Nebeský kalendář
On-line výpočty
Něco ke čtení
Můj další web
Drobnosti
Najdete nás i na Facebooku
Mějte se krásně

Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

féerie a poučení z nedaleké budoucnosti
(V Kroměříži, Anno Domini MMVIII)
[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]

Milosrdenství

Můžeme jej definovat též jako ochotu pomáhati v nouzi. Ježíš požadoval od svých učedníků naprostou dokonalost. Dle Lukáše (Lk 6,36) to znamená být milosrdný stejně jako je Bůh Otec milosrdný.

Pravé milosrdenství nečiní rozdílu, netáže se komu má být pomoc směřována. Biblickým příkladem milosrdenství je známý příběh o Samaritánovi (Lk 10,30 - 37 a Mt 18,23 - 35).

Opakem milosrdenství je nemilosrdnost, kterou charakterizuje nemístná tvrdost, krutost, neumění vžít se do pocitů a postavení druhého.

Milosrdenství i nemilosrdnost jsou charakterizovány výronem velkého energetického potenciálu, který přirozeně vyvolává patřičnou (karmickou) odezvu.

Konání skutků milosrdenství vyžaduje mnohdy i předběžné odpuštění našim viníkům. Protože mnohokráte žádáme Boha o pomoc a slitování - což přirozeně vyžaduje, aby nám Bůh předem odpustil naše provinění vůči němu, měli bychom se podobně chovat i vůči našim bližním. Umění odpouštět je nejen velkou ctností, ale doslova a do písmene je nezbytnou nutností pro každého, kdo se chce poctivě snažit duchovně postupovat vpřed.

Aktem milosrdenství však může být nejenom fyzická pomoc, ale i pomoc duchovní. Avšak musíme dávat pozor, abychom ani fyzickou, ale tím více ani duchovní pomoc nevnucovali nebo nepodbízeli. Vnucovaná duchovní pomoc se tak může lehce zvrhnout v obyčejné házení perel sviním.

Vždy si musíme uvědomovat, že skutky milosrdenství a dobročinnosti nesmí poškozovat mravní povahu obdarovaných - to jest, nesmí podporovat materiální žádostivost, či rozněcovat nesprávné touhy a potřeby. Milosrdný skutek by měl odlehčovat životní břemeno, pod kterým dotyčný již již padá, ale nesmí přitom brzdit duchovní pokrok, který těžké prožívání vždycky provází. Proto by měl každý skutek milosrdenství provázen především láskou.

Milosrdenství je třeba ostře oddělit od tzv. soustrasti. Zatímco milosrdenství ukazuje na velikost ducha, soustrast je vždy více, či méně farizejstvím. Milosrdenství je duchovním dějem, kdežto soustrast vytvořil rozum. V soustrasti se člověk sám sobě líbí a obdivuje sám sebe. Ten, kdo soustrast přijímá, vyžaduje ji nebo očekává zhusta jenom ze zvyku, z pohodlnosti nebo dokonce ze závisti, která se může vystupňovat až v nenávist.

Problematika milosrdenství neobyčejně ostře vystupuje v lékařství a zejména v léčitelství. Lékař je profesionálem, vyškoleným pro poskytování fyzické zdravotní pomoci a má se snažit o profesionálně kvalitní práci za všech okolností. Podobně jako milosrdný samaritán se nebude tázat, koho ošetřuje a komu poskytuje svoji pomoc. Bude-li mít navíc milosrdnou povahu, bude jej to jen ctít.

Léčitelskou pomoc však formulujeme poněkud jinak, protože léčitel obvykle nezasahuje v akutních stavech, kdy by hrozilo bezprostřední nebezpečí ohrožení života. Má-li být léčitel také dobrým léčitelem musí (mírněji řečeno: měl by) vedle fyzické pomoci poskytnout nemocnému také pomoc duchovní. Ta ovšem nespočívá v poskytování útěchy navíc mnohdy plané - to budiž i nadále doménou různých pánů farářů - ale v důsledném a důrazném informování postiženého, že smysl má pouze opravdové léčení a to může přinést uzdravení tehdy a jen tehdy, jestliže bude platit formule téměř matematická - totiž: UZDRAVIT = UČINIT LEPŠÍM = UČINIT DUCHOVNÍ POKROK ! Duchovní povinností léčitele tedy není jakékoli milosrdné ulevování potíží, ale především příprava nemocného pro opravdový úzdravný proces, který bude spočívat především v práci nemocného na sobě samém a vyvrcholí jeho - obrazně řečeno - obrácením. Teprve pak může nastat a plně se rozvinout fyzický léčebný proces.

Pojmem „obrácení" zde ovšem nemyslíme obrácení náboženské, spojené případně s bušením hlavy do stupňů oltářních a výkřiky „mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa!“ Duchovním obrácením rozumíme spíše probuzení z duchovního spánku nebo z duchovní lenosti, kdy nemocný pochopí, že nemoc není třídní nepřítel, ale ani pomsta nebo trest Boží, ale jen a jen opatření přírody, které dotyčnému naznačuje, že někdy někde porušil více či méně přírodní zákony a zákonitosti a má nyní nejvyšší čas na sobě začít pracovat. Nebude-li k tomu nemocný ochoten, má léčitel plné právo takového člověka odmítnout - a právě toto odmítnutí bude projevem (na první pohled trochu paradoxně) opravdového milosrdenství, a to proto, že hledající léčitel ví, že takové odmítnutí léčby přinese nemocnému větší užitek, než léčení podle přírodních zákonů předem marné.

Na straně druhé si zde řečené nelze vykládat tak, že by léčitel měl přijímat do léčení jen osoby s určitými, konkrétními „správnými" názory. Léčitel totiž není soudce, ale léčitel! Proto je velmi pošetilý názor, se kterým je možno se setkat u některých členů různých sekt: „Naše učení je tou nejvyšší pravdou, Bohem lidstvu seslanou a „náš léčitel by tedy měl léčit jen lidi, kteří tuto Pravdu přijali, neboť jen oni si vyléčení zaslouží". Takto postupovat nelze - nejen z toho prostého důvodu, že léčitel není kompetentní posuzovat, zdali dotyčný nemocný je TŘEBA pouze „čtenářem" Poselství anebo zda je opravdu vnitřně přijal jako Pravdu, kterou je třeba žít a třeba pro ni i zemřít, ale hlavně proto, že by to bylo velmi, velmi nemilosrdné!!!

Do skutků milosrdenství však nelze řadit jenom přímou fyzickou pomoc, ale patří sem bezesporu i poskytnutí dobré rady -nebo jak se není moderněji říká - informace. Vkládáme-li však do rad druhým lpění na jejich uposlechnutí, projevujeme tak - třeba jenom bezděky - jistou nadřazenost, že právě my víme všechno lépe a jedině správně. Musíme se proto učit šetrně nenaléhat na druhé, nanejvýš je laskavě upozornit na jejich omyly. Pokud to nepřijmou – což je vždy jen a jen jejich věcí – a my se tím cítíme roztrpčeni nebo dotčeni, pak vlastně druhým nepomáháme, ale spíše se snažíme znásilňovat jejich svobodnou vůli…


[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]