Nebeský kalendář
Něco ke čtení
Můj další web
Drobnosti
Najdete nás i na Facebooku
Mějte se krásně

Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

féerie a poučení z nedaleké budoucnosti
(V Kroměříži, Anno Domini MMVIII)
[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]

Cit

Zatím co produktem hmotného, mozkového vnímání je myšlení, produktem duchovního vnímání je cit. Neznamená to ovšem, že by zde byl mozek zcela vyřazen z dění. Pokud se lidský duch nachází v hrubě hmotném těle, zapojuje se do přijímání vjemů také zadní část mozku, které se - v rozporu s anatomickou terminologií - běžně říká „malý mozek". Je to ta část mozku, která zprostředkuje sny. Každý cit vytváří bezprostředně obraz.

Činnost lidského ducha vyvolává ve sluneční pleteni (plexus solaris) cit, jímž je současně ovlivněn malý mozek. Je to jakási vlna síly, vycházející z ducha. Z dodaných informací vznikne ihned v malém mozku obraz beze slov, který je předáván přednímu mozku, který se tento obraz snaží popsat slovy. Tak vznikají myšlenky, které vyjadřujeme řečí.

Na přechodu informace mezi malým mozkem a předním mozkem dochází k jistému zhutnění, protože malý mozek přidává něco z vlastního druhu.

Přední mozek tedy přejímá obraz, který mu nabízí malý mozek a snaží se ho vtěsnat do pojmů, zúžených prostorem a časem a vytváří tak myšlenkové formy.

Mluvené slovo je tedy projevem obrazů, které „přeložil" přední mozek. Přední mozek však může převést informaci místo do mluvících orgánů, k orgánům pohybovým a tím dá vzniknout činu, případně písmu, které je ovšem jen poddruhem činu.

Toto je normální, Stvořitelem chtěný postup. Cit má prostě člověka vést a rozhodovat - co bude dělat, kdežto rozum má přidat pomocnou informaci - jak se to bude dělat!

Člověk však tento zdravý postup opustil a utvořil si modlu ze svého rozumu a jeho rozvoji věnoval veškerou energii. Tím byl ovšem přední mozek po tisíciletí více namáhán, což se v dalším vývoji projevilo tak, že se začal zvětšovat, na úkor zadních mozkových částí.

Na starých uměleckých dílech, pocházejících z Egypta vidíme, že některé postavy, zejména takové, které znázorňují faraóny a jiné příslušníky vedoucích sil, mají jiný tvar hlavy, než má moderní člověk. Na první pohled upoutá dozadu protáhnutá mozkovna, napovídající, že zadní části mozku byly ve velikostní harmonii s částí přední. Tito lidé - pravděpodobně potomci atlantské nebo jiné, nám neznámé civilizace - byli posledními lidskými duchy, vtělenými do těl se správnými proporcemi mozku. Jejich duchovní - citové -vnímání bylo mnohem bohatší a disponovali schopnostmi, o kterých se nám nyní může jenom zdát. Lze proto předpokládat, že „zázračné" schopnosti, připisované egyptským velekněžím mohou mít velmi reálný podklad.

To co je nábožensky označováno - ale vůbec nepochopeno - jako dědičný hřích - není nic jiného, než to, že trvalým nadužíváním předního mozku se člověk dnes už rodí vlastně zdegenerovaný, s nadbytečně vyvinutým předním mozkem a není tedy již schopen zcela správného vnímání!!!

Tím se člověku již předem neuvěřitelně ztěžuje možnost duchovního probuzení, ke kterému je mnohdy třeba těžkého utrpení, a někdy ani to nestačí, aby se člověk zbavil smrtonosné sítě, která jej již od narození omotává.

Vina, která chtěnou degenerací malého mozku a přepěstěním mozku předního vznikla, je mnohem, mnohem větší, než nebezpečí, které na člověka číhá z alkoholismu, z narkomanie a z jiných náruživostí ...

Mnoho lidí - paradoxně těch lepších, protože ty horší to už nezajímá vůbec - si pak stěžuje na to, že Boží poselství jsou málo srozumitelná, nejasná, těžko pochopitelná. Odsud pak už není daleko k „duchaplnému" závěru:

„...ále, co bych si nad tím lámal hlavu, jak to vlastně v tom Vesmíru je. Každý si myslí, že má pravdu, jenomže to nejde nijak dokázat. Než tedy hledat cestu a trmácet se, když nevím, jestli se nalezenou cestou k Pravdě vůbec dostanu, tak si zde raději lehnu a odpočinu si. Nějak to určitě je a až umřu, tak to poznám s konečnou platností. Proč bych měl vlastně uvažovat jestli je nebo není reinkarnace, proč bych měl přemýšlet jestli mají pravdu Jehovisté nebo Mohamedáni, proč bych se měl trápit jestli mám nebo nemám nějaký hřích. Hřeší stejně všichni, tak co! Pokud mají pravdu katolíci, tak se snad stihnu před smrtí vyzpovídat, no a jestli to neplatí a funguje ta reinkarnace nebo jak se tomu převtělování vlastně říká, tak sem přijdu ještě jednou navíc. No a co. Nebudu sám. A jestli je pánbu spravedlivý, jako že by asi měl být, tak musí uznat, že jsem měl poctivou snahu, ale prostě některé věci nejdou pochopit a musíme se smířit s tím, že tu opravdovou Pravdu stejně nemůžeme nikdy najít nebo odhalit tak, aby to bylo prokazatelný..."

Zakrnělý malý mozek působí lidem potíže, rozeznat přesně, co je skutečný cit a co je pouhý pocit. Zatímco cit je vyvolán působením ducha, přes sluneční pleteň a malý mozek, pocit vzniká již přímo v předním, „rozumovém", mozku. Myšlenky, vytvořené předním mozkem působí na nervy a ve zpětném působení pak dochází ke vzniku tzv. fantazie. Fantazie - to jsou obrazy, vytvářené předním mozkem a vůbec je nemůžeme přirovnávat k obrazům, vytvářeným malým mozkem pod tlakem ducha. Zde je jasně patrný rozdíl mezi působením citu, jako následku činnosti ducha a pocitů, vycházejících z tělesných nervů.

V obém případě vznikají obrazy, které ten, komu schází vědění, rozlišuje jen velmi těžko a většinou se mu to rozlišit nepodaří. Obrazy citu jsou pravé a chovají v sobě živou sílu, zatímco obrazy z pocitů - fantazie - jsou pouze klamné přeludy z vypůjčené síly.

Cit nabízí nejprve obraz - a ten potom přechází v myšlenky. U pocitů je tomu naopak - zde myšlenky předcházejí a vytváří základ pro (fantazijní) obrazy. Pokud ovšem toto víme, a věnujeme dějům v sobě chvíli pozornosti, můžeme se poměrně brzy naučit city a pocity dobře rozlišovat.

Dalším následkem dědičného hříchu je zmatek ve snech! Normální, nezakrnělý malý mozek by poskytoval jasné a nezmařené sny. Vlastně by to ani nebyly sny, nýbrž duchovní prožití. Malý mozek je však dnes natolik oslaben, že i v noci jsou vyzařování předního mozku tak silná, že překrývají informace, které dostává malý mozek z ducha. Vzniká tak divoká směsice, kterou bychom mohli přirovnat k dvojexpozici při fotografování. Na takové fotografii lze jen obtížně poznat, co patří k žádoucímu záběru a co je ze záběru nechtěného. Jakousi pomůckou pro třídění těchto informací nám může být to, že v duchovních informacích jsou vždy pouze čisté obrazy beze slov. Slovní informace jsou tedy vždy pouze produktem našeho předního mozku.

Jestliže tedy k někomu přijde v noci Ježíš a sdělí mu, že je vyvolen pro to, či ono - pak platí, že:

  1. nemohl to být Ježíš, protože rozdíl mezi lidským duchem a Božstvím je tak propastně veliký, takže vzájemná komunikace bez mnoha prostředníků není možná
  2. taková informace má nulovou hodnotu, protože z duchovna poslaný prostředník by nepřinesl žádnou informaci ve slovech, ale pouze v jasných obrazech
  3. sen je obrazem fantazie a často naznačuje, kam se ubírají myšlenky snícího i ve dne.
  4. RESUMÉ: Snící není k ničemu vyvolen, ale měl by se zamyslet, zda jej k takovému snu nedohnala pýcha. Vzhůru vede spíše cesta pokory a své bojovníky si Bůh vybírá jinak.

Nechce-li tedy člověk zahynout, musí se všemi silami snažit vyrvat se z následků dědičného hříchu. Není to lehký krok, protože vyžaduje odložit duchovní lenost, stále hledat a střízlivě posuzovat, které z informací, tvářících se jako vědění jsou chlebem Pravdy a které jenom kamením ...


[<<< Předchozí kapitola] [Obsah] [Následující kapitola >>>]