Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

To, co většina věřících vydává za víru, je ve skutečnosti vším jiným, jenom ne pravou vírou. Ta vzniká teprve tehdy, když si člověk dokonale osvojí obsah Božích poselství a pozná Boží zákony - a když se mu obé stane vlastním přesvědčením. Ještě jinak bychom mohli říci, že přesvědčení je vyšší formou víry.

Pod pojmem „Boží poselství" si však nesmíme představovat pouze sdělení přinesená Ježíšem, případně duchovními osobami k tomu účelu Bohem omilostněnými. Celé Stvoření je totiž jedinečným Božím poselstvím a prožíváním se o tom můžeme dnes a denně přesvědčovat.

Vědoucí člověk nestaví svou víru na odiv davům. Jeho víra se mění v důvěru v Boha, stojí pevně a bezpečně v celém Stvoření. Bude žít duchovním životem, ale přitom oběma nohama pevně na zemi, a svou pozemskou práci bude vykonávat s bdělými smysly a se svěží odvahou. Bude-li napaden, bude se bránit a nebude mlčky snášet křivdu.

Mnoho lidí se však pouze domnívá, že jsou věřící. V nitru se sice k Bohu hlásí, ale bojí se úsměšku pochybovačů. Je jim trapně a nepříjemně a rozhovorům o Bohu se „diplomaticky" hledí vyhnout. Svou nesmělostí a bojácností tak trvale pochybovačům ustupují. Někdy to tito lidé zdůvodňují tím, že jejich víra je příliš posvátná, než aby o ní diskutovali s nevěřícími. Důvodem k takovému jednání jim není ovšem posvátnost víry, ale docela obyčejná zbabělost.

Víra musí být živá, pravá víra se projevuje skutkem!!! A skutkem se stane tehdy a jen tehdy, jestliže pronikne veškerým myšlením, cítěním a posléze i jednáním. Musí být přirozeným projevem člověka. Pravá víra se stává silou, která z člověka vyzařuje. Není to nic vyumělkovaného, nic naučeného - je to život sám!!!