Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Pojem je převzat z řečtiny, kde „antropos" je člověk a „sophia" znamená moudrost. Zakladatelem a největším hlasatelem tohoto směru byl německý lékař Rudolf Steiner (1861 - 1925). Rudolf Steiner ke svým poznatkům dospěl na základě vnitřního nazírání - z vnějšího pohledu jeho nauka vypadá jako eklektická syntéza indické theosofie a vnitřního chápání křesťanství. Badatelé, kteří se takto ke Steinerovu dílu staví, prokazují, že nepochopili jak Steinera, tak Kosmos a jeho vývoj vůbec. Rudolf Steiner byl vysoce vyvinutý lidský duch, který přišel na Zemi jako předvoj blížícího se Soudu.

Své učení Steiner formuloval tak, aby vnímavější lidé byli připravení na přijetí konečné verse Slova Božího, přineseného naposledy Abd-ru-shinem zhruba v období let 1929 - 1939.

Slovo Boží na tuto Zemi našlo cestu již vícekráte, ale lidé jej znovu a znovu úspěšně komolí a degradují. Když potom Vyslanec Světla, oprostí Slovo od strusky, kterou přidala jednotlivá náboženství, a tlumočí lidem křišťálově jasnou pravdu, musí to nutně u některých hledajících - zvláště u těch, kteří nejsou schopni vyvinout čistou snahu a klouzají pouze po povrchu - vyvolat dojem, že přinášené informace jsou výběrem nebo snad dokonce směsí již stávajících nauk.

Tak lidé většinou nepoznávají, že taoismus, buddhismus, křesťanství, judaismus, ale i islám a indické náboženské směry mají stejnou základnu - pravdivé Boží Slovo, které potom představitelé jednotlivých uskupení více nebo méně přetavili a deformovali „k obrazu svému".

Rudolf Steiner chtěl svým učením zdůraznit především duchovní podstatu člověka, ale i „světa", a možnost jeho trvalého vývoje prostřednictvím duchovních sil. Proto v antroposofii přirozeně nacházíme pravdivé prvky, nad kterými mnohdy církve zuří - totiž nauku o reinkarnaci čili převtělování, karmu, posmrtný život apod. Protože však R. Steiner přišel pouze z duchovní oblasti, jako vysoce vyvinutý lidský duch s konkrétním úkolem, nemohl mít a neměl takové vedení a takové informace, které o pár let později nově přinesl a formuloval Abvd-ru-shin, přišedší z ještě vyšších oblastí. Proto jsou v jejich podání určité rozdíly a Steinerovo učení vykazuje některé nedostatky.

Jako mnoho jiného, i učení R. Steinera člověk dokonale zašmodrchal. Na straně jedné církevní kruhy nahlížejí na Steinera jako na těžkého heretika, na straně druhé má nyní dlouhou řadu stoupenců, kteří jej zbožštili a jeho dílo pokládají za neomylné a vydávají jej za absolutní vrchol poznání, což přirozeně není správné. Bráno z hlediska současného hledajícího, lze na Steinerovo učení nahlížet jako na historicky cenný a tehdy nutný klíč k pravému poznání, který v současnosti je sice výhodné znát, ale pro bezprostřední duchovní vývoj jeho znalost není nutná, protože vše důležité bylo člověku sděleno podrobněji a srozumitelněji Abd-ru-shinem.

Steiner si byl dobře vědom, že přírodověda pokládá materielní svět za jedinou realitu a celý proces Stvoření a následné evoluce nazírá jako na pojmy čistě fyzikální. Náboženství se cítilo vědou diskreditováno, pročež se tím úžeji přimklo k víře v dogmata a upnulo se k trojrozměrnému nebi, kde údajně po smrti pravověrní přebývají. Ani věda, ani náboženství tak neuznávají existenci makrokosmu, z něhož tvořivé síly umožňovaly vznik světa přírody, který formovaly a udržovaly.

Steiner rovněž dobře věděl, jak rychlé a radikální byly změny lidského vědomí za poslední tři tisíciletí. Uvědomil si též, že samy dějiny západní filosofie sledovaly postupné kroky zužování vědomí, i způsob, jakým vymizelo veškeré vědění o makrokosmu. Stalo se tak proto, že lidstvo postupně začalo vnímat důkazy smyslů jako jedinou realitu.

Přesto všechno myslitel dokonale vnímal božský plán lidské evoluce: uvědomil si, že člověk musí být na čas zcela odříznut od duchovna (makrokosmu) a usídlit se v izolaci Bohem zdánlivě zapomenutého hmotného světa, protože jen v této izolaci člověk nakonec bude schopen se vyvinout k nezbytnému sebeuvědomění a ke svobodě, což jsou atributy nezbytně nutné k tomu, aby se na Zemi mohla objevit láska. Současně Steiner pociťoval vnitřní jistotu, že na téže cestě tzv. vědeckého poznání, která člověka zavedla do slepé uličky materialismu, lze zároveň najít klíč ke vzestupu - a ke skutečnému pochopení makrokosmu. Začal proto hledat způsob, jakým by se myšlení, jako nástroj vědeckého poznání mohlo pozvednout na vyšší úroveň vědomí, aby bylo schopno prolomit sevření smyslové existence a dospělo tak k objektivnímu a racionálnímu pochopení duchovních základů fyzikálního světa.

Jedinečný aspekt Steinerovy cesty k poznání duchovních skutečností spočívá ve skutečnosti, že zvrátil iniciační procedury, kterých se do té doby užívalo ve všech východních i západních „okultních" systémech.

Běžné „zasvěcování" do té doby probíhalo v rozvoji čaker astrálního těla odspodu nahoru. Protože spodní čakra je spojena s pohlavními žlázami, vyžadovaly tradiční postupy, aby se adept poznání zcela stáhl ze života do ústraní klášterů či ašramů, kde byl ochráněn před sexuální touhou.

Steiner naproti tomu založil svůj postup přísně na myšlení, čímž jakoby „uchopil hada za hlavu." Poznal, že na cestu za Grálem - kterou lze pochopit jako postupné, stupeň po stupni jdoucí poznávání duchovních skutečností - může nastoupit každý, kdo je schopen alespoň 10 minut denně se věnovat mimosmyslové meditaci. Současně varoval, že je nezbytné, učinit kroky pro posílení morálního charakteru, neboť jen to vede k dosažení mimosmyslové vize.

Steinerova duchovní cesta je postavena na rozvinutí imaginace, inspirace a intuice. Imaginatívní poznání otevírá vizi duchovních základů fyzického světa. Inspirace odkrývá makrokosmos a poskytuje porozumění jeho podmínkám a hierarchii bytostí, které v něm přebývají. Intuice umožňuje člověku, aby se sám a v plné míře stal občanem makrokosmu a poskytuje mu prostředky, jednak - být činný a jednak - být ve styku s bytostmi různých úrovní.