Nebeský kalendář
Něco ke čtení
Můj další web
Drobnosti
Najdete nás i na Facebooku
Mějte se krásně

Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

féerie a poučení z nedaleké budoucnosti
(V Kroměříži, Anno Domini MMVIII)
[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]

Smrt

Smrt je snad jediným faktem, o němž nikdo nepochybuje. Přestože každý ví, že jednou musí zemřít, většina lidí se myšlence na smrt stále brání. Mnozí se vyhýbají hřbitovům a děsí je pohřby. Stále mají tísnivý pocit, cože se to stane, až „to" jednou přijde. Je to zvláštní. Počátek a konec života jsou dvěma nejdůležitějšími body, ale lidé víceméně dělají, jakoby jich nebylo. V průběhu života je zajímá všechno nebo něco jiného, ale o počátku a zvláště o konci raději nechtějí vědět nic.

Jak málo vážnosti přikládá člověk třeba ději plození. Jen málokdy jde u lidí o čistý, láskou prodchnutý děj. O otázkách smrti je lépe ve slušné společnosti ani nemluvit. Jestliže lidé nemohou dosáhnout klidu, upnou se ke křečovitému názoru, že smrtí vše končí, že smrt je úplný konec. Smrt. A nic. Hotovo. Tento skutečně hloupý názor, odporující všem poznaným zákonitostem, by vlastně z člověka snímal břímě zodpovědnosti. Jak krásné. Vraždíš, loupíš, smilníš - a nakonec zemřeš stejně jako tvá oběť. A oba se rozplynete v nicotě. Jak pohodlné... Jiní, trochu vnímavější, sice tuší, že to ve skutečnosti až tak jednoduché nebude, ale utěšují se tím, že přeci nejsou o nic horší, než druzí... Další zase „in articulo mortis", ve chvíli smrti - náhle prozřou, řeknou si „co kdyby" a nechají se zaopatřit posledním pomazáním, v naivním domnění, že jim Pánbůh skočí na špek a trochu přimhouří oko, když vlastně takhle narychlo získal další ovečku.

Jádrem podobného jednání je vždy a všude nejprve lenost přemýšlet, prožívat a vyciťovat a v druhé řadě pak bázeň, zbabělost a strach, a případně někdy i vzdor a vypočítavost. .Ale nic z toho lidskému duchu nepomůže - co zaséval během pozemského života, to také musí sklidit. Nepomůže ani dát předem „na zvony".

Ovšem, kdo dny pozemského života promarní, má proč se obávat okamžiku, kdy odloží hrubě-hmotné tělo, které ho dosud jako bariéra chránilo před mnohými jemně-hmotnými ději. Kdo svůj život naopak strávil v pilné a užitečné práci a ve hledání smyslu života, nemá se při smrti čeho obávat, protože hrubě-hmotná smrt je vlastně totožná s okamžikem narození do jemně-hmotného světa. Člověk, tedy přesněji řečeno - lidský duch - při smrti neztrácí vědomí identity. Po smrti je duše spojena s odkládaným tělem jakousi pupeční šňůrou, která je tím jemnější (a méně dotyčného váže), čím více umírající hledal v životě duchovní hodnoty. Naopak spojení ateisty (zde rozuměj - člověka chtěním připoutaného ke hrubé hmotě, byť byl oficiálně třeba superbigotně věřícím občanem) s tělem bude pevnější, a i jeho jemně-hmotné tělo bude podstatně hutnější. Jeho vymanění se z hrubě-hmotného těla bude přirozeně obtížnější, bude trvat déle a zřejmě prožije alespoň část z trýzně, kterou připravuje např. žeh. Po konečném odloučení taková bytost klesne do tak hutného prostředí, jakou hutnost představuje sám, čili do prostředí zcela stejnorodého, kde budou pouze tací, jako je on sám. Obrazně řečeno, s. Stalin se po smrti dostal do prostředí samých Stalinů a Stalínků. Jaká je asi úroveň takového prostředí a jaká je kvalita života zde panující není snad třeba zvláště rozvádět! Takovému lidskému duchu bude přirozeně mnohem, mnohem hůře než na zemi, protože v jemnohmotnosti se všechny city vyžívají plně a bez překážek.

Naopak, při smrti člověka hledajícího nebo dokonce člověka vědoucího, se provazce, vážící duši k tělu, rychle přetrhají, protože tu není stejnorodosti, a lidský duch zbaven pout svobodně vzlétne vzhůru - opět až do oblasti stejnorodé hutnosti.

A zase obraznost - Albert Schweitzer, matka Tereza nebo Mahátmá Gándhí - ti všichni se sejdou na stejné úrovni, aby vytvořili stejnorodou společnost. Ani zde není třeba zvláště rozvádět, jaká asi bude úroveň života v této společnosti.

Důležité upozornění pro všechny pozůstalé. Při umírání je nevhodné hlasitě bědovat. Uvolňující se lidský duch bude chtít aspoň na chvíli vyhovět naříkajícím a nějak se projevit, že je ještě tu, že přeci žije. To ho ovšem pevněji připoutá ke hmotnému tělu a znovuvybavení z těla bude pro něj delší a bolestnější. Ačkoliv si pozůstalí myslí, jak tím projevují svému blízkému lásku, je nářek od nich počínáním krutým, surovým - a také hloupým.

V místnosti, kde někdo umírá, má být důstojný klid a vážnost. Hysterické osoby, které se nedovedou ovládat, by měly být vyvedeny, třeba i násilím, a to i tehdy, když se jedná o nejbližší příbuzné.


[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]