Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Kriteriem pravdy nazýváme způsob, kterým si lze ověřit pravdivost nebo nepravdivost nějakého tvrzení. Je to tedy měřítko, kterým dané tvrzení můžeme verifikovat. Kriterium pravdy může být empirické, logické nebo praktické.

Ověřování, resp. verifikace informací, přijímaných obdařenými lidmi „ze shora" je rozumově jen velmi obtížně řešitelné. Proto v takovém případě musí nastoupit na posice kritéria pravdy náš cit! Zatím, co rozum je funkcí mozku a tedy hmoty, pročež jeho schopnosti vnímání jsou značně omezeny zákony, platícími pro hmotnost, cit je funkcí ducha, jehož záběr není sice nekonečný, ale je podstatně širší, než okruh, ve kterém působí rozum.

Proto při zvažování pravdivosti té které nauky bychom měli především zapojit cit, který - pokud není příliš zkalen - nám napoví, která z posuzovaných nauk je pravdivá, resp. která je k pravdě bližší. Za určitých okolností však můžeme využít i poradenských možností rozumu. Jestliže ku příkladu porovnáváme nauku A a nauku B, kde postuláty nauky A do sebe zapadají jako kola ozubeného soukolí a její informace jsou logické, případně ověřitelné, kdežto nauka B místa, která nedovede vysvětlit, překlenuje báchorečnými údaji, kterým je nutno slepě věřit a na nich pak postuluje své důkazy, které ovšem platí jen tehdy budeme-li slepě věřit základním dogmatům - pak klidně uvažující člověk dá vždy přednost nauce A, a to i tehdy, pokud byl např. rodiči dosud utvrzován o jedinečnosti nauky B.

S kritériem pravdy si většina lidí neví rady. Lidé se raději drží naučených a zažitých údajů, byť působí sebe nepravděpodobněji, než aby zapojili svůj cit a rozum naplno.

Jen tak se mohlo stát, že Ježíš Kristus nebyl poznán jako slíbený mesiáš. Většina tehdejší populace Ježíšova slova odvrhla bez hlubšího zamyšlení, protože tato bořila staré „dobré" pořádky, ve kterých se tak dobře hovělo. Je zvláště hodné pozornosti, že mezi nejzuřivějšími a nejfanatičtějšími odpůrci Kristovými byli příslušníci inteligence a kněžských struktur - farizeové, saduceové, zákoníci - tedy lidé, kteří sami sebe označovali za služebníky Boží.

Úplně stejným způsobem se kněžské struktury chovaly po celých 2000 let a „pro jistotu" odmítaly a odmítají cokoliv, co je nové a nezapadá do kolejí vyjetých dogmat. Tak byl odmítnut a umlčen Martin Luther, Swedenborg, Rudolf Steiner a nakonec i sám Abd-ru-shin…

Je jen přirozeným důsledkem této pýchy a arogance, že nikdy není věcně zkoumáno slovo, které je dotyčnými přinášeno, ale pokud možno je co nejvíce rozpitvávána jeho osobnost a dle možnosti je dotyčný zdiskreditován.

Proto se nelze divit, že ani Slovo Boží, přinesené Abd-ru-shinem nebylo poznáno, ba vše bylo zkarikováno tak, že církve tvrdí, že Syn Člověka a Syn Boží Ježíš jsou jedna a tatáž osobnost. Přitom jim nedochází, že naprosto není logické, aby Ježíš byl nazýván jednou Synem Božím, po druhé Synem Člověka - a nezmátla je ani skutečnost dochovaná v Bibli, že jméno Syna Člověka bude Immanuel, kteréžto jméno jednoduše ex post „přišili" Ježíšovi.

Tak se stalo, že církevní kruhy sice navenek hlásají křesťanskou lásku k bližnímu a vzývají Boha - ale vnitřně jednají úplně opačně a jsou prakticky neschopné poznat, který z průběžně přicházejících proroků, resp. jejich učení, je opravdu „nebeského původu" a kde jde jen o bláboly zmatených falešných proroků a náboženských fanatiků.

Proto jsou dnešní církve vlastně poměrně nebezpečnou překážkou všem, kdož hledají Pravdu. Jakmile se totiž přiblíží Pravda, která nezapadá do daných a konvencemi uznaných náboženských předpisů, je prohlášena za herezi a nositel této Pravdy označen za blouznivce, snílka, kacíře - a dle možnosti umlčen. Je jasné, že by se nejinak dnes vedlo i samému Ježíši, při jeho opětovném příchodu.

Ačkoliv Abd-ru-shinem přinesené Slovo je vytištěno v ověřitelné a nezměnitelné podobě a máme jej k disposici i v českém jazyce, církve nejen že dosud neučinily nic pro to, aby toto Slovo bedlivě prozkoumaly a případně jej zapojili do svého učení, ale opět se od něho tu tiše, tu hlasitěji distancují, a opět jen proto, že v řadě pasáží odporuje tomu, co církve hlásají. Přitom již např. absolutní koherentnost textu by měla být pro hledajícího dostatečným důkazem pravosti tohoto Slova.

Církve proto nyní stojí jako rigidní, zpráchnivěíé sloupy, které jsou hledajícímu nikoliv oporou, ale pernou překážkou na cestě ku vzestupu.

Přitom církve příchod Syna Člověka stále očekávají, ale vůbec se nezamýšlejí nad tím, jak ho chtějí poznat. Každá církev, denominace či sekta by dala přednost člověku ze svých řad. Neutrála by přijali jenom tehdy, kdyby se otevřela nebesa a on přijel na oři ohnivém, aby jeho výjimečnost mohl poznat opravdu i ten nejhloupější člověk. Patrně také očekávají, že bude vypadat, tak jak nám Ježíše přiblížila představa výtvarníků. A zcela jistě by měl chodit v rouchu, sako s kravatou se nepřipouští, protože Ježíš v něm nechodil. A hlavně - musí hlásat to, co církve vymyslely, protože když řekne něco jiného, tak to přirozeně nemůže být On, když přece my katolíci, adventisté, Jehovisté, baptisté, mormoni - máme to nejpravější učení a On přijde hlavně proto, aby je potvrdil a vyzdvihl nás k větší slávě - Amen.