Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Jeden nepříliš nadaný básník poslal do redakce renomovaného nakladatelství svou prvotinu - sbírku básní, nazvanou „Proč žiji?". Zodpovědný redaktor se po přečtení chytl za hlavu, rukopis obratem vrátil a za nadpis připsal doušku: „...nejspíš proto, pane, že jste tu slátaninu nepřinesl osobně...".

Ano, i takto lze odpovědět na otázku, která lidstvo pronásleduje, co je člověk člověkem.

Nutno ovšem podotknout, že pojem „lidstvo" je v tomto případě až příliš nadnesený, protože většině dělníků, rolníků, vojáků, pracující inteligence, studentů i kapitalistů je to srdečně jedno - ačkoliv jde o posvátnou povinnost každého člověka - zkoumat odkud přišel, kam směřuje a jaký má jeho život vlastně smysl.

Většina lidí považuje sebe za tak důležité, že je ani nenapadne po těchto základních otázkách pátrat. Další pak jsou tak duchovně líní, že přejímají hotové a ustálené nauky, aniž by sami pečlivě zkoumali a zvažovali. Lenost, nic než lenost - spočívá na uklidňujícím pomyšlení, že je něco velikého lpět na víře rodičů, aniž by byl zkoumán myšlenkový obsah této víry. Církve a jiná sdružení tyto „ovečky" přirozeně podporují - bude více členů, bude větší moc.

Daleko vzdálené je pro církve pravé poznávání Boha. Jinak by přece nesvazovaly lidského ducha pouty strnulých nauk, ale vychovávaly by ho k Bohem chtěné vlastní odpovědnosti, která je podmíněna naprostou svobodou duchovního rozhodování. Jen tak totiž může lidský duch dospět k pravému poznání Boha, které v něm posléze uzraje tak, že z víry se stává přesvědčení, tak nutné pro každého, kdo usiluje o opravdový vzestup.

Boží spravedlnost však nepůsobí na člověka pouze v kratičkém úseku jeho pozemského života! Celé Stvoření je Řečí Boží. Naslouchejme!

Proč žijeme? Proto, abychom zde nalezli blaženost, a to v řeči, kterou k nám Bůh promlouvá. Naučit se rozumět této řeči a vyciťovat v ní vůli Boží, to je cílem našeho putování Stvořením. Jenom ve Stvoření samém, k němuž patříme, spočívá vysvětlení smyslu našeho života a současně i poznání našeho cíle. To však vyžaduje, abychom Stvoření prožívali. A kdo chce prožívat, musí je znát.

Měli bychom si představit dítě, které neumí řeč svých rodičů, a proto se s nimi nemůže dorozumět, pročež upadá z jedné nepříjemnosti do druhé. Uvažte, nepodobáme se my - lidé, takovému dítěti? Tak jako toto dítě se musí samo snažit naučit se řeč rodičů, i člověk je povinen učit se řeči Boží. Proč stále čekáme něco jiného?