Nebeský kalendář
Něco ke čtení
Můj další web
Drobnosti
Najdete nás i na Facebooku
Mějte se krásně

Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

féerie a poučení z nedaleké budoucnosti
(V Kroměříži, Anno Domini MMVIII)
[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]

Pomoc

Pojem pomoc se zdá být zcela jednoduchý. Člověk prostě pomůže tam, kde jsou problémy. Avšak tento zdánlivě průhledný pojem nemá vždy jednoduchá řešení. Problémy světa totiž narůstají do olbřímích rozměrů. Nářky a zoufalé volání o pomoc se ozývají prakticky ze všech stran. Je vůbec možné v takové situaci ještě účinně pomáhat?

Bylo by to možné, pokud by pomoc byla poskytována na správném místě a správným způsobem. Prvním předpokladem musí být rozlišení pravé bídy od nepravé, pouze předstírané - protože až příliš dobře víme, že často žebrají a naříkají vedle opravdu potřebných i mnohé pohodlné a poctivé práce se štítící elementy. Pomoc by tedy neměla být neuvážená. Příliš často se stává, že největší pomoc je upřena tam, kde se nejhlasitěji naříká, zatím co ostýchaví ubožáci, kteří bídu pociťují jako hanbu, vycházejí naprázdno. Proto by prvým krokem k pravé pomoci mělo být široké rozevření očí pro rozlišení pravé bídy.

Pravá bída se ráda chápe sama práce, aby se vlastními silami dostala ze stavu nouze. Žebrák však žebrá dál, protože žije z falešného soucitu a z nerozvážné dobročinnosti. On si totiž hoví ve stavu své „bídy", neboť ta jej oprošťuje od námahy překonávat nouzi svými silami.

Kdo podporuje takové lidi, nejenže pomáhá na nepravém místě, ale dokonce se proviňuje utvrzováním člověka v jeho lenosti. Správně pomáhající by měl lidem s opravdovou snahou vybřednout vlastními silami z nouzové situace stát po boku tak, aby jim pomohl co nejdříve se postavit na vlastní nohy. Pravá pomoc tedy pomáhá využít vlastní nohy, místo berlí těch silnějších.

Stejně jako k fyzické pomoci bychom měli přistupovat k pomoci duševní. Vezměme trpícího za ruku, ukažme mu cestu k pravdě a jasnému pochopení - a zdůrazněme mu, že po té cestě musí nyní jít sám, protože jen prožitím se osvobodí od svých běd, přičemž každým odvážným krokem vpřed porostou jeho síly.

Pomoc by měla být vždy záležitostí jen přechodnou. Trvalé podporování je vlastně výchovnou poukázkou k lenosti. V této oblasti pomoci chybují zvláště mnozí rodičové, kteří si zcela nesprávně myslí, že by měli svým dětem pomáhat až do smrti - své nebo jejich.

Velmi diskutabilní pomocí a spíše nesprávnou formou pomoci je podpora finanční, protože slabochy často svádí k ukojení pošetilých přání. Pomoc rovněž nemá být nikdy vnucována. Kdo potřebuje pomoc, musí o ni poprosit. Teprve pak dochází ke správnému vyrovnání, protože potřebný člověk vysílá prosbu a dík, pomáhající dává účinnou pomoc. Teprve tak jsou obě misky vah stejně naplněny.

Pomoc také není, neměla by být a nesmí být ponížením toho, kdo je v nouzi, a to i přesto, že každý hledající ví, že do těžkých nesnází se vždy dostáváme jen a jen vlastní vinou, což platí i tehdy, jestliže na nás nouzi uvalily třeba rozběsněné živly. Kdybychom chtěli myslet jinak, museli bychom předem začít pochybovat o Boží moudrosti a spravedlnosti. Bůh nerozsévá zkoušky a utrpení, jak si lidé naivně představují - ty jsou vždy jen sklizní naší chybné a zkažené setby.

Chybou nemyslících nebo málo myslících lidí je, že na život a vesmír nahlížejí jenom z jednoho uzounkého výsledku své jepičí přítomnosti. Nazíráno touto optikou, jeví se mnohé dění jako nespravedlivé. Hledající, který ví, že skutečný život probíhá střídavě na obou březích - zde i tam - nepřetržitě a přesně dle pevného řádu, si záhy uvědomí, že stižen těžkým osudem může být ten a jen ten, kdo se někdy, lhostejno zda v „tomto" nebo v „minulém" životě těžce provinil proti Božím zákonům. Právě provinění proti Božím = přírodním zákonům je oním pověstným hříchem proti Duchu Svatému, který nemůže být odpuštěn, ale který lze napravit pouze prožitím.

Proto lidem, postiženým těžkým osudem, více pomůže, když jim umožníme poznat pravdu a třeba jim i naznačíme, jak by mohli své provinění odčinit, byť by to bylo třeba „jen" pokorným snášením - než když je jen prázdně litujeme a svou lítost případně i finančně vyjádříme.

Každý bychom si měli uvědomit, že neexistuje utrpení bez vlastního zavinění - to je podle věčné Boží vůle a spravedlnosti prostě nemožné. A právě proto je největší pomocí, když lidem jakkoli postiženým ukážeme cestu ke Světlu a k Pravdě a pomůžeme jim pochopit, že vznik jejich utrpení nemohl být, ani nebyl náhodný, byť se to tak na první pohled může jevit.

Je přirozené, že - vyzbrojeni tímto věděním - už vůbec nemůžeme lidi jakkoli postižené nějak odsuzovat (to musel být kdysi pěkný darebák, když nyní se mu přihodilo to a to...), ale musíme jim podat pomocnou ruku s pravou pomocí. S pomocí, která bude odmítat fňukání a nářek, ale bude ukazovat jasnou cestu vpřed...


[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]