Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Duchovním bahnem označujeme různé stavy a skutečnosti, které mohou člověka - i hledajícího - obalit svoji slizkou, přilnavou houževnatostí jako opravdové hmotné bahno a nejen mu zabraňovat v duchovním vzestupu, nýbrž ho mohou zcela strhnout až do konečného rozkladu.

Co tedy konkrétně rozumíme pojmem „duchovní bahno?"

My lidé se musíme dostat z bahnitého objetí vlastními silami - a k tomu je zapotřebí důkladně se namáhat. Dostane se nám pomoci shůry, ale až se naše dobré chtění stane činem! Hlavní úlohu by zde mělo sehrát ženství - musí se však napřed zbavit ješitné domýšlivosti, aby mohlo správně vyciťovat. Žena má ve svém jemnějším cítění schopnost s neklamnou jistotou rozeznávat, kdo patří Světlu a kde je ještě naděje, že dotyčný člověk alespoň Světlo hledá.

Žel, drtivá většina současných lidí si hoví v bahništi jako vepři! Tito lidé jsou hloupí, líní, požadovační a žádostiví ještě odměny a díku, když dovolí, aby jim byla ukázána cesta z bahna ven.

Toto duchovní, pomyslné bahno tedy vzniká především z lenosti lidského ducha.

Mimo jiné četní lidé napomáhají rozšiřování bahna hojným žvaněním a bezduchým tlacháním. Všechno, co člověk vysloví bez cítění, je buď prázdné a škodlivé tlachání nebo falešné chtění - protože slova předstírají něco, co člověk necítí. Musíme si totiž uvědomit, že každé naše slovo dává ihned v jemnějších sférách vzniknout formě, která zřetelně ukáže rozpor mezi pronesenými slovy a skutečným cítěním.