Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Radost především musíme umět odlišit od jejích špatných příbuzných - rozkoše a radovánek: tupé civění na televizi či na video (s potoky krve v „akčních" filmech) nám jistě tu pravou radost nepřinese.

Radovánky jsou hlučné. Můžeme je označit za mírnější sestru rozkoše. Ta vyvěrá ze žhavých smyslů. Rozkoš je nenasytná, nemá a nemůže mít nikdy dost. Zbývá po ní chuť blínu a pocit prázdnoty - nutící člověka vyhledávat další a další rozkoše. Rozkoš vzniká ze žádostivosti a žádostivost probouzí vášně. Vzniká tak začarovaný kruh, až člověk klesá vyčerpán, bez síly...

Radovánky jako „mírnější sestra" přinášejí povyražení a rozptýlení. To je ovšem vědomé odtržení od potřeb ducha a srdce. V radovánkách chceme zapomenout na práci, na trampoty, na nepříjemnosti, které přináší život - v plané naději, že se jich tak docela zbavíme.

Radost je tichá. Radost vytryskne, zajásá a vznáší se do výše. Nemůže jinak. Nemůže zůstat přikována na zemi. Dívá se stále vzhůru, kde tuší svůj pramen. Načerpá sílu a vrací se zpět. Jen zář očí mnohdy prozrazuje míru niterné radosti, jen krátké slovo, jen pevný stisk ruky...

Ta největší radost je dokonce úplně němá, protože se nechce a nemůže vtěsnat do slov. Taková radost člověka prožhaví, zcela naplní a může přispět i k úplné proměně osobnosti.

Radost nám ale nespadne do klína jako almužna. Musíme pro ni napřed připravit půdu. Radost chce být dobývána. Podívejme se kolem sebe - a buďme srdečně vděčni, za veškeré dary, kterých se nám od Tvůrce denně dostává. K vděčnosti se záhy přidruží radost, její nerozlučná družka.