Nebeský kalendář
Něco ke čtení
Můj další web
Drobnosti
Najdete nás i na Facebooku
Mějte se krásně

Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

féerie a poučení z nedaleké budoucnosti
(V Kroměříži, Anno Domini MMVIII)
[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]

Část 1., kapitola V.:

Toník dorazil domů a byl rád, že mu jeho milá Magdička připravila večeři. Dopředu věděl, že večeře bude vegetariánská, protože měli doma gentlemanskou dohodu, že většina pokrmů bude vegetariánských, neboť taková výživa tvořila Magdino hlavní náboženství. Toník sice uznával, že ve svých argumentech pro vegetářství má žena pravdu, ale dosud v sobě nenalezl dostatek občanské statečnosti, aby se oprostil od pojídání zvířecích mrtvol. Magda mu sice někdy uvařila i nějakou tu flaxu, jak říkávala, ale neopoměla to nikdy okořenit diskusí o Tondově obezitě, což ho čílilo, ač to byla pravda pravdoucí. Milý Toník měl totiž už 130 kilo a to bylo o čtvrt metráku víc, než je požadovaná jateční hmotnost vepřů. Taková bachratost sebou přinášela četná zdravotní rizika a Magda jimi komentovala každé masité jídlo. Toník příslušná rizika dílem znal, dílem tušil, ale nedařilo se mu shodit dolů ani deset deka. Uměl si sice poručit, ale neuměl se poslechnout – a navíc měl docela rád pívečko, což ku štíhlosti zrovna také nepřidává. Nechodil sice po krčmách, ale doma měl vždycky v ledničce výtečného Novice, jak se jmenoval ležák z klášterního pivovaru v Broumově – Olivětíně. Také teď jalovou večeři zalil litříkem a třetí flašku si vzal tajně do pracovny, protože správně tušil, že by Magda zase brblala – a je známo, že co oči nevidí, to srdce nebolí – neb Magda jednou pořádně zabodovala o dovolené, když přišla za Tondou do místní hospůdky, nebohého chotě vyzvala, aby šel domů a rozjařenému obecenstvu zcela vážně pravila, že kdo chce jít duchovní cestou, třetí pivo za sebou by si již zcela určitě neměl dávat Marně potom nešťastník sliboval Magdičce, že v příštím životě už na zvířecí mrtvolky a na pívo – coby přísný vegetář a abstinent – již ani nepohlédne; dobrá ta žena chtěla výsledky raději již v životě přítomném.

Když mu bylo z různých zdrojů kvůli jeho váze láno, dával vždycky k lepšímu historku o svém příteli a vrstevníku, který byl štíhlým a vypracovaným sportovcem – a lékařem obezitologem. Vždycky když našeho Tondu uviděl, dobromyslně mu radil, aby se sebou konečně něco dělal – neb kdo se s ním bude mít namáhat v rakvi ??? Jenomže přišla rychlá rakovina a milý sportovec fičel v půlroce pod kytičky. Navíc, Toník měl dlouhověké rodiče, kteří sice v poklidu dožili dost přes devadesátku a - zemřeli na stáří, leč už několik roků předtím byli natolik „gumoví“ - v jejich oficielní diagnose se vyjímala poznámka „ stařecká demence“, že takový stav by si Toník nepřál ani omylem – a tajně doufal, že umře dřív a ve stoje. Teď ho trochu přešel mráz po zádech, protože situace vypadala, že se mu to může splnit dřív, než kočička snese vajíčko. Navíc Toník špatně spával, neb se v noci několikrát budil s potřebou čůrat. Prostata. Přátelům Toník bodře říkával – to víte, mladí erotici, staří prostatici, jenomže kecal, protože byl sice starým prostatikem, leč nikoliv mladým erotikem, neb byl vychováván velice prudérně a ve slabé chvilce se mu dokonce tatík kdysi svěřil, že když jej, Toníka, matička kdysi coby třetí dítko povila, pravila, že už tré dítek na poválečnou dobu plně postačuje a jelikož a protože milostné hrátky lze míti – dle p. faráře – toliko za účelem plození pacholátek, ta dobrá žena vyslovila těmto „sprostým praktikám“ asi ve třiceti letech utrum a nešťastný pantatík to musel řešit… … no, ale co je vlastně komu do toho.

Takže, Toník vyžahl tři pívečka a radostně se odebral na lože, anžto věděl, že se mu bude krásně usínat a do prvního probuzení má nějakých cca 90 minut času. Usnul rázem, a dalo by se dokonce říci, že spal spánkem spravedlivých…

Měl velmi podivný, ale opravdu podivný sen. Zdálo se mu, že zesnul. Profičel příslušným potrubím a ocitl se na druhé straně. Zde spatřil uvítací výbor, v čele s jeho maminkou, která plakala; dílem radostí ze setkání a dílem ale už asi tušila, co bude následovat. Ku zmatené dušičce A.Z. se přidružila nádherná světelná – patrně bezpohlavní – bytost a pravila: „milá duše A.Z. – právě jsi se octla na onom světě. Jsem tvůj andělíček můjstrážníček. Čím ti mohu pomoci ?“ Duše byla všecka v rozpacích a vzpomněla si na doporučení p. Karla Havlíčka-Borovského, an pravil: „…nechceš-li si hubu spálit, musíš ji držet nebo chválit !“ I pravila tedy: „…jé, tady to je hezké. Kde budeme bydlet ? Andělíček se usmál a děl: „…nepředbíhej, musíme napřed k rozřaďovací komisi. Tady mám děrný štítek a na tom jest uvedeno vše, cos duše kdy byla učinila nebo i jen pomyslila. Každý sebemenší detail. Třeba i jen to, když ses někdy třeba jen díky svému nadýmání ,,nezachovala ve společnosti,,“! A andělíček duši zavedl do zvláštního kumbálu, kde byl umístěn velký počítač. Před ním stála řada dušiček se svými andělíčky můjstrážníčky a vkládaly děrné štítky do útrob přístroje. „Hele, vy to tady máte eště na děrný štítky ?“ – tázala se duše znechuceně. „No, je to kapku starší, ale už je investiční záměr na nové zařízení. To víš, nejsou volné prostředky“ – špitl andělíček. Duše dle pokynů andělíčka vsunula štítek do zařízení a stiskla páku. Nic se nestalo. „Počkej“ – na to andělíček – „ještě jsme nevhodili poplatek. Máš u sebe litr ?“ - „Litr ? Jakej litr?“ – nechápala duše. „Och, ty jsi ale natvrdlá duše. Přece tisíc, tisícovku – tisíc € - euro!“ vysvětloval andělíček.“ Duše se zachvěla: „...nemám“ – odtušila neklidně. „U nás se ještě platí korunama…“ Andělíček si bolestně povzdychl: „…tak to musíme napřed do banky vyřídit hypotéku !“ „Hypotéku ?“ – opáčila duše – „na co hypotéku ?!“ „Na co hypotéku ?“ – opáčil andělíček – „vy hloupé duše si myslíte, že tady je všechno gratis? Vyřízení hypotéky zabralo dost času, protože bylo třeba shánět ručitele a to vůbec, ale vůbec nebylo jednoduché. Kdo by také chtěl jen tak ručit tak zkažené duši ? Duše již byla netrpěliva, a toužila již vhoditi štítek do stroje. Již měla vidiny nebeských niv, které na ni čekají. Andělíček však její nadšení jaksi nesdílel, ale duše si toho – možná naštěstí pro ni – nepovšimla. Pak přišel kýžený okamžik: fronta na pořadí, pak konečně vsunutí poplatku, štítku, stisknutí páky – ve stroji strašidelně zachřestilo a záhy vypadl výsledek. Duše ta a ta se dle svého myšlení a činů zařazuje do 5. úrovně pekla, k věčnému utrpení s úlevou jednou za 1.000 roků na prohlídku nedosažitelné 7. úrovně očistce. Proti tomuto rozhodnutí se můžete do 3 dnů odvolati k Apelačnímu poslednímu soudu. Tečka. Duše civěla na rozhodnutí a ani jí nepřišlo, že text je anglický a duše anglicky neuměla. Teď však kupodivu tomu chápala. „Co je to za blbost ? Jaký pátý peklo ? Proč ? Dyť sem byla v Grálu a přispěla sem kdysi 200 káčé na stavbu kapličky ? A proč mi dali takový černý hadry?“ Andělíček viditelně znervosněl. „…Neboj, duše, snad nebude tak zle. Ten nový oděv vyjadřuje tvoji duchovní hodnotu. Jaksi, nó, na tom prostě nejsi nejlépe. Ale neboj, podáme hned odvolání. Asi se na nějakou tvoji dobrou vlastnost zapomnělo. Já jsem to těsně před tvou smrtí ještě rychle konzultoval u sv. Petra a vycházelo nám to nejhůř na 4. úroveň věčných muk v pekle. Víš očistec a peklo mají po 7 úrovních – jednička je nejlepší úroveň, sedmička nejhorší. Nebe má taky 7 úrovní, ale tady je to obráceně. Nejnižší úroveň je jednička, nejlepší sedmička. Ale do sedmého nebe obyčejné duše nechodí – ta je vyhražena Svatým Otcům – teda, papežům. „ A jak se žije třeba v 1. nejnižší nebeské úrovni ?“ – zajímala se duše. „Tak tam na nebeských nivách duše neustále velebí Hospodina !“ – na to andělíček. „A co ještě ?“ – táže se dále duše. „No co ještě, už nic. To stačí ! Duším to přináší nekonečné blaho“ – praví andělíček. „No nazdar, to musí bejt ale nuda…“ míní duše. Andělíček se zhrozil a prstem přes ústa ukazuje duši, aby zmlkla ! „Neboj, tebe se to netýká. Ty si to tady užiješ až dost !“ Duše s úlekem pozoruje, jak šedočerná barva jejího šatu mění barvu do syté černě. „Vidíš, vidíš, duše nezdárná“ – lká andělíček, „tady musíš bejt opatrná, všude jsou kamery a odposlouchávací zařízení, aby byla absolutní spravedlnost“ – vysvětluje zkormouceně andělíček. Konečně na ně došla řada u soudu. Duše rozechvěle vstupuje do soudní síně – a nevěřícně civí na tribunál: předseda senátu – jeho velebnost Thomas de Torquemada, vrchní inkvisitor toledský. 1. přísedící – s. Grebeníček, vrchní dozorce nápravného tábora v Uherském Hradišti. 2. přísedící – veledůstojný pán soudruh Vasil Biľak. Každý člen tribunálu měl na sobě cedulku se jménem a výčtem svých dobrých činů. Duše stačila na jmenovce s. Biľaka přečíst jen údaj „nepúšťať na saká !“ Ani se nestačila podivit složení senátu, již hřměla slova předsedova. Duše z nich pochopila, že je špatná, zkažená a heretická. Nevěřila ani straně ani církvi, které to s ní dobře myslely a aktivně hlásala bludné učení o reinkarnaci a jiné zhoubné bláboly. Proto se zařazuje ku věčným mukám do 6. úrovně pekelné. Proti tomu není odvolání. Duše vypukla v neutišitelný pláč – s pocitem marnosti a zmaru. „Neplač,“ utěšoval ji andělíček, zkusíme ještě podat dovolání k Nejvyššímu soudu, byly tam nějaké procesní chyby, uvidíš že to bude lepší.“ „A kdo předsedá Nejvyššímu soudu ?“ – s nadějí v hlase skřehotá ustrašeně duše. „No samozřejmě Nejvyšší; ale když mu to časově nevychází, což je tedy většinou, zastupuje ho některý ze Svatých Otců. Neboj, absolutní spravedlnost je zajištěna ! – uklidňuje duši andělíček.

A nadešel den soudního řízení. „Vítej, duše“! – zaskřehotal soudcův hlas. Duše se zděšením zjišťuje, že jednomužný Nejvyšší soud se skládá toliko ze Svatého Otce Innocence III., zakladatele nechvalně známé Svaté Inkvizice ! „…co tu dělá ten darebák ?!“ - vydechne duše a se zděšením badá, jak její už téměř uhlově černý oděv ještě dále černá… „Propadla jsi definitivně peklu ! Zařazuji tě do nejhlubší džehenny ty nevěřící pse, tedy éh, chtěl jsem říci do 7. úrovně pekelné“ - volá rozzuřeně Svatý Otec, andělíček kamsi mizí, duše se zmocňují chlupatí ďáblové a vlekou ji do Pekla. Tam už čeká Belzebul, cynicky duši vítá a nařizuje ji vhodit do kotle s vařící se kolomazí, rozpálenou na 1.200 stupňů – Réaumura… duše vříská zoufalstvím a bolestí…

… a nešťastník se budí. Venku panuje už bílý, ale jaksi načervenale – den a Toník blaženě vzdychá, že to byl jen hrůzný sen – a jásá jak mu dnes tělo dalo pokoj, že v noci nebyl ani jednou čůrat. Vstávej ženo, už je den ! „Jéjda, to se mi dnes nechce vstávat“ – dí Magda – a najednou povídá „…hele a ke všemu se nám zastavily hodiny !“ Toník na ně mrkl – a vskutku, ukazovaly teprve půl druhé. Sáhl po náramkových hodinkách – a pak: „Magdi, obávám se, že jsme v loji, už je to doopravdy tady“!!!

Rychle otvírá okno. Je zataženo, ale načervenalá záře nového Slunce se pranic nedá přehlédnout. Tonda rychle zavírá okno, sahá do šuplíku a vytahuje tři dozimetry. „Magdi, tobě jsem koupil jen obyčejný, který ukazuje pouze radioaktivitu. Pro sebe jsem vzal lepší typ, který ukazuje zrovna přesnější rozvržení přijímaného záření a třetí je s dálkovým ovládáním, kdybychom museli být v krytu. Vyhodil oba dozimetry před barák a hned zalezl, jako by mu příbytek byl schopen zajistit ochranu před tvrdým zářením. „Magdi, než to vyhodnotím, padej do krytu, tam je to přeci jenom bezpečnější.!“ – velí Toník, vytahuje dozimetry a spokojeně civí na nulové hodnoty. „Hele, nikam nechoď, je to O.K. – žádná radioaktivita!“ – praví pak spokojeně – pusť raději televizi, měli by na to nějak reagovat.“

A taky, že reagovali. Usměvavá moderátorka nočního zpravodajského proudu ohlásila vesmírné divadlo s ujištěním, že lid = dělníci, rolníci, vojáci, pracující inteligence, studenti, řádové sestry, ba ani prostitutky se zatím nemají čeho obávat. Supernova pouze hodně svítí, není radioaktivní. Jistě lze očekávat povětrnostní anomálie, možná i zemětřesení, ale momentálně je situace klidná, lid může nastoupit do aktivního pracovního procesu, zatím bez obav. Tonda vypnul televizi. „No, křičí hop, ale ještě jsme nepřeskočili. Takové silné kosmické dění, se na Zemi nějak dříve nebo později musí projevit. Myslím, že pojedu do práce, stejně bych už nemohl spát!“


[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]