Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Problém posuzování tradice a pravdy se jeví relativně složitý, zejména v duchovních, resp. filozofických či náboženských otázkách.

Zcela zavádějící je tvrzení řady „poctivých křesťanů" - že Pravdu s velkým P máme jednou provždy vtělenu v Písmu svatém, jehož autory řídil sám Bůh - takže vše, co nesouhlasí s tvrzeními Bible je mylné, ne-li přímo od ďábla.

Bibli psali lidé, vznikala postupně, Nový Zákon dokonce až desítky let po Ježíšově odchodu. V písemných dokumentech, které jsou řídce dostupné, leží několik verzí Bible, existují různé překlady a existují dokonce i tzv. biblické texty apokryfní, které rovněž psali omylní lidé, ale které zase jiní omylní lidé (lhostejno, že v nějakých vyšších církevních funkcích) vyřadili jako omylné. A tak bychom mohli pokračovat prakticky v kruhu.

Nejlépe bude nechat Pravdu samu posoudit, co z lidské tradice a ústního podání je správné a co mylné.

Mnohé nám může napovědět třeba i jen poctivé a nezaujaté studium Bible. Podívejme se na několik příkladů: prorok Jeremiáš se kdysi utkal v ostrém duchovním boji s kněžími svého národa. Kněží zavrhli Jeremiášovo zvěstování s tím, že se odvolávali na Mojžíšův zákon, který měli dokonale rozpracován. Kdo měl tedy tu ryzí, nefalšovanou pravdu: Znalci nebo „bláznivý" fantasta?

A tehdy Jeremiáš pravil:

„Jak můžete říkat: Jsme moudří, máme Hospodinův zákon. Ano, jenže jej falšuje falešné rydlo písařů...". (Jer 8,8)

S úděsnou přímostí zde prorok poukazuje na skutečnost - i nám dobře známou, že v průběhu staletí je člověk schopen překroutit i to nejsvětější. Písaři postupně přidávali při přepisování textů vlastní slova, až posléze vznikla nebezpečná směsice pravdy, polopravd a přímých bludů, která byla tradicí vydávána za Pravdu. Prorokem označení písaři byli důležitými úředníky královského dvora, kteří měli přesnými opisy zachovávat příštím generacím jednou zjevené zákony. Namísto toho vplétali do opisovaných textů svoje „moudra", takže nakonec přímé Boží podání přeměnili v nepoužitelnou směsici...

Z Nového Zákona je zřejmé, že farizeové a zákoníci (což byli pokračovatelé původních písařů) záhy po započetí Ježíšova veřejného vystupování patřili k jeho rozhodným odpůrcům. Farizeové pod vedením zákoníků toužebně očekávali příchod Mesiáše. Když přišel - nepoznali ho, protože svým myšlenkovým i duchovním chtěním vlastně předepisovali Bohu, jak má příchod jeho Syna vypadat. Protože diskutovaný příchod nezapadal přesně do jejich představ, jednoduše ho začali odmítat, aniž by se poctivě a hlouběji zamysleli nad jeho slovy. Podle jejich naivního /lidského/ názoru bylo nutným předpokladem Mesiášova příchodu to, aby celý izraelský národ žil přesně dle Starého Zákona a dle Tóry. Teprve pak nastane čas jeho příchodu. Ježíš svým vystupování sice vzbudil zprvu jejich naděje, jenže pak „upadl do „nemilosti" - např. proto, že striktně nedodržoval „sobotu jako den Boží, stýkal se s celníky, kteří stáli společensky velmi nízko, ale i s lidmi, kteří byli považováni za hříšníky, případně s těmi, které tóra moc nezajímala. Proto se rozhodli „celému světu" Ježíše odhalit jako falešného Mesiáše. Jaká tragédie - právě ti, kteří sami sebe pokládali za nejzbožnější, se od Mesiáše hanebně odvrátili - a to všechno jen proto, že neodpovídal jejich představě.

Naprosto stejně se dnes staví tisíce „pravověrných křesťanů", kteří ve jménu tradice rigidně trvají na doslovném znění Písma, ačkoliv by měli cítit, že v řadě jeho pasáží jsou rozpory, které by tam být nemohly, kdyby šlo o pravé Boží slovo. Není jiného vysvětlení, než to, že právě uvedené rozpory se do Bible dostaly v důsledku dodatečných úprav, různých překladů atd. - a na věci nic nemění ani to, že mnohé z těchto pozdějších změn byly vedeny nejpoctivějšími úmysly.

Největší překážkou pro obrození církve duchem Pravdy je její vnitřní strnulosti - to nejsou slova heretikova, ale jde o konstatování vedoucího katedry církevních dějin a historie dogmat na univerzitě v německém Marburgu - profesora ThDr. Ernsta Benze. Prof. Benz dále pokračuje: „...mezi nejdůležitější fakta v dějinách křesťanství patří skutečnost, že již od 2. století docházelo k zabraňování svobodných projevů ducha v podobě věšteb a vizí, a na jejich místo byl stále více prosazován církevní úřad. Církev pro všechno vytýčila meze formou pevných ustanovení, založených na ústním a později i písemném podání apoštolské tradice písma svatého."

Boží informace, podávané ústy proroků, které byly dříve uvažovány jako něco samozřejmého - jen ve Starém zákoně vystupuje dlouhá řada uznávaných proroků - začaly být najednou pokládány za něco nepatřičného a víceméně heretického, a nahradila je lidmi stanovená dogmata. Církev začala rigidně smýšlet - a co horší, začala svým ovečkám přikazovat aby smýšlely stejně.

Typickým příkladem strnulosti církve z novější doby je její postoj k osobnosti a dílu Emanuela Swedenborga. Swedenborg byl ve své době autoritou v oboru přírodních věd a měl velmi fundované vzdělání i ve vědách humanitního zaměření. Ke svému překvapení prožil hlubokou vizi, ve které dostal osobní úkol - křesťanstvu nově odhalit skutečný duchovní smysl biblického poselství. Církev - v tomto případě dokonce luteránská, tedy „reformní", jeho informace potírala všemi dostupnými prostředky - přitom informacím starozákonních proroků věřila a věří „jako slovu Božímu" - vlastně jen proto, že tyto jsou staré, kdežto informace Swedenborgovy byly nové a tedy „nepatřičné". Naprosto stejně se církve chovají k jakýmkoli novým informacím.

Dá se konstatovat, že již od raných dob se církev uzavřela všem novým informacím a impulsům a začala tak duchovně ochabovat, takže dnes představuje málo životnou organizaci, zabývající se především formálními úkony - pobíháním svých představitelů v různých ornátech a hábitech, diskusemi o tom zda obřady mají být vedeny v latině či v národních jazycích, či v neustálém přemílání Písma svatého, bez sebemenší snahy pochopit jeho vnitřní, duchovní význam.

Církev, jako síla brzdící a omezující se na tradice, se tak dnes - pro mnoho lidí - stala uzávěrou a nepřekonatelnou překážkou na cestě k poznání Pravdy.