Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Toník pracoval jako technik na hvězdárně v nedalekém Nymburce. Nebyl to doslova vědecký ústav, protože dříve hvězdárna patřila do sítě lidových hvězdáren, mezi kterými zastávala pro svou rozlohu a výborné přístrojové vybavení jedno z vedoucích míst. Jak známo – lidové hvězdárny byly budovány především proto, aby mezi pracujícími pomáhaly šířit „vědecký světový názor“ – rozuměj bolševicky orientovaný materialismus, podložený grandiózními úspěchy sovětské vědy a kosmonautiky.

Jak šly roky a Sovětský svaz zašel na úbytě, hvězdárna se stávala jakýmsi městským kulturním centrem, a to zvláště po požáru kulturního domu, který už nikdy nebyl obnoven v původní podobě. Většímu kulturnímu rozmachu bránilo snad jen to, že byla – bráno z hlediska historického městského centra – přeci jenom v koutě dosti odlehlém. Přesto celé roky plnila hvězdárna i určitý vědecký program, ale jeho význam postupně klesal, mimo jiné i proto, že hvězdárna měla jen dva profesionální pracovníky a amatérů jednak ubývalo a jednak se pomalu, leč jistě zhoršovaly pozorovací podmínky, protože město se rozrůstalo jako rakovina a jeho první metastázy už hvězdárnu vlastně pohltily, takže ta už nebyla „kousek za městem,“ ale spíše již tvořila součást předměstí, které kromě kolonie několika desítek domků tvořil ještě socialistický pozůstatek – ošklivé panelové sídliště s romantickým názvem Buková Hora, ačkoliv leželo spíše málem v proláklině, než na nějaké hoře.

Na hvězdárnu se jako ředitel před nedávnem uchýlil Jarda Horyna, totiž RNDr. Jaroslav Horyna, Dr.Sc. – nyní již tedy ne Dr.Sc. ale „Ph.D.“ Inu – doba se mění. Náš Jára byl celkem významný astrofyzik, který byl již v důchodovém věku a zřejmě ho Praha už omrzela. Pro hvězdárnu to bylo svým způsobem terno, protože jméno Horyna mělo mezi astronomy docela dobrý zvuk a navíc, Horynovi se podařilo přetáhnout na druhdy bezvýznamnou hvězdárnu několik vědeckých programů, které dříve v Praze sám řídil. Skromné personální obsazení mu celkem nevadilo, protože měl docela dlouhé prsty a nebylo pro něho velkým problémem získávat na stáže mladé profesionály, případně profesionálky – ty měl dokonce raději. Byl také nějakým potentátem v jakémsi pofidérním spolku s ještě pofidérnějším názvem SVAČES = „Svaz českých skeptiků.“ Protože bezbřehá skepse se „právě nosila“ coby málem oficielní náboženství vulgárních materialistů a konzumistů, kteří byli na všech frontách u moci, byl milý Jarda Horyna vědeckou obcí všelijak hýčkán a proto se nikdo nedivil, že nymburská hvězdárna měla u České akademie věd „zelenou“ a o nejrůznější granty nebyla nouze.

K Toníkovi, který byl o pár roků mladší, se Horyna choval žoviálně a dalo by se i říci, že kamarádsky. Oba se od vidění znali z mládí, kdy Toník začínal jako kluk hltavě získávat astronomické znalosti a Jarda – coby úspěšný student mat-fys. fakulty - v Nymburce i v Poděbradech, kde Toník bydlel, občas přednášel a Toník ho uznával jako svůj jakýsi odborný vzor. Teď oba oprášili své dávné vzpomínky (třeba jak Tondovi kluci naschvál strčili za objektiv dalekohledu speciálně upravenou clonku, takže nebožák si při promítání slunečního kotouče nějaký čas myslel, že se na Slunci objevila významná skupina nových, nevídaných skvrn, nebo jak Jarda přijel na přednášku na dřevěném velocipédu, jehož rám praskl právě v nejnevhodnější chvíli, když mladý adept královské vědy astronomie potřeboval udělat dojem na Janu Pelikánovou a místo toho sebou pěkně řízl do bláta neb bylo právě po dešti) - a jaksi vůči sobě zvlídněli – i když Jarda zazlíval Toníkovi, že se v kterýchsi novinách zastal nějakého léčitele – tedy šarlatána s blátivým myšlením - a Toník zase dost dobře nechápal, jak může Jarda, tedy pan Horyna, na jedné straně šéfovat racionálním skeptikům, kteří věří „jenom tomu, co se dá přísně vědecky prokázat“ a na straně druhé chodit pravidelně v neděli na „svaté přijímání“ a být jedna ruka s místním „důstojným pánem...“ Jeden bývalý Jardův spolupracovník Toníkovi vyprávěl, jak měl s Jardou kdysi hlubokou diskusi o víře v Boha a Jarda pravil silným hlasem, že v Boha nevěří, protože se nedá matematicky, ani fyzikálně prokázat ! Pak ale tišším hlasem dodal: „No jo – ale, co kdyby ?!“ A obmyslně rozhodl, že vlažnost ve víře je třeba vykoupit formou odpustků. Což provedl tak, že dal ve své rodné obci na zvony v právě opravovaném chrámu Páně svatého Michala. Protože mu však bylo líto poctivě vydělaných nebo spíše vydřených peněz, vyřešil to šalamounsky. Na oddělení, které vedl, koupil jisté množství zvonoviny – přirozeně pro odborné účely; jak se mu to podařilo zdůvodnit „nahoře“ se už asi nikdo nikdy nedozví. Faktem ale je, že zvučný kov byl deportován do příslušného chrámu a Jarda byl za vodou, resp. nebe bylo přislíbeno. To byl ještě Jarda dobrým, poctivým, uvědomělým soudruhem a předsedou ZO KSČ při ČsAV – dnes už to neplatilo a Jarda byl toliko panem, ale dost možná že i pánem, protože všichni dobře věděli, že má dost narejžováno.

Pro pořádek je třeba se ještě zmínit o druhém, po příchodu ředitele Horyny tedy vlastně třetím placeném zaměstnanci – totiž o panu Šťovíčkovi. Pavel Šťovíček byl sympatický, podsaditý vousáč, kterému nikdo neřekl jinak, nežli „Pablo.“ Při přirozeném dělení funkcí na něj zbylo „všechno ostatní.“ Horyna měl na starosti vědu a ředitelskou důležitost, Tonda Zbydžova techniku, tedy dalekohledy, různé přístroje a samořejmě i mechanismus obou kopulí – a všechno, co nespadalo do těchto kategorií, řešil Pablo. No, taky by se nemělo zapomenout na Pablovu manželku Jitku. Paní Šťovíčková pracovala na hvězdárně „přes kulturu,“ ovšem pouze na smlouvu o dílo a navíc jen na poloviční úvazek. Hlavním jejím úkolem však vlastně bylo – být jakousi spojkou mezi hvězdárnou a jejími potřebami a zřizovatelem, tedy městem – a potřebami pánů konšelů, kteří si rádi připisovali zásluhu na úspěších hvězdárny, kterých zase nebylo až tak málo...

Netrvalo dlouho a osádka nymburské hvězdárny se rozrostla o mladou, čerstvě promovanou matematičku Alenu. Při představování Toníka maně napadlo, že slečna Alenka je spíš tyčka, nežli „matema,“ ale pan ředitel byl zřejmě v sedmém nebi a barvitě nové pracovnici líčil, jakou – pod jeho odborným vedením – může v Nymburce udělat kariéru. Alena se ukázala být dívčinou dosti naivní, ale pro astronomii byla ochotna dýchat a když jí Jarda v lehkém šampusovém opojení naznačil, že ji klidně může dostat časem na stáž třeba až do kalifornského Mt. Palomaru)¹), byla by pro to ochotná snad sama přeplavat Atlantik.

Hvězdárenskou partu doplňovala pestrá, často se měnící skupina astronomických nadšenců, kteří se většinou rekrutovali z mládežníků, ještě zcela nepropadnuvších drogám nebo jiným lákadlům konzumistického světa + nějací, obyčejně stále se měnící stážisté.

Sama hvězdárna se rozkládala ve třech budovách. Nejmenší a nejstarší byla postavena již v padesátých létech minulého století a Toník s lehkou ironií vzpomínal, jak architekt decentně zabudoval do nosného sloupu dalekohledu schodiště, takže když po něm kráčela nějaká osoba, teleskop se kymácel a hrozil zřícením. Nicméně – od budovy byl – postavením na sloupu – dalekohled předpisově izolován. Z novější doby pocházela hlavní budova se dvěma kopulemi a budova hospodářská. V poslední době se stará budova prakticky nevyužívala a teleskop v ní již dávno nebyl. Posléze bývalá paní ředitelka budou pronajala „nějaké sektě,“ která ji perfektně opravila a přizpůsobila náboženským účelům. Onou sektou nebyl nikdo jiný, než „Středočeský kruh Hnutí Grálu,“ což přirozeně Toník věděl, protože se již dříve pravidelně pobožností Kruhu zúčastňoval. Pobožnosti bývaly pravidelně v neděli a ve středu se členové kruhu rovněž pravidelně scházeli, ale těmto akcím se Toník spíše vyhýbal. Středeční „dýchánky“ – jak si Toník tyto sešlosti pro sebe pojmenoval – mu nevyhovovaly, protože se z nich postupně vytrácel duch tolerance. “Čtenáři“ zde hovořili koženým „grálovským“ jazykem a v podstatě se tu nedalo dozvědět nic nového, protože se každý bál vyslovit jakoukoli vlastní myšlenku, aby jej druzí nepodezírali, že pozměňuje svaté slovo.

Dříve – to se ještě nescházeli na hvězdárně – se sem tam Toník na něco zeptal „služebně starších“ čtenářů, když třeba něčemu z Poselství nerozuměl, ale brzy toho zanechal, protože kloudné odpovědi, natož pak vysvětlení se obvykle nedočkal. Nanejvýše se mu dostalo postesknutí: „...ale pane Zbydžova, jak tak můžete mluvit, když máte Slovo...“ Po této slovní ekvilibristice se už Toník raději na nic neptal a nechal počestné dámy – ty tvořily ve shromáždění většinu – raději se vznášet v oblacích rajských zahrad, kde už se všechny dopředu viděly procházet se v záři světelných sloupů, dopadajících na ně ze světlých výšin.

Toník občas neměl daleko pro nějaké lidové slovo, což útlocitné čtenářky bytostně nesnášely a vždy neopomněly Toníka varovat před temnými formami, které tímto vytváří a kterého ho stahují dolů, kam se dámy bály byť jen pohlédnout. Toníka to moc netrápilo. O tom, že lidské slovo má skutečně formující schopnosti a vlastnosti přirozeně věděl – nicméně soudil, že hodnotu člověka lze poznat spíše po ovoci jeho činů, jejichž hodnotu vytváří převažující myšlení a ne občasné peprné slovo, či průpovídka, což pokládal za nutné koření života.

Jednoho dne se na Toníka obrátil ředitel Horyna se žádostí o bližší objasnění, cože to je vlastně za lidi, kteří se scházejí ve staré hvězdárenské budově a na jakých základech že to budují svoji víru.

Toník byl poněkud na rozpacích, co má Horynovi říci; Horyna byl na jedné straně racionální vědec, leč na straně druhé se hlásil ke katolicismu a tak Toník při náhlém zájmu ředitele o činnost Kruhu Grálu trochu zostražitěl. Napadlo ho, zdali vítr nefouká z fary, kam pan ředitel občas docházel na rozumy za „důstojným pánem,“ kterému arciť mohlo být Hnutí Grálu docela solidním trnem v oku.

Leč fara se ukázala tentokráte býti z obliga, neboť zájem Jardy Horyny upoutala nástěnka Kruhu, na které bylo barvitě líčeno, kterak se k nám blíží Velká Kometa, která má poblíže Země mnoho úkolů, umravněním nehodného lidstva počínaje a přerozením ještě napravitelného zbytku (toho lidstva) do polohy, kdy „všechno bude nové“ a konečně bude moci započít výstavba Abd-ru-shinem zaslíbené Tisícileté říše míru. Nástěnku měla v Kruhu na starosti paní továrníková Brázdová a Velká kometa, jakož i Tisíciletá říše byla její oblíbená témata. Oč méně rozuměla astronomii, o to více astronomických podrobností uváděla ve svých líčeních, prováděných nejen na středečních dýcháncích, ale i na rohu u pošty nebo kdekoli jinde, kde se namanuli nějací posluchači. Nástěnka obsahovala líčení vskutku podrobné a bylo tedy jasné, že když už si Horyna nástěnky povšiml, nemohl to nechat bez komentáře. Dočetl se tu totiž spoustu podrobností, při kterých mu vstávaly zbytky – druhdy bohatých – vlasů na hlavě; astronomická pravděpodobnost takových dějů se ovšem blížila pravděpodobnosti návštěvy ufónů a Horyna se docela dobře bavil. Toník se mu pokusil problematiku alespoň částečně vysvětlit a Horyna kupodivu pozorně naslouchal – aby posléze projevil přání, „nějaké seance“ se osobně zúčastnit. Možnost návštěvy nedělní pobožnosti Toník ihned zavrhl, protože předpokládal, že by to pro katolického skeptika Jardu Horynu mohl být docela velký šok – takže po chvíli přemýšlení mu navrhl kompromisní řešení: protože „čtenáři“ jen neradi mezi sebou vidí ďaury – rozuměj „nečtenáře“ – hodila by se Horynova přítomnost „jen tak“ asi jako pěst na oko. Pročež Tonda vymyslel, že by pan ředitel mohl pro Kruh provést astronomickou přednášku, při kteréžto situaci se pravděpodobně rozproudí diskuse, která Horynovi umožní, aby se o lidech z Kruhu, a snad i o Poselství, alespoň trochu dostal takříkajíc do obrazu.

Dohodnuto – uděláno. Implantovat vedení Kruhu zájem o Horynovu přednášku nebyl pro Toníka žádný problém, ba zdálo se, že zájem bude opravdový. Byl stanoven příslušný den D, hodina H a Toník se zájmem očekával kterak se vyvinou věci příští...

Mezitím obdržel Toník „povolávací rozkaz do služby.“ Od pana Pavla Endlichera. Endlicher patřil do kategorie truchlivých postav, na které se výborně hodil výraz „mašíbl“ – znamenající magory + šílence + blbce. Při použití tohoto pojmu se Toník nechal inspirovat vynikající knížkou sběratele Vladimíra Boreckého, nazvanou „Zrcadlo obzvláštního – aneb Z našich mašíblů...“)²) Autor této skvělé knížky lidi tohoto typu pojmenoval půvabným slovem „obzvláštník.“ Bezkonkurenčním obzvláštníkem byl zejména královéhradecký profesor Jakub Hron, jehož vynálezy, a vědecká pojednání ve specielní češtině neměly chybu. Do této skupiny bylo možno zařadit právě i Pavla Endlichera, který se však specializoval na náboženskou scénu.

Před několika lety se v české kotlině vyskytl nový Mesiáš, skutečně s velkým M. Jmenoval se Jan Dittrich - Dvorský a když se mu nějakým omylem dostalo do rukou Poselství Grálu, zaplesal a poznal v sobě Božskou jiskru. Začal vystupovat jako „pan Parsifal“ a tvrdil, že je novou inkarnací Abd-ru-shina. Pravdu, polopravdy i neuvěřitelné lži dovedl mistrně splést do myšlenkového útvaru, který nazval Mesiášovo živé slovo (se skromným podtitulem „Nejdůležitější kniha tisíciletí“) a vrhl ji na český knižní trh. Zakrátko získal kolem sebe suitu lidí, kteří mu byli bezmezně oddáni a odevzdali mu veškerý svůj majetek, který „pan Parsifal“ později probendil. V počátcích jeho mise však situace vypadala tak, že mu mnozí uvěřili. Toník sice bezpečně věděl, že pan Dittrich - Dvorský nemůže být novou inkarnací Abd-ru-shina, nicméně se chtěl osobně přesvědčit, zda jde o totální výpadek nějakého mašíbla anebo o pomýlené vystoupení člověka, který prostě jen nezvládl svůj duchovní úkol, se kterým byl na Zemi vyslán. Takže se za „panem Parsifalem“ rozjel. Byl velmi vlídně přijat – nejprve 1. tajemníkem „pana Parsifala“ – ing. Pavlem Endlicherem. Endlicherovi žhnuly nadšením oči a ujistil Toníka, že „...budete za chvíli smět hovořit se živým Bohem...“ To bylo pro Toníka docela silné kafe, takže zvažoval, zda nemá rovnou zatroubit na organizovaný ústup, do předem připravených pozic, ale dost dobře nemohl, protože strašlivě pršelo a Toník si u Endlicherů musel sušit oděv i obuv. Mezitím Pavel nadšeně zvěstoval, kterak prodali dům, a celá rodina budou nyní pomáhat „panu Parsifalovi“ v jeho duchovním poslání, které nespočívalo v ničem menším, než v pokračování v díle Abd-ru-shinově – totiž v založení Tisícileté říše míru a pokoje.

Pojednou se otevřely dveře a do místnosti vstoupil mladý cowboy. Podle úcty, kterou se mu jala Endlicherova rodina prokazovat, pochopil Toník, že před ním nestojí nikdo menší, než sám „pan Parsifal.“ Cowboy milostivě pokynul Toníkovi a Pavlovi, aby nasedli do jeho krytého vozu a ujížděli ke světcově příbytku. Toník byl na nadcházející pohovor docela zvědav, protože předpokládal, že se bude odvíjet v duchovní problematice – ale první otázka páně Dittricha - Dvorského byla – zda je Toník bohatý. To Toníka trochu vykolejilo, ale brzo byl doma. Pokud se snad domníval, že pan Dvorský bude spíše pomýlený podvodník, nyní se ujistil, že v náboženském úsilí světcově bude podíl vědomého podvodu nejméně padesátiprocentní. Takže ztratil zájem na další diskusi a při nejbližší možné příležitosti se odporoučel. Pan Dvorský ho – déšť ještě zesílil – dovezl obětavě na nádraží a Toník byl přitom nucen vyslechnout duchovní úvahy o tom, že nejlepší je jezdit bez řidičáku, protože vám ho nemohou vzít, děti se nemají posílat do školy, protože se tam nenaučí nic dobrého a že kdo sloužil na vojně je srab, což bylo doprovázeno významným pohledem k Toníkovi. Na nesmělý dotaz – proč, odvětil p. Parsifal, že On na vojně nebyl, protože si nechal napsat „papíry na hlavu“ a poté byl propuštěn. Toníka maně napadlo, že se p. Dvorský asi nemusel před příslušnou komisí moc přetvařovat, leč ten se jal Toníkovi vyčítat, proč – jako duchovně hledající – tak neučinil také ? Vysvětlení, že v letech, kdy Toník sloužil, byla trochu jiná doba a vojín by se mohl dostat spíše do basy, než do civilu, pan Parsifal nepřijal, zastavil před nádražím a pravil. A dostanu čtyři stovky ! Toník zalapal po dechu, ale bylo mu vysvětleno, že mu byly věnovány dvě hodiny času – a ten si p. Parsifal – zatím počítá – na 200.- Kč/hod. „Ale za pár týdnů mi budou za deset minut lidé nabízet desetitisíce – ale bude pozdě...“ pravil světec. Pro pořádek budiž sděleno, že Toník příslušnou částku vyplatil v hotovosti, neb seznal, že za hloupost se platit má. Přítel Janeček Toníka před cestou varoval neboť soudil, že rozmluva s blbcem je absolutní ztrátou času. Toník pochopil, že př. Janeček má pravdu – žel, s jistým zpožděním.

Ve vlaku Toník přemýšlel o prožité zkušenosti a bylo mu líto pana Endlichera a jeho rodiny, neboť viděl, že se řítí do zkázy, ale celkem nemohl nic dělat; spálit se zřejmě musí každý sám. Pravda se brzy ukázala: pan Parsifal zmizel s penězi neznámo kam, tisíciletá říše, kterou chtěl budovat v Itálii se nekonala. Předtím však stačil pana Endlichera ze své skupiny vyloučit a jednotlivé členy jeho rodiny tak dokonale rozeštvat, že nebohému Endlicherovi zbyly jen oči pro pláč. Do slova a do písmene. Ožebračený Endlicher nejprve sám a potom se svou – rovněž zapuzenou - chotí, chodili po lese a vybírali strom na kterém se mají oběsit. Potom to nějak rozchodili, Endlicher požádal svého stařičkého tátu, aby jej vzal k sobě do garsonky a přísahal si, že ... již nikdy více...!

Nicméně, byl to člověk pracovitý a tak netrvalo dlouho a milému panu Endlicherovi se začalo dařit lépe. „Parsifalovské“ zkušenosti v něm však zapustily hlubší kořeny, než by nezaujatý pozorovatel předpokládal – a tak se stalo něco, co asi přijít muselo: Pavel Endlicher si uvědomil, že ne potrhlý pan Dvorský, ale ON, Endlicher, je Mesiášem. Nejprve uvažoval o roli nové inkarnace Abd-ru-shinovy, ale tuto myšlenku posléze zavrhl, protože to už tady přece bylo. A taky si řekl, že trocha skromnosti neuškodí a postačí role Božího tiskového mluvčího. ON, Pavel Endlicher byl poté samotným Bohem Otcem pověřen, aby tlumočil pozemšťanům, kteří ještě mají uši k slyšení a oči k vidění – informace od obou Božích synů – Ježíše a Imanuele (Abd-ru-shina). Chutě sedl a vypracoval elaborát, kterým ve jménu Boha Jediného Všeslitovného zve vyvolené do služby. Výzvu vyslal na 57 adres, ale se zlou se potázal. Pouze 6 osob mu odpovědělo, ostatní se odpovědět neuráčili. A těch šest ? Hrůza pomyslet. Všichni do jednoho odmítli, včetně Toníka. Nepoznali v Pavlu Endlicherovi toho, který je přichází zachránit před strašlivým Posledním Soudem. Toník samozřejmě nevěděl, co napsal p. Endlicher ostatním odmítavcům, ale to, co napsal jemu, by si za rámeček asi nikdo nedal: Tonda byl označen za rouhače, rozumáře, zaprodance pekel, Abd-ru-shinovým Jidášem apod. Světec věru odsouzením nešetřil a Toník si to dost dobře nedovedl srovnat se světelnými sloupy Boží Lásky, kterou p. Endlicher zde „v nižinách“ zastupoval. Ostatně - trochu to připomínalo kádrový posudek, který mu byl svého času vystaven nymburskými bolševiky – „zrádce dělnické třídy, oportunista, bezpáteřní sluha volstrítu, kontrarevolucionář... Ó jak rád by šlechetný světec přiložil polínko pod hranici, na níž se zcela jistě bude opékati heretik.

Toník si uvědomil, jak je dobře, že každou lidskou duši bude soudit Bůh a nikoliv někdo z jeho početných zástupců – vždyť s posudkem od pana Endlichera by ho asi nechtěli ani do pekla...

Takže Toník odvrhl možnost být přednostně spasen p. Endlicherem a místo toho přemýšlel, jak uvést ředitele Horynu na přednášku v Kruhu, aby hned zpočátku nevznikly oboustranné antipatie.

A vymyslel to dokonale – přednášku nazval „Velká kometa,“ podle údajů na nástěnce a Horynu požádal, aby přednostně hovořil právě o kometách.

Horyna, zvyklý na mizivou účast pracujících na populárně-vědeckých přednáškách, byl příjemně překvapen, když zjistil, že je nabito – ovšem mylně si to vysvětlil jako zájem o svou, vědeckými vavříny ověnčenou osobu. Horyna se vskutku překonával a zcela jistě pronesl jednu ze svých nejlepších přednášek. Ale posluchače nezajímaly ani tak komety, ale spíše očekávaný „konec světa,“ který si s „velkou kometou“ spojovali. Horyna to přirozeně netušil a na přímý dotaz zcela nevhodně odvětil, že dosavadní vědecké poznatky říkají, že tak velká kometa, která by mohla Zemi nějak vážněji ohrozit, se ještě nenarodila. Tuto informaci přijalo posluchačstvo se značnými rozpaky, neb se domnívalo, že uslyší něco jako v tom smyslu, že vesmírem směrem k nám již hřmí olbřímí kometa, která může lidstvo vyhubiti až do sedmého pokolení...

Potlesk na konci přednášky byl mdlý a Horyna se druhý den nechal v kanceláři slyšet, že takovým podivínům ještě nepřednášel – a vůbec, že si bude muset prověřit tu nájemní smlouvu, protože si není jist, zdali „takoví divní lidé“ vůbec patří na hvězdárnu. Toníkovi dalo dost práce Horynu od prověrky smlouvy odradit – nakonec rozhodla skutečnost, že členové Kruhu kromě řádného placení nájmu ještě byli ochotni sem-tam pomoci s úklidem a údržbou hvězdárny...