Nebeský kalendář
Něco ke čtení
Můj další web
Drobnosti
Najdete nás i na Facebooku
Mějte se krásně

Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

féerie a poučení z nedaleké budoucnosti
(V Kroměříži, Anno Domini MMVIII)
[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]

Syn Boží a křesťanská církev

Bráno z hlediska čistě intelektuálního, je křesťanství jedinečným náboženstvím, protože se mu podařilo spojit opačné konce škály idejí, které pokládaly vztahy mezi člověkem a Bohem za jádro nejzazšího zájmu člověka.

Judaismus se tímto směrem posunul již dříve. Když poskytl svému lidu Starou smlouvu - Všemohoucí jakoby sestoupil několik kroků ze svého trůnu, aby lidem podal pomocnou ruku.

Křesťanský Bůh Nové smlouvy však jde mnohem dál - nabízí lidstvu svého syna. Jak je psáno v Janově evangeliu 3,16 - 3,18:

Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něj uvěří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něho byl spasen. Kdo v něho uvěří, není souzen. Kdo neuvěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího...

Tento biblický údaj je církví interpretován zcela nesprávně - Bůh poslal Syna, aby se obětoval za lidstvo!

Tato interpretace je neobyčejnou drzostí člověka vůči Bohu. Každému - jen trochu přemýšlejícímu - člověku musí být hned jasné, že tu něco nehraje. Proč by mělo být lidstvo - po mnoha zločinech - vykoupeno spácháním dalšího zločinu? Skutečnost je přirozeně jednoduchá a prostá - ale to se jaksi církvi nehodí do krámu:

Boží oběť nespočívá v tom, že lidé Krista umučili. Jeho oběť spočívá v tom, že na Zemi vůbec Syna poslal, že se vůbec takto snížil. Ježíšova mise spočívala výhradně v přinesení Slova, které jasně ukazovalo, jak mají lidé žít, aby se dostali do království nebeského. Každý, kdo v ně uvěří, nezahyne. Uvěřit - to však vyžaduje vlastní práci - Boží Slovo přijmout a podle něho žít. Nic více, nic méně.

V Novém zákoně se na více místech hovoří o tom, že lidé mohou věčného života dojít pouze prostřednictvím Krista. Přirozeně je myšleno - prostřednictvím života dle Jeho Slova a ne prostřednictvím jeho zavraždění - to si snad může myslet opravdu buď jen slaboduchý, zcela nemyslící člověk nebo člověk od počátku mající zlý úmysl. Pravdou je, že některé biblické pasáže nejsou zcela jednoznačné. Na jedné straně Ježíš vyzývá k řeči jasné, stručné a zřetelné - viz známý výrok „...a vaše řeč budiž ano-ano a ne-ne...", a na straně druhé nacházíme v Bibli celou řadu míst nejednoznačných, připouštějících takový nebo onaký výklad. Jen Bůh sám ví, proč je něco v Bibli řečeno tak mlhavě. Vysvětlení se nabízí hned několik:

  • Bůh hovoří v jinotajích, aby lidi donutil samostatně myslet
  • lidé v tehdejší době nebyli schopni přijímat přímá sdělení a bylo nutno jim je předávat formou podobenství apod.
  • evangelisté nezaznamenali podávané Slovo zcela přesně
  • církev /?/ nebo jiní lidé úmyslně zamlžili biblická poselství
  • jde o kombinaci druhé až čtvrté úvahy Co však je věčný život podle křesťanského pojetí?

Z biblického podání tentokrát zcela jasně vyplývá, že Ježíš se po svém zmrtvýchvstání nepohyboval ve fyzickém těle, ale v těle jemnohmotném. Důkazů je řada: ani učedníci jej nepoznávali, prošel pevně uzavřenými dveřmi atp. - přesto však by někteří lidé z kategorie snílků a nemyslících rádi viděli fyzickou cestu Ježíšovu do nebe. Že to dle Božích zákonů prostě není možné, je moc nezajímá, neboť se domnívají, že Bůh své zákony libovolně může překračovat. Nedochází jim, že tím Boha těžce snižují, a že tyto názory jsou ve skutečnosti hrubým rouháním se!

V 1. epištole ke Korintským 15,35 - 55 apoštol Pavel vysvětlil křesťanské vítězství nad smrtí tak, aby tomu rozuměli i pragmatičtí a skeptičtí Řekové. Poté, co nejdříve poukázal na rozdíl mezi pozemským /pomíjejícím/ a nebeským /nepomíjejícím/ tělem, vysvětloval rozdíl dle tradičního helénského světového názoru, který rozlišoval mezi nižším stupněm psýché (duše) a vyšším stupněm pneuma (duch) „...co se rozsévá, je tělo duševní (psychické), co vzchází, je tělo duchovní (pneumatické)“. Tolik Pavel v řeckém originálu (15,44).

V překladu do moderního jazyka se tato nuance vytratila (proč asi?) a je hovořeno o těle „přirozeném". Časem se vynořila organizace, zvaná církev, vybudovaná dle administrativního vzoru říše římské, která se starala, aby pro obyčejného člověka bylo jisté konečné dosažení cíle a cesta k němu byla konkretizována. Ježíšovo slovo tak bylo obalováno stále dalším a dalším balastem, až se posléze vytratilo docela a život dle Slova přestal být důvodem spasení; tím se paradoxně stala Ježíšova vražda interpretovaná jako sebeobětování kvůli lidem.

Křesťanství tedy od počátku slibovalo naději. Smrt lze překonat pevnou vírou, dobrými skutky, milostí Boží a později i církevními odpustky. Lidé si však uvědomili, že ne každý je takového života schopen a proto dostala smrt charakter předělu. Pouze počestní věřící budou spaseni. Osudem ostatních bude věčné pekelné prokletí - i když evangelia dávají naději, i když apokalyptické vize Janovy klidu příliš nepřidávají. Řadoví věřící sice mají přesné předpisy, co dělat mají, co nemají a co nesmí v žádném případě - přesto si žádný člověk, který zná i své nejtajnější myšlenky nikdy nemůže být jist, jak to s ním momentálně vypadá.

Aby církev ulevila psychickému tlaku, opřádala Ježíšovo poselství tkanivem různých obřadných úkonů - svátostí, které víceméně garantují každému věřícímu vyhlídku relativně bezpečného uvedení do ráje.

Svátosti naplňují lidský život projevy milosti, osvobozují od hříchů, které by jinak vedly k zatracení. Křest smyl z pacholete nebo z obrátivšího se pohana dědičný hřích - a uvedl jej do náruče církve, biřmování posílilo pocit příslušnosti. Z hříchů spáchaných během života je možno se vykoupit prostřednictvím svaté zpovědi. Přijetí svátosti oltářní zaručuje nejužší spojení s Kristem. In articulo mortis - ve chvíli smrti nebo těsně před ní - lze získat poslední pomazání, garantující nejvyšší shovívavost soudné stolice. Pamatováno je i na manželství, kdy prostřednictvím speciální svátosti je člověk informován - „co Bůh spojil, člověk nerozlučuj", přičemž ovšem Božím spojením je myšlen církevní úkon.

Církev tak nabízí svému členstvu nebývalý pocit bezpečí - a mnoho za to ani nežádá - postačí, když abonent nebude přemýšlet.

Dřívější problematiku teocentrickou z judaismu a antropocentrickou z oblasti řecké tak církev kompromisně spojila vytvořením nového „církvestředného" čili ekklésiocentrického modelu.

Nová idea o vtěleném Bohu, kde jedna osoba vystupuje jako Bůh i jako člověk, nedala spát nejrůznějším „badatelům" již od samého prvopočátku. Namísto, aby se soustředili na Ježíšem přinesené Slovo, začali „církevní Otcové" rozebírat a rozpitvávat jeho životopis a vůbec pozadí jeho příchodu.

Tzv. ariánští kacíři např. tvrdili, že Kristus nemůže být totožný s Bohem, ale byl Bohem pouze počat. Paulikiáni zase soudili, že Ježíš je Božím synem adoptivním a adopci zabezpečil Jan Křtitel provedením křtu.

V Antiochii působila sekta, zvaná diofyzité neboli nestoriáni. Pro ně bylo ztělesnění Boha na základě mezopotámských tradic nepřijatelné a tvrdili, že Kristus má dvě různé podstaty: Boží a lidskou. V Alexandrii zase operovali jiní výtečníci, zvaní monofyzité /které také Ježíšovo Slovo moc nezajímalo/, kteří vycházeli z tradic egyptských, kde byl každý faraón považován za vtěleného Boha - a kteří zase požadovali, aby byl Kristus uznán jako nejvyšší forma vtělení. Podle nich měl Kristus jen jednu podstatu - a to Boží.

Středisko východní křesťanské větve - Cařihrad (Konstantinopolis), ani Svatá stolice v Římě, jako centrum západního křesťanství, si s těmito „vážnými" spory nevěděly rady, a tak se nelze divit, že jakási konečná formulace byla vypracována až na koncilu v Chalcedonu, po 125 letech svárů a tvrdých koncilních bojů.

Tento elaborát stojí za podrobnější citaci, protože jasně ukazuje, že již od prvopočátku hrálo - ve světle „vážných problémů" - Ježíšovo Slovo v církvi minimální úlohu:

„Následujíce tedy svatých Otců, učíme se všickni jednomyslně vyznávati jednoho a téhož Syna, našeho Pána Ježíše Krista, zároveň dokonalého v božství a zároveň dokonalého v lidství, v Pravdě Boha a zároveň v Pravdě člověka, z rozumné duše a z těla, téže bytnosti jako Otec podle božství a zároveň téže bytnosti jako my podle lidství, ve všem nám podobného kromě hříchu, zplozeného před věky z Otce podle božství, zároveň pak v posledních dnech pro nás a pro naše spasení z Marie Panny, rodičky Boží, podle lidství, jednoho a téhož Krista, Syna, Pána, jednorozeného, jej sluší uznávati ve dvou přirozenostech nesmíšeně, neproměnně, nerozděleně, nerozlučně, jehož přirozeností rozdíl se nijak neruší sjednocením, nýbrž jehož obojí přirozenosti vlastnost se spíše zachovává a sbíhá v jednu osobu a v jednu podstatu. Nikoli ve dvě osoby rozdělovaného či slučovaného, ale jednoho a téhož Syna jednorozeného, Boha, Slovo, Pána Ježíše Krista, tak jak prve Proroci o něm i sám Pán Ježíš Kristus nás vyučil a jak nám odevzdalo vyznání Otců...".

V této době se již církev výrazněji dělila na ortodoxní (řeckou) a západní (římskou). Ortodoxní (později pravoslavní) tvrdili, že Duch svatý pochází pouze od Otce, zatímco římští (později katolíci) zase měli za to, že Duch svatý pochází také od Syna. Přirozené vysvětlení, že Duch Svatý je vlastně alegorické vyjádření pro Boží Vůli, tyto dobré lidi nenapadlo. Církev později přišla k názoru, že Ona sama je mystickým tělem Kristovým, a proto je sama kritériem Pravdy a konečnou autoritou. Dílo zkázy bylo dokonáno a plody Antikristovy mohly vykročit na vítěznou cestu po světě.


[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]