Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Každý hledající narazí někdy na pochybnosti, zda víru, vyformovanou do jejího vyššího stupně - tedy přesvědčení - pochopil správně, případně zda vůbec jde správným směrem. Hledá znovu a znovu a snaží se jít dál. Tento postup je správný. Lidé, kteří mají v cokoliv neochvějnou jistotu, bývají vždy více, či méně fanatiky - protože absolutní jistotou je pouze Bůh - a k němu má člověk nekonečně daleko.

Je proto chybou, jestliže některý hledající přestává hledat dál - údajně proto, že již našel. Asi by měl spíše říci - „přestávám hledat, protože jsem našel nejvyšší Pravdu, kterou jsem na svém vývojovém stupni schopen alespoň částečně pochopit..."

Člověka neochvějně jistého „svou" pravdou velmi vtipně popisuje Arkadij Averčenko ve své nezapomenutelné povídce „Letní varieté:"

Před otevřenou scénou vidím mezi shromážděným obecenstvem dva lidi. Jeden jest - osoba úplně obyčejná, běžná, nejistá - zato však druhý ihned připoutává k sobě pozornost přemýšlivého a jistého člověka. Podle vzezření připomíná příručího v papírenském nebo obuvnickém obchodě a ve tváři se mu zračí, že už provždy rozhodl všechny důležité životní otázky. "Oduševnělý" pohled a seříznutá zadní část hlavy napovídají, že tohoto člověka tak snadno nesrazíš z jeho pozice...

A vskutku: - „Nuže, pověz mi, pověz mi to přece" - točí se kolem něho běžný člověk, „jak ty si to vysvětluješ, co jsem před chvíli viděl zde ve varieté; vystupuje člověk s panákem, hází s ním o zem, šlape naň, sundává mu hlavu - a po chvíli se ukáže, že ten panák je vlastně živý člověk. Jak to může být?"

- „Elektřina" - odpoví vážně příručí, který si rozhodl všechny životní otázky.

- „Ták, elektřina? Nu a jak vysvětlíte tento fakt, velevážený pane, že tento velocipedista si vleze na jedno, jediné kolo a sjíždí s ním ze schodů? Také elektřina?" - dotírá obyčejný člověk. Je celkem nepochopitelno, proč se tento občan tak rozčiluje; patrně proto, že tu jde o srážku dvou světových názorů a charakterů - duše pátravé, tápající, plné pochybností - a duše, která již všechno našla, všechno pochopila, všechno si jednou provždy vysvětlila...

- „Jak rozumíš tomu kolu?" - nechce se vzdát obyčejný občan.

- „Elektřina!"

- „Elektřina? Ták? Myslíte si? A kdepak je v tom případě drát, spojující se stanicí?"

- „Bez drátu. Vzdušné vlny!"

- „Vzdušné vlny? A to, že člověk před chvíli na posteli vyskakoval do výše pěti loktů, to je také elektřinou?"

- „Elektřinou!"

- „Nu tak po tomhle už s tebou nechci ani mluvit" stále více se rozohňuje obyčejný smrtelník. A není také třeba. „Když nemůžeš uvažovat vědecky, raději nemluv!"

Ale bezvýznamný člověk se stále nemůže uklidniti. Jeho srdce svírají - urážka a pochybnosti.

- „Nu, připusťme vliv elektrického systému na mechanické předměty, ale na živý organismus?! Ráčil jste člověče viděti na otevřené scéně tuleně? Takový hlupák a přehazuje kouli nosem. A dokonce jak! To se musí uznat - že docela krásně. Tedy tuleni jsou také elektrisovaní? Jaké je to, co myslíte?"

- „Tuleni nejsou elektrisovaní. Ale koule - ano! Přivádí se v pohyb elektřinou."

- Bezvýznamný člověk se uraženě usmívá. Marně ta malinká, pochybnostmi plná duše bije do zdi, tak mocně postavenou přesvědčeným člověkem. Strašné napětí mysli - a bezvýznamný člověk se znovu obrací s vítězoslavným úsměvem k uzavřenému příručímu:

- „Tady jsou cvičení sloni. Jak tomu rozumíte, že taková hora masa tančí, chodí po zadních nohou a rozmlouvá chobotem do telefonu Co to je - podle vašeho názoru - snad ne také elektřina?"

- „Kdybys ty troubo věděl, co to je zvířecí magnetismus, tvořící se pomocí elektrických vln -nemluvil bys zbytečně. A což telefon, kterým mluví ten tvůj slavný slon, ten je z čeho? Z elektřiny!“

- „Slon není můj" - ječí zabedněnec. „Můžeš si ho sám pověsit na krk !"

- Bezvýznamnému člověku je nepříjemně, je zbrocen potem, ale jeho odpůrce je kliden. Žije se mu, jak patrno, lehce. Všechny životní otázky již pochopil, vše si vysvětlil, nemá proč se znepokojovati.

Zdá se mi, že mu v hloubi duše poněkud závidím ...

(tolik Arkadij Averčenko, kterého velký V. I. Lenin nazval „zuřivým psem, uboze vyjícím do plamenů Revoluce...)

Hledání má člověka provázet celý život, protože zkušenost nám říká, že v každém zítřku nahlédneme, jak naše včerejší poznání bylo kusé a naše včerejší Pravda se nám ve světle nového poznání může jevit velmi nedokonalá.

Proto je přirozenější - mít nějaké pochybnosti - než být skálopevně přesvědčen.

Jednoduchá, primitivní mysl, může přijímat náboženské symboly jako skutečnosti a metafory jako fakta. Probouzející se mysl hledajícího si však uvědomuje, že slepá víra nemůže nikdy býti tou pravou - a dožaduje se vysvětlení, které vede k pochopení a teprve potom k přesvědčení.

I když podstata většiny světových náboženství je stejná a pravdivá - to, co je za náboženství vydáváno po zkreslujícím vlivu staletého překrucování, je zhusta falešné. A tak je přímo povinností hledajícího - pochybovat o tom, co se mu jeví jako falešné, případně o tom, čemu nerozumí. Chceme-li se alespoň přiblížit skutečné pravdě, musíme mít schopnost vzepřít se náboženským pověrám.

Téměř každé náboženství považuje za heretiky ty lidi, kteří projevili neposlušnost vůči oficielní dogmatice a oficielnímu kursu uvnitř té které církve. Přitom skutečným kacířstvím nikdy nemůže být ztráta důvěry v nějakou organizaci, ale jen a jen opravdová ztráta víry v Nejvyšší sílu a její spravedlnost.

Když hledající ušel při svém hledání určitou vzdálenost, jeho úhel k osobnímu poznávání Pravdy se mění. Tak je tomu vždy. A může se stát - a často se i stává - že instituce nebo organizace, která mu v minulosti pomáhala, mu může nyní cestu znemožňovat. Vůči tomuto jedinci, který zrychlil svůj krok, se dotyčná instituce se svými zprůměrovanými předpisy stává rigidní a zpátečnickou. Přestává sloužit jeho vyšším cílům a místo toho vzbuzuje otázky, pochyby a kritiku.

Žel, v drtivé většině organizací s náboženskými ambicemi (církve, církevní denominace, sekty, náboženská sdružení a hnutí) - jejich vůdčí činitelé tuto proměnu myšlení a cítění některých svých údů nejenže nedovedou pochopit, ale nedovedou na ně ani adekvátně, tj. tolerantně reagovat. Počnou nejprve karatelsky vztyčovat prst a poučovat, pak hrozit ohněm pekelným a jeho různými alternativami (např. strašlivým probuzením u Posledního soudu) a konečně odhalí dotyčného nešťastníka jako zločince a kacíře nejhrubšího zrna, plného pýchy, ješitnosti a jidášské zradychtivosti - těch našich jedině správných tezí a ideí. Pak přistoupí ke - staletími prověřené a osvědčené - exkomunikaci, ověnčené různými zákazy, nactiutrháním, vyobcováním ze společnosti atd. atd. Jen konečná fáze - upálení pochybovačů - už jaksi vyšla z módy, byť by se zcela jistě našli dobrodějové, kteří by ve jménu čistoty té či oné myšlenky nebo jednoty toho, či onoho učení (organizace, hnutí) - a samozřejmě vždy ve jménu Boha nejvyššího a všeslitovného - nějaké to polínko na hranici rádi přiložili, případně do již zkomírajících plamenů alespoň trochu zafoukali....

Tradiční, starobylá náboženství, do kterých se lidé rodí a které bez otázek přijímají, mohou býti útěchou a bezpečím především v mládí, ale s příchodem dospělosti bývá „víra otců" častěji odkládána. Ostatně, bylo by neodpustitelnou chybou, kdybychom - s odkazem na víru předků - odmítli cestu vpřed a zůstávali v zajetí různých nižších pravd, případně polopravd, když již dozráváme k pochopení pravd vyšších a vznešenějších. Není chybou hledajících, že k takovým pravdám se lze jen velmi těžko propracovat cestami, které nabízejí oficielní náboženské struktury.

Hledající by měl na složité obřady a jednoduchá dogmata s poněkud předežvýkanými pravdami pohlížet jako na kolébku, ve které jeho růst započal. Stejně jako pachole dříve, či později z kolébky vyroste, měl by i hledající, chce-li se takovým opravdu zvát - od tradičních představ se s přicházející duchovní dospělostí umět oprostit.

Ale pozor! Řečené ještě neznamená, že je třeba své náboženství opustit - a z katolíka se stát třeba baptistou nebo dokonce mohamedánem. Je však nutno co nejhlouběji proniknout do pravé duchovní podstaty svého vyznání a více, či méně ignorovat zažité zevní formy.

Náboženské obřady a vnitřní náboženství jsou dvě různé entity. A ještě zcela samostatně stojí církevnictví, které vždy tíhlo k obřadnictví na úkor vnitřní hodnoty.

Vždy je však třeba mít na paměti, že to, co se jednomu hledajícímu bude zdát jako osvícená Pravda, může druhému připadat jako kacířství. To však už nejsou pouhé názorové rozdíly, ale spíše rozdíly v evolučním, vývojovém růstu.

Svobodný člověk nemá rád pevně svazující dogmata. Konvenční náboženství je spíše vhodné pro málo myslící davy. Kdo chce být hledajícím, měl by jít vždy vlastní cestou a nespoléhat se přitom příliš na myšlenky a rady druhých.

Sice poněkud vulgárně, ale přece křišťálově jasně to vyjádřil český myslitel Vendelín Balcar (asistent proslulého národního buditele Járy da Cimrmana), když při jedné filozofické debatě poradil svému spoludiskutéru: „...když chlapče, posloucháš cizí hlavy, do své si naser...."

Všechny pochybnosti, se kterými se hledající během své pouti setká, mohou otřást vírou nebo i přesvědčením o té, či oné Pravdě nebo o vlastnostech, které jsou lidmi Bohu připisovány - ale nikdy by neměly otřást věděním o samé existenci Boha a jeho spravedlnosti !!!