Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

BIBLE je základním spisem křesťanství a judaismu. Obsahem je to zvěst o jediném Bohu, který stvořil Svět, přislíbil lidem odpuštění hříchů a osvobození, v Nové Smlouvě jim předal své poselství ve SLOVU svého syna Ježíše Krista.

Existuje celá řada biblických překladů, které se často od sebe i dosti liší. Známe např. latinskou Vulgátu a Septuagintu, dále Bibli Jeruzalémskou (která je dle nejnovějších badatelských závěrů ve svém textu asi nejvěrnější k původnímu znění), z českých verzí pak především Bibli Kralickou a Bibli Svatováclavskou, z novějších pak překlad ekumenického vydání.

Rozdílnost Biblí spočívá v tom, že různé církve, resp. církevní denominace různě přistupovaly ke kanonizaci, tj., uznání všech dostupných textů. Nezařazené texty jsou nazývány texty apokryfními a nezřídka jsou pokládány za podvrhy nebo za texty heretické.

BIBLE - PÍSMO SVATÉ, je podivuhodná kniha. Hodně lidí ji vzývá, hodně lidí ji cituje, někteří ji považují za neomylnou. Jen málokdo jí však rozumí. Hlavním důvodem je skutečnost, že ji chápeme příliš zevně a doslova, podle litery, a neumíme ji pochopit vnitřně a v Duchu. Ostatně, již apoštol Pavel praví: „Litera zabíjí, Duch osvobozuje". Je přirozené, že zevní nazírání zabraňuje vnitřnímu, skutečně duchovnímu pochopení.

Hledající hledá. Hledá Ducha, který oživuje. Proto hledající by měl chápat Bibli vnitřně. Bible, speciálně pak Nový zákon, (někdy též Nová smlouva) je mravním a duchovním ponaučením, jak má člověk žít, aby se včas dostal do království nebeského.

Dnes je Bible chápána většinou příliš příliš doslova - což je tragedie, kdy vznikají podle jednotlivých Ježíšových výroků zcela nesmyslné konstrukce. Příkladem může být známý Ježíšův výrok, kdy tazateli na otázku, co má dělat, aby došel spasení - Ježíš doporučuje, aby rozdal veškerý svůj majetek a následoval jej. Doslovné chápání tak dalo vzniknout různým řeholním řádům chudoby - a to je ještě jedna z nejmenších chyb, které z nesprávného pochopení Bible nastaly. Žel, je mimo možnosti mnoha lidí pochopit, že Ježíš tímto výrokem radil zcela konkrétnímu muži, který měl zcela konkrétní problémy, o kterých Ježíš věděl, ale o kterých my nevíme zhola nic. Zobecňovat tuto radu je velmi pošetilé a v konečném důsledku by vedlo k trvalému zbídačení všech hledajících a jejich majetek by se přesunul do rukou materialistů, bolševiků, zednářů, případně flákačů, pobudů apod. kteří by si problémy s tím, jak následovat Krista zcela jistě nedělali.

Kdyby bylo pochopeno vnitřní poselství Bible a tato byla přijímána jako skutečné Ježíšovo slovo, pak by nemohla jedna církev obviňovat druhou, že (ta druhá) zastává bludné učení. Bible by vždycky a všem ukazovala jednotnou duchovní Cestu.

Naivita doslovného chápání Bible vystupuje prakticky na každém kroku - a o to více zaráží skutečnost, že tato Kniha knih je stále takto vykládána.

Povšimněme si nejprve Starého zákona. Že jeho podání je víceméně báchorečné a spíše dějepisné musí být jasno i dosti povrchnímu čtenáři. Nebudeme zkoumat tak bezbřehý lapsus, jakým bezesporu je Boží „zkoušení" Abrahámovy věrnosti, kdy mu zprvu nařizuje, aby obětoval syna. Inu což - v tehdejší společnosti byly lidské oběti zřejmě „normální", ale je hrubým zkreslením skutečnosti chtít vykreslit Boha jako zlomyslného a zlovolného pokušitele. Z Písma víme, že Abrahám na výzvu Boží již brousil nůž, ale Bůh mu ruku zadržel a blahosklonně „povolil" obětovat beránka. Cožpak by ale tento Bůh učinil, kdyby se Abraham vzepřel s poukazem na Desatero Božích přikázání? Aha, tehdy ještě Desatero nebylo. V myslí lidí možná nebylo, ale Bůh jej už dávno znal a proto nemohl Abrahama takto stupidně zkoušet.

Ale pojďme dále. Kdo byli autoři Starého zákona? Jak to, že vždy, když židé vítězili (a vraždili), bylo to proto, že jim údajně Bůh pomohl porazit jejich nepřátele? A když se někdy podařilo zvítězit protivníkovi, byl to vždy hřích a bezbožnost? Jak to, že Boží Láska byla vždy jen na jedné, samozřejmě na té pravé, straně? Jak asi měly vražděné ženy a děti třeba „zlých" Filištínských nebo Kananejských vidět v Židech posly toho pravého, laskavého Boha?

V 1. knize Mojžíšově, kapitole 6. se praví o Synech Božích, kteří vcházeli k dcerám lidským a ty potom rodily zrůdy. Kolik těch Božích synů vlastně bylo, když na jiném místě Bible se praví, že Ježíš je jediným Synem Božím? A jakpakto, že právě Synové Boží zplodili zrůdičky? Pomineme-li Dänikenovo „vysvětlení" o účasti sympatických ufonů na této žinantní záležitosti, bude správná informace ještě asi dlouho chybět ...

Nyní k Novému zákonu. Víme, že Ježíš sám nic písemného nezanechal. První záznamy o jeho učení začaly vznikat zhruba půl až tři čtvrti století po jeho smrti. Proč tak pozdě? Protože teprve masovější šíření křesťanství vyvolalo potřebu sepsání Ježíšova života a jeho učení.

Z novější doby víme, jak mistrně lidé umí překrucovat i taková fakta, která jsou písemně přesně doložena. Je vysoce pravděpodobné, že ani v minulosti to nebylo lepší, možná spíše horší. Takže je reálný předpoklad, že Ježíš evangelií je už trochu (dost) jiný, než byl skutečný Ježíš své doby. V době vzniku evangelií už měla Církev jakousi váhu a evangelia byla napsána víceméně na její objednávku, tedy na podporu názorů, v té době hlásaných.

Matoušovo evangelium bylo původně napsáno v aramejštině. Nynější evangelium je však pořízeno z pozdějšího řeckého překladu, neboť původní znění se nedochovalo. Jak je to vůbec možné, když mnohem starší Starý zákon se dochoval? To si prvotní křesťané tak málo vážili zpráv o svém Mistru? Proč leží mezi originály a dochovanými opisy celá staletí?

Dalším bolavým prvkem Starého i Nového zákona jsou apokryfy, tedy knihy „nepomazané", nekanonizované a dosud uváděné jako „zavádějící". Kdo, kdy a na základě jakých důkazů jim dal tuto „nálepku?" Mnoho badatelů se přiklání k názoru, že texty jak SZ, tak především NZ byly upravovány tak, aby to vyhovovalo tehdy platným církevním názorům, takže v nich nejde ani tak o oslavu Boží, ale spíše o oslavu vítězného proudu v ranné církvi.

Nový zákon v dnešní podobě obsahuje 27 knih, vybraných z více písemností, z nichž byly odmítnuty právě ty, které odporovaly tehdejšímu církevnímu učení. V Ježíšově době a v době ranného apoštolství byl křesťanům vnitřní život na prvním místě. Jeho cílem bylo poznávání Boha. Proto Jan píše, abychom trvale poznávali Pravdu, že jenom tím se můžeme osvobodit. Vnitřní duchovní život je však záležitostí každého jednotlivce, kteří se ovšem mohou sdružovat do malých skupin. Nikdy však nemůže jít o záležitost davů nebo dokonce o záležitost jakékoli organisace.

Při rozšiřování křesťanství jakožto vnitřního náhledu na Pravdu se počala vytvářet církevní organisace, coby jakási ochrana pravého, vnitřního náboženství. Jak rostl vliv církve, rostla i moc jejich zevních představitelů, kteří si přivlastinili právo řídit i vnitřní život věřících, ač to nebylo ani jejich úkolem, ani posláním a dokonce k tomu neměli žádné předpoklady. Tito zevní mocnáři začali z původně svobodných a nezávislých křesťanských skupin budovat sjednocenou, pevnou církev s rozsáhlou strukturou a hieararchickým vedením, na jehož čele stál římský biskup - později papež.

Tento postup se přirozeně setkával s oprávněným odporem svobodomyslných křesťanů, kteří vytvořili jakýsi protiproud - gnosi! Gnose nebyla poražena silou argumentů, ale mocensky a tak všechny písemnosti, které hovořily proti autoritářské církvi, byly prohlášeny za heretické, svatokrádežné, podvržené a byly systematicky ničeny, eventuelně se záhadně ztratily.

Dnešní výběr knih NZ je tedy méně působením Ducha Svatého a více působením vlivu porážky gnose. Ne Duch svatý, ale duch Moci vybíral a zamítal...

Epištoly Timoteovy a Titovy, tedy tzv. pastorální epištoly, které jsou v NZ kanonizovány, jsou podle posledních historických výzkumů podvrhy z prvé poloviny 2. století. Obsahují výpady proti bludařům (gnostikům) a bojují za pevné vedení jednotné církve - tj. za pevnou církevní hierarchii. Na straně druhé bylo z Bible vyloučeno vysoce duchovní Tomášovo evangelium, které se nyní znovu objevuje, leč nikoliv zásluhou církví, ale vyhodnocením novodobých vědeckých poznatků.

Není, nebo nemělo by být pochyb o tom, že Ježíš je nositelem Lásky, či snad Láska sama. Jak je ale možné, že v NZ prakticky nenacházíme kloudnou zmínku proti - tehdy tak rozšířenému - otrokářství? Není možno předpokládat, že Ježíš s otrokářstvím souhlasil. Souhlasit nemohl, protože zotročení člověka je v přímém rozporu s Božími zákony. Proč tedy Ježíš proti otrokářství nevystupoval, když těžce odsuzoval mnohem menší přestupky? Odpověď se pro uvažujícího a opravdově hledajícího nabízí sama: hlas Ježíšův byl v této kulantní a žinantní záležitosti (tehdejší doby) pro jistotu umlčen ...

Úplně největší chybou zevních biblických výkladů pak jest skutečnost, že „takto věřícím" je namlouváno (viz např. Jan 3,16 -3,18) že Ježíš přišel na Svět proto, aby přinesl spasení všem, kteří v něho uvěří. Odtud je to již jen krůček k hrůznému tvrzení, že Ježíš přišel na svět vlastně zemřít trpitelsky, a to proto, aby touto smrtí smazal hříchy všech lidí a vzal je na sebe. Postačí v něj věřit a život věčný je zajištěn....

Ježíš však přišel proto, aby přinesl lidstvu informaci, jak má žít, aby dospělo ke spasení - může se tak stát výhradně přímou a nepřetržitou aplikací Ježíšova Poselství do praktického života. Pouhá víra (a slepá víra už vůbec ne!!!) nemůže stačit, ba naopak - zavražděním Ježíše, si lidstvo jako takové nejenže nezajistilo spasení, ale zatížilo se nejtěžším hříchem... To je ovšem dosti podstatný rozdíl v interpretaci.

Přehled kanonizovaných biblických knih dle ekumenického vydání: