vše je víceméně divadlo. Zkusme tedy jednou konečně vyklidit scénu a upřít naše celé Vědomí skutečně k Bohu!