Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Máme-li člověka poznat dle jeho vnitřní hodnoty (a nejen podle - snad - velkého pozemského díla), je nutno si všímat maličkostí, které dotyčný ukazuje ve svém chování. Právě ty maličkosti totiž ukazují to skutečné, osobní v člověku. Jenom velmi zřídka stojí člověk ve svých dílech - většinou je staví před sebe. Jen opravdu zralý lidský duch je sjednocen se svými díly.

A jedině ten je tím také opravdu živý ve svém každodenním působení, na rozdíl od mnohých, kteří konají své dílo spíše automaticky a zůstávají vedle těchto prací. Těm posledním chybí přirozeně i pravá radost z práce. Ano, mohou poctivě plnit své povinnosti, ale nenacházejí v nich opravdové uspokojení a tím ani radost, takže vždy žádostivě pošilhávají po něčem jiném.

Toto „jiné" obvykle málo souvisí s prací, ale jde spíše o různá přání všelikých požitků, která by však měla u řádného člověka vznikat teprve po řádném splnění úkolů a dobře vykonané práci.

Pozorujme proto lidi v maličkostech. Přitom velice rychle poznáme, kdo koná svou práci cele, tedy radostně - a kdo automaticky. Podle toho je třeba lidi oceňovat.