Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Hledající, zvláště při počátečním tápání se často ptá, proč Bůh vlastně trestá člověka tak tvrdě. Je to zcela mylné pojetí. Bůh ani netrestá, ale ani nehrozí a nevábí. Dokonce i Mojžíšovo Desatero je vlastně jen ukazatelem nejkratší cesty do duchovní říše. Veškeré dění je naprosto přirozenou aplikací přírodních = Božích zákonů ve Stvoření!

Vezměme markantní případ: Obchodník se spojí s jiným obchodníkem podle zásady „ve dvou se to lépe táhne". Svého společníka příliš nezná, a tak sází jen na povrchní dojem. Když se o spojení dozví obchodníkův přítel, který naopak jeho společníka dobře zná, ihned jej varuje a nabádá jej, aby spojení co nejdříve zrušil, neboť jinak zcela jistě utrpí újmu. Obchodník však na přítelovo varování nedbá, protože se mu zdá, že jeho společník pracuje dobře. Za nějaký čas firma zbankrotuje, neboť povedený společník šikovnými machinacemi zcela vytuneloval společné bankovní konto. Obchodník si začne rvát vlas i vous a usoudí, že ho Pánbůh potrestal za to, že neuposlechl dobře míněnou přítelovu radu.

Takto se většinou stavíme proti Světlu. Dostáváme odtud mnoho výstrah a v pravý čas. Nemůžeme ovšem čekat, že se otevrou nebesa a andělské hlasy nás budou před něčím varovat. Nikoliv, varování přijde zcela obyčejnou pozemskou cestou, v našem konkrétním případě ústy obchodníkova přítele. Pokud na takové výstrahy budeme reagovat a uposlechneme je, vyvarujeme se všeho zlého.

Jakmile se však projeví něco zlého, co jsme si sami zavinili svou hloupostí nebo nechutí poslouchat dobře míněné rady, ihned v tom spatřujeme trest Boží. Ti „lepší" z nás pak svatouškovsky vykulí oči k nebi a pronesou: „Asi se to tak mělo stát". Ne - nemělo se to stát, pouze jsme osli!