Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Hovoříme-li o osudu, o odměně a trestu, o odplatě nebo o karmě, hovoříme vlastně stále o jednom. To vše je pouze dílčím vyjádřením zákona zpětného působení, moderněji bychom možná mohli říci - zákona zpětné vazby.

Je to jeden z nejdůležitějších přírodních zákonů, který velmi jasně a jednoduše formuloval Ježíš rčením JAK ZASEJEŠ - TAK SKLIDÍŠ. Tento zákon platí ve všech úrovních, ve všech sférách: Jak zaseješ - tak sklidíš! Platí to přirozeně nejen pro setbu pšenice, ale i pro setbu myšlenkovou a setbu citů, jakož i pro setbu činů.

A stejně jako z jednoho obilného zrnka vyroste v průměru 10 dalších zrnek, stejně tak se jakákoliv zasetá myšlenka, jakýkoliv zasetý cit, jakýkoliv zasetý čin promění ve svůj desetinásobek, který musíme sklidit!

Na počátku dění tedy stojí člověk, který řídí prasílu tím nebo oním směrem, naprosto svobodně. Ovšem síla formuje dění, jehož následky musí každý jedinec, který je zformoval, prožít sám!

Každý, i ten nejhroznější osud (sklizeň) měl někdy svůj počátek (setbu), kterou provedl dotyčný jedinec sám, a to zcela dobrovolně, na základě vlastního rozhodnutí!

Nikdo tedy nemá práva naříkati nad svým osudem.

Musíme si však uvědomit, že život je věčný a je naprosto lhostejno - z hlediska „osudového vyrovnání" - zdali současnou setbu sklidíme ještě zde v tomto pozemském životě, nebo v záhrobí, tedy na „onom světě", nebo konečně již opět zde, ale v dalším pozemském životě.

Tyto proměny člověka nehrají vůbec žádnou roli, nijak nás neosvobozují. Následky našich rozhodnutí jdou trvale za námi - pokud je prožitím nezrušíme. V tom je neúplatná Boží spravedlnost, která se arciť při povrchním soudu může jevit jako bezpráví (...takový hodný člověk to byl, a jak musel trpět - a podívejte támhleten darebák -jak se mu daří...)

Každý, kdo něco vytvořil, je vázán na svůj čin, i když jím obmyslil druhé. Když se tedy dnes rozhodneme někomu ublížit, ať již myšlením nebo skutkem, pak jsme něco postavili. Lhostejno, zda je to viditelné či neviditelné - má to v sobě sílu a tedy i život a vyvíjí se to dále v zamýšleném směru.

Jak to však zapůsobí na toho, komu to bylo určeno, záleží zcela na duševním stavu dotyčného. Podle jeho duchovní kvality to dotyčnému může uškodit hodně, málo nebo vůbec. Zpětná vazba však na strůjce tohoto dění dolehne v každém případě plnou silou. Takže se může stát, že jedinec nastrojí na jiného člověka léčku, která má dotyčného usmrtit. Ten však je duchovně natolik čistý, že tato nízká zloba se k němu prakticky nemůže dostat. Dotyčný je „varován". Např. jedinec nachystá protivníkovi do automobilu bombu - ten se ale „rozhodne", že se raději projde, místo cesty vozem - a bomba mu neublíží, později je „náhodně" objevena a zneškodněna. Takže se vlastně vůbec nic nestane. Škodícího jedince však zpětná vazba zasáhne stejně, jako kdyby protivník přišel o život - protože o to našemu jedinci v jeho myšlení, cítění a jednání šlo. Navíc - sklizeň je vždy větší než setba - je to jakýsi princip „úroků", takže v životě se to projeví přibližně tak, že za každou ukradenou desetikorunu přijde zloděj o stokorunu. Nikdy se ale nemůže „osud" vyvíjet tak, aby jedinec za ukradenou desetikorunu „osudově" („karmicky") přišel o život.

Lidé si neuvědomují, že Bůh je absolutně spravedlivý a že pojem absolutně znamená skutečně „absolutně", tedy bez jediné výjimky či výhrady.

Dokonce vůbec nezáleží na tom, zdali naše (špatné) chtění je cíleno na nějakou osobu nebo je „jen" všeobecné. Nenávist vůči bratru svému je hodnocena stejně jako (nepodložená) zášť třeba proti Židům.

Ještě jinými slovy: Co člověk zasel, to musí sklidit!!! Tedy ne může - musí! Nic nemůže být prominuto, nijak nelze vykličkovat. Boží zákony nelze směšovat s - často stupidními, nelogickými a nespravedlivými - výroky pozemských soudů.

Bůh však nijak přímo nezasahuje do všech těch malých i větších lidských starostí, do válek, do bídy. Bůh vetkal do Stvoření dokonalé zákony a zabezpečil, aby se tyto zcela samostatně uplatňovaly, bez jediné milimetrové odchylky, bez jediné výjimky. Není tedy třeba, aby se o své dílo Bůh nějak zvláště staral, vše působí zcela přesně, automaticky, protože dílo Boží je bez mezer.

Mnozí lidé, zvláště pak ti, kteří mají hlavu popletenou církevními dogmaty, velmi chybují tím, když vše posuzují pouze podle hrubě-hmotného dění, kde sebe považují za střed. A navíc často počítají jen s jedním pozemským životem - protože jim to tak řekl pan farář. Neuvědomují si, že životů zde na Zemi prožili již dlouhou řadu, a neuvědomují si ani to, že život „zde" i „tam" je jedno, jediné bytí.

Podobají se tak trochu filmovému diváku, který nikdy nebyl v promítací kabině, a tak neví, že běžný celovečerní film se skládá z osmi kotoučů, a po spatření jediného kotouče, někde odprostředka, chce spřádat dalekosáhlé úvahy o kvalitě celého filmového díla.

Člověk, který má dobrou vůli, se nemusí bát toho, co má ještě prožít na základě minulých provinění, protože v samočinně působících zákonech je zároveň bezpečná záruka milosti a odpuštění.

Jakmile se člověk rozhodne pro dobro, okamžitě se mění jeho nitro směrem ke světlejší podstatě. Je možné, že jej na jeho pouti ještě čeká sklizeň temné setby z minulosti - ta však na jeho světlé podstatě nenalezne stejnorodé prostředí, proto nemá kde ukotvit a vůbec nijak se nemusí projevit, nebo se projeví zeslabeně!

Proto se příliš nemáme starat ani o minulé, ani o budoucí, ale máme žít v přítomnosti a v té přítomnosti se snažit co nejvíce prospívat celku - lidskému společenství i vesmíru, jakožto Božímu dílu.

Budeme-li udržovat trvale krb svých myšlenek čistý, nemusíme se vůbec ničeho obávat, ani kdyby se kolem nás hory řítily.